Zóny obecně 25
Obytné, pěší a sdílené zóny z pohledu osob se zrakovým postižením
Zklidněné zóny v ČR: Jaká jsou pravidla, realita stavebního provedení a skrytá rizika pro nevidomé a slabozraké
V posledních letech se v českých městech stále častěji setkáváme s konceptem takzvaných zklidněných zón. K tradičním pěším a obytným zónám přibyl od ledna 2024 nový právní institut – sdílená zóna. Cílem těchto úprav je potlačit dominantní roli automobilové dopravy a vrátit ulici lidem. Jaká jsou však reálná pravidla provozu, jak se v nich mají chovat chodci a jak na tyto moderní urbanistické trendy pamatuje stavební legislativa z hlediska přístupnosti?
Pojďme se podívat na suchá fakta a platnou legislativu bez obvyklých architektonických frází.
Realita je totiž pro osoby se zrakovým postižením mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá.
Pravidla provozu: Kdo má přednost a jak rychle se jezdí?
Dopravní režim v zónách je striktně podřízen zákonu č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Společným jmenovatelem všech tří zón je omezení maximální rychlosti vozidel na 20 km/h a právo chodců užívat pozemní komunikaci v celé její šířce. Zde však podobnost končí.
- Pěší zóna (§ 39 zákona č. 361/2000 Sb.)
Do pěší zóny je vjezd vozidel obecně zakázán. Výjimku tvoří pouze vozidla uvedená ve spodní části dopravní značky (např. zásobování v určených hodinách, rezidenti) nebo vozidla s povolením obce. Řidiči zde musí dbát zvýšené ohleduplnosti vůči chodcům, které nesmí ohrozit, a v případě nutnosti musí vozidlo zastavit.
- Důležité pravidlo: Chodci jsou sice v prostoru prioritní, ale podle § 39 odst. 2 musí umožnit vozidlům jízdu. Hry dětí jsou zde na komunikaci ze zákona zakázány.
- Obytná zóna (§ 39 zákona č. 361/2000 Sb.)
Na rozdíl od pěší zóny do obytné zóny mohou vjíždět všechna vozidla. I zde mají chodci právo pohybovat se kdekoli a na pozemní komunikaci jsou navíc výslovně povoleny hry dětí.
- Důležité pravidlo: Stejně jako v pěší zóně platí povinnost chodců (i hrajících si dětí) umožnit vozidlům jízdu. Při výjezdu z obytné zóny na jinou komunikaci musí řidiči podle § 23 odst. 1 poskytnout přednost v jízdě všem vozidlům jedoucím po této komunikaci.
- Sdílená zóna (§ 39a a § 39b zákona č. 361/2000 Sb.)
Nejnovější typ zóny zavádí absolutní právní rovnost všech účastníků – od chodců přes cyklisty až po automobily a tramvaje. Všichni užívají jeden nedělený dopravní prostor společně.
- Zásadní zpřísnění pro chodce: Podle § 39b odst. 4 chodci ve sdílené zóně musí umožnit vozidlům jízdu a nesmí jejich pohyb bezdůvodně omezovat. Princip „od fasády k fasádě“ zde znamená, že se chodec legálně dělí o každý metr šířky ulice s motorovou dopravou.
Stavebně-technické provedení a přístupnost: Co říká právo?
Z hlediska projektování a realizace staveb je klíčovým předpisem nová vyhláška č. 146/2024 Sb., o požadavcích na výstavbu (která nahradila starší vyhlášku č. 398/2009 Sb.), a technická norma ČSN 73 4001 Přístupnost a bezbariérové užívání).
Co se týče přecházení, v těchto zónách se nezřizují klasické přechody pro chodce (dopravní značení V 7a „Zebra“). V prostoru, který je stavebně v jedné výškové úrovni a chodec v něm může chodit kdekoli, postrádá vytyčení konkrétního pruhu s předností smysl. Legislativa ani technické normy pro vnitřní prostory těchto zón neznají ani hmatové provádění míst pro přecházení, protože chybí základní stavební prvek – rozhraní mezi chodníkem a vozovkou.
Kritické varování: V současné době zónový koncept nemá bezpečné řešení pro zrakově postižené
Zatímco z pohledu moderní architektury jsou tyto zóny prezentovány jako bezpečné a estetické prostředí, z pohledu dopravního řešení a občanů se zrakovým postižením představují závažné systémové riziko. Současný legislativní a technický rámec v ČR totiž obsahuje vakuum, kvůli kterému zrakově postižený chodec nemá šanci řadu klíčových situací bezpečně vyřešit.
Riziko 1: Vstup do zóny je hmatově nezjistitelný
Vyhláška č. 146/2024 Sb. ani normy ČSN neukládají povinnost hmatově označit nebo rozlišit začátek nebo konec pěší, obytné či sdílené zóny. Informace o tom, že chodec vstupuje do prostoru s jiným dopravním režimem (vstupuje do oblasti, kde se auta pohybují přímo mezi chodci a kde on sám má nově povinnost jim uvolnit cestu), je signalizována výhradně svislou dopravní značkou. Nevidomý chodec tak v reálném čase vůbec netuší, že se změnil právní status ulice, po které jde.
Riziko 2: Absolutní ztráta chráněného prostoru (především ve sdílené zóně)
V běžné ulici tvoří výškově zvýšený chodník (případně hmatatelné rozhraní s vozovkou) jasnou hranici, za kterou auto nesmí vjet. V zónách – a extrémně ve sdílených zónách – tato ochrana kompletně mizí. Protože auta, cyklisté i chodci legálně sdílejí prostor od fasády k fasádě, neexistuje zde žádný legislativně ani stavebně chráněný koridor pro chodce. Umělá vodicí linie sice nevidomého může částí prostoru vést, ale nijak ho nechrání před projíždějícím nebo parkujícím vozidlem. Navíc by i tak předpokládal, že koridor s umělou vodící linií je pro něj trvale bezpečný prostor.
Riziko 3: Tiché automobily a nutnost očního kontaktu Koncept sdílených a zklidněných zón je v západoevropských urbanistických manuálech bytostně postaven na principu sociální interakce a vzájemné ohleduplnosti. Předpokládá se, že řidič zpomalí, naváže oční kontakt s chodcem, gestem ruky se domluví, kdo projde dříve, a podle toho oba přizpůsobí svůj pohyb. Pro nevidomého člověka je však tento model z principu nefunkční – oční kontakt navázat nemůže.
Tento problém dramaticky umocňuje masivní nástup elektromobility a hybridních pohonů. Při rychlostech do 20 km/h, které v zónách platí, jsou tato vozidla pro sluch nevidomého téměř neslyšitelná, neboť chybí typický hluk spalovacího motoru a akustický vjem odvalování pneumatik na dlažbě je při nízké rychlosti minimální. Nevidomý chodec tak v prostoru, kde se auta pohybují nepředvídatelně v celé šířce, ztrácí svůj nejdůležitější smysl – sluchovou orientaci. V některých zahraničních lokalitách se od toho konceptu již i ustupuje.
Riziko 4: Právní past míst pro přecházení Pokud jsou uvnitř zón či na jejich okrajích zřízena místa pro přecházení, představují pro zrakově postižené další nebezpečné unáhlení. Na rozdíl od klasického přechodu pro chodce („zebry“) totiž na místě pro přecházení nemá chodec přednost v jízdě. Zákon č. 361/2000 Sb. jasně říká, že chodec smí přecházet jen tehdy, pokud nedonutí řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy.
Nevidomý se zde ocitá v neřešitelné situaci: stavebně sice podle hmatových prvků (signálního pásu) pozná, kde má přejít, ale nemá jak bezpečně zjistit, zda se k němu neblíží tiché vozidlo a zda svým vstupem do vozovky neporuší zákon. Zatímco zdravý chodec situaci vyhodnotí zrakem, nevidomý chodec v zóně legálně vstupuje do dráhy vozidel zcela naslepo a s plnou právní odpovědností za případnou nehodu.
Závěr: Systémové legislativní a technické vakuum
Aktuální stav v České republice odhaluje vážné systémové vakuum. Stát a municipality sice s velkou slávou implementují moderní západoevropské trendy zklidňování dopravy s vizí estetického městského prostředí, ale zcela ignorují elementární bezpečnostní potřeby osob se zrakovým postižením.
Současná legislativa a technické normy (včetně nové vyhlášky č. 146/2024 Sb. o požadavcích na výstavbu) nedokážou nevidomým v zónách garantovat ani hmatovou identifikaci změny dopravního režimu, natož pak reálně bezpečný pohyb nebo prostor. Dokud nebude v legislativě pevně ukotven požadavek na jasné stavebně-hmatové oddělení chráněných koridorů pro chodce na vstupech, zůstanou pěší, obytné a sdílené zóny pro nevidomé zónami zvýšeného nebezpečí a architektonickým experimentem, na který doplácejí ti nejzranitelnější skupiny chodců a uživatelů veřejného prostoru.
Srovnávací tabulka zklidněných zón dle legislativy ČR
Co a kde je vlastně pro chodce se zrakovým postižením bezpečné?
Metodické centrum odstraňování bariér SONS ČR, z.s. (c) 2026