10/2021 Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS

Publikováno 13.09.2021 15:30 Zajíc Luboš


Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 10/2021

V následujícím článku jsme si vzali na mušku:

  • První tři dědické třídy při dědění dle zákonné posloupnosti a
  • Rozhodčí doložky

 

Jak jsem zjistil, je tomu už hodně dávno, kdy jsme se naposledy věnovali soustavněji dědickému právu, neklamou-li mě moje zjištění, bylo to v roce 2016. A přitom dotazy na tuto oblast se v poradně celkem soustavně objevují.

Proto jsem se dnes rozhodl napsat pár řádek o nejčastějším způsobu dědění, kterým stále ještě bývá dědění dle zákonné posloupnosti.

Proč píši, že stále ještě? Protože zákonná posloupnost přichází na řadu až tehdy, pokud není pozůstalost mezi dědice rozdělena na základě závěti nebo dědické smlouvy, přičemž zejména počet závětí roste.

Občanský zákoník se děděním podle zákonné posloupnosti zabývá v ustanoveních § 1633 a následujících, hned první věta prvního odstavce tohoto ustanovení zní takto:

„Kde nedojde k posloupnosti podle dědické smlouvy nebo podle závěti, nastane zákonná dědická posloupnost k pozůstalosti nebo k její části.“

Pro účely zákonné posloupnosti jsou dědici rozděleny do šesti dědických tříd a my si dnes probereme první tři z nich, v nichž je pochopitelně dědění nejčastější.

První třída

V této dědické třídě dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem.

Touto informací bývají někteří tazatelé trochu překvapeni, protože mezi lidmi je celkem rozšířeno mylné přesvědčení, že manžel či manželka dědí polovinu pozůstalosti, děti že se pak rozdělí o druhou polovinu rovným dílem. Toto přesvědčení je nesprávné, ale jeho kořeny jsou velmi dobře pochopitelné.

Na začátku je totiž důležité si uvědomit, co se vlastně stává předmětem dědictví. Zemře-li totiž jeden z manželů, je třeba ještě před dělením pozůstalosti vyřešit rozdělení společného jmění manželů. A právě v této fázi přeživší manžel obvykle, pokud nebylo společné jmění manželů nějak odlišně smluvně upraveno, získává polovinu ze společného majetku manželů. Teprve po oddělení této poloviny začínáme s řešením dědických podílů. Přeživší manžel tedy nejdříve obdrží polovinu, která mu náležela z titulu rozdělení společného jmění manželů a z oné poloviny, která patřila výlučně zemřelému manželu má právo na rovný díl s manželovými dětmi. Jsou-li děti dvě, získá manžel třetinu, je-li dětí pět, získá šestinu.

Co když některé dítě zůstavitele nepřežilo, ale zbyli tu zůstavitelovi vnuci či vnučky? Odpověď přináší druhý odstavec téhož ustanovení:

„Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti; totéž platí o vzdálenějších potomcích téhož předka.“

Pojďme tuto situaci ilustrovat na příkladu:

Zemře pan Kolář, s manželkou paní Kolářovou měli tři děti, každé z dětí mělo dvě děti, tedy manželé Kolářovi měli celkem šest vnuků či vnuček. Jedno z dětí Kolářových zemřelo ještě před svým otcem panem Kolářem. Podle zákonné posloupnosti by se tedy v tomto případě postupovalo takto:

Nejdříve vypořádáme společné jmění manželů Kolářových, zde paní Kolářové zbude polovina domu a polovina z prostředků uložených na jejich účtu. Mimochodem, jejich prostředky činily 800 tisíc korun, tedy manželce ze společného jmění manželů zbude 400 tisíc korun.

Zbylá polovina domu a polovina prostředků na účtech bude předmětem dědictví. O ně se dle zákonné posloupnosti rozdělí dědicové takto:

Paní Kolářová získá čtvrtinu z pozůstalosti, tedy jednu osminu domu, její podíl bude činit nakonec 5 osmin celé nemovitosti. Stejně tak získá čtvrtinu z prostředků, které se staly předmětem dědění, tedy 100 tisíc korun, spolu s její polovinou bude mít celkem půl milionu.

Na každé žijící dítě zbude taktéž jedna osmina domu, a 100 tisíc korun. Ovšem o podíl dítěte, které zemřelo ještě před panem Kolářem, se rovným dílem podělí dvě děti tohoto zemřelého, tedy dvě vnoučata pana Koláře, z nichž každý zdědí jednu šestnáctinu domu a 50 tisíc korun.

Samozřejmě že v praxi se mohou dědici dohodnout i jinak, někdo se může vzdát dědictví úplně, jiný se vzdá např. podílu na nemovitosti, místo toho mu ostatní dědici dají třeba ekvivalent jeho hodnoty, někdo se zřekne podílu na dědictví ve prospěch jiného dědice… Ale pokud by každý z dědiců žádný vstřícný krok neučinil, bude o dědictví rozhodnuto tak, jak bylo výše namodelováno.

Pokud by manželé Kolářovi vychovávali i dítě, které do manželství přivedla paní Kolářová např. ze svého předchozího manželství, pan Kolář by tedy nebyl jeho otcem, ani by dítě později neosvojil, pak toto dítě dědit nebude.

Naopak, pokud by zde bylo dítě, jehož byl pan Kolář otcem a tato skutečnost je zapsána v matrice, tak i když ho paní Kolářová ani společné děti Kolářových nikdy neviděly, dokonce o něm ani neslyšely, toto dítě dědit bude.

Jako můstek ke druhé třídě prozraďme, že pokud by po panu Kolářovi zbyla jen paní Kolářová, nemohla by sama v této třídě dědit, dostalo by se na ni až ve druhé třídě.

Druhá třída dědiců

Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.“

Předpokladem dědění ve druhé třídě je tedy obvykle bezdětnost zůstavitele, pokud nedojde ke smutnější alternativě, že všechny zůstavitelovy děti či další potomci zemřeli ještě před ním.

V tomto případě pak dědí manžel, rodiče, popř. ti, kteří žili rok před smrtí se zůstavitelem ve společné domácnosti (často druh nebo družka).

Jak si tito dědici rozdělí podíly, stanoví druhý odstavec ustanovení § 1636:

„Dědici druhé třídy dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu pozůstalosti.“

Všimněme si, že manžel je zde před druhem upřednostňován, taktéž před rodiči zůstavitele. A druh či družka jsou „znevýhodněni“ také tím, že v této třídě nemohou sami dědit. Jak uvidíme v následující třídě, pokud zde není ani manžel ani rodiče zůstavitele, posunou se druh či družka, tedy přesněji ti, kdo žili se zůstavitelem rok před jeho smrtí ve společné domácnosti, popř. byli odkázáni na jeho výživu, až do třetí dědické třídy.

Výše uvedené o vypořádání společného jmění manželů zde pochopitelně platí stejně.

Třetí dědická třída

„Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.“

Zde stojí za povšimnutí, jak preferována je příbuznost v přímé linii oproti „sourozenecké“ linii pobočné.

Zjednodušeně lze vlastně říci, že sourozenci dědí až tehdy, pokud zde nejsou ani děti, ani potomci, ani manžel, ani rodiče zůstavitele.

A v této stejné třetí třídě již může dojít i na synovce či neteře, protože ustanovení § 1637 pokračuje:

„Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti.“

Rovné postavení mají sourozenci polorodí i plnorodí. Polorodí jsou ti, kteří mají se zůstavitelem společného jen jednoho rodiče, plnorodí ti, kteří mají stejné rodiče jako zůstavitel.

Další tři třídy si ponecháme na další článek této rubriky.

Lesk a bída rozhodčích doložek 

Rozhodčí řízení je alternativou k soudnímu řízení. Už socialistická arbitráž tímto způsobem řešila dodavatelsko-odběratelské vztahy mezi podniky. Nyní je toto mimosoudní řízení upraveno zákonem č. 216/1994 Sb. Ten začal být více využíván přibližně na začátku tisíciletí v souvislosti s neúnosným prodlužováním délky soudního řízení, kde na vydání jednoduchého platebního rozkazu žalobce běžně čekal i přes půl roku.

Jak to funguje? Rozhodčí smlouvou nebo tzv. rozhodčí doložkou je ve smlouvě sjednáno, že spor místo soudů rozhodne jeden, případně více rozhodců nebo tzv. rozhodčí soud, který ale není žádným orgánem veřejné moci. Rozhodce může být kdokoliv zletilý, bezúhonný, plně svéprávný a ani nemusí být právník. Rozhodce zpravidla předem dostane sjednaný paušální poplatek za vydání rozhodčího nálezu, který platí žalobce a v případě úspěchu ve sporu ho žalobci musí nahradit žalovaný. Rozhodnutím zvaným rozhodčí nález řízení končí. Žaloba k soudu na zrušení rozhodčího nálezu je přípustná, ale jen z formálních důvodů.

Není divu, že řada firem začala tyto doložky využívat. Když měly zákazníky po celé republice, každou nezaplacenou fakturu za dodané zboží nebo třeba za leasingové splátky musely žalovat u soudu, v jehož obvodu zákazník bydlel, ten k soudu nechodil, pak se odvolal … Zatímco jestliže byla sjednána rozhodčí doložka, rozhodce věc v krátké lhůtě po odeslání žaloby žalovanému rozhodl takříkajíc od stolu a věřitel se rychle dostal k vykonatelnému rozhodnutí neboli exekučnímu titulu.  Rychlou vymahatelnost práva, kterou měl zajistit stát, si tak vlastně podnikatelé svépomocí obstarali sami.

Je však zřejmé, že nerozhoduje-li profesionální soudce a neexistují-li běžné opravné prostředky, jde o značně riskantní záležitost, zejména pro žalovaného.  Naprosto klíčová je proto nestrannost rozhodce.  A to se nakonec právě stalo kamenem úrazu. Jak už to tak bývá, ti nepoctiví to pokazí všem, takže oni nechvalně známí poskytovatelé úvěrů s lichvářskými úroky a sankcemi (ale nejen ti) měli spřízněné rozhodce, kteří bez jakýchkoliv zábran rozhodovali ve prospěch svého „klienta“. Stal   se i případ, že rozhodce se neobtěžoval žalobu druhé straně ani poslat a dát jí prostor k vyjádření a rozhodl rovnou … A tak se tak dlouho chodilo se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo, a Nejvyšší soud v roce 2011 změnil svůj dřívější právní názor a pravil, že rozhodčí doložku lze sjednat jen za konkrétních jasně vymezených podmínek – například musí být výslovně určena osoba rozhodce nebo způsob jejího určení, jinak je neplatná. Ještě v současné době soudy z moci úřední přezkoumávají a za zákonných podmínek zastavují exekuční věci, v nichž se původně rozhodovalo v rozhodčím řízení podle takto zpětně neplatných rozhodčích doložek. Navíc od roku 2016 platí, že nelze platně sjednat rozhodčí doložku ve spotřebitelské smlouvě.

Situace se nakonec ustálila tak, že rozhodčí řízení se zase, tak jako původně, nejvíce uplatní ve sporech mezi podnikateli. Nedávno jsem ale třeba narazila na rozhodčí doložky v nájemní smlouvě k bytu nebo ve smlouvě mezi slečnou a modelingovou agenturou. Z běžných občanskoprávních vztahů tedy zcela nezmizely a je vhodné jejich podpis důkladně zvážit.

 

Luboš Zajíc a

Václava Baudišová