Zdvojování funkcí v zakončení SP


Prostorová orientace nevidomých a slabozrakých, bezbariérové užívání dopravních a pozemních staveb

princip chůze a jednoznačnost míst primárně v okolí signálního pásu

Bezpečný a samostatný pohyb osob se zrakovým postižením v urbanizovaném prostředí je přímo závislý na absolutní spolehlivosti, jednoznačnosti a stabilitě významu architektonických a stavebně-technických prvků. Chodec se zrakovým postižením vnímá prostor odlišně od vidících osob – primárně se spoléhá na hmatové vjemy zprostředkované bílou holí či nášlapem a na informace akustické.

Základem orientace je přirozená vodící linie (například fasáda budovy, podezdívka plotu nebo vystupující parkový obrubník). Klíčové situace nastávají v momentě, kdy chodec z této přirozené linie přechází na linii umělou, nebo když potřebuje překonat pojížděnou část komunikace.

1. Pohyb podél přirozené linie a kontakt se signálním pásem

Při pohybu v prostoru chodec se zrakovým postižením neustále sleduje přirozenou vodící linii. Pokud potřebuje změnit směr, vyhledat cíl nebo překonat pozemní komunikaci, vyhledává umělý naváděcí prvek – signální pás.

  • Rozměry a struktura: Signální pás má standardní šířku 80 cm až 1 m a je tvořen dlažbou s charakteristickým reliéfem (výstupky) jednoznačně rozlišitelným od okolí. Větší šířka zajišťuje chodci snazší nalezení, tzn. aby ji při svých znalostech prostorové orientace nepřekročil 
  • Funkce: Jeho účelem je chodce navést od přirozené vodící linie k rozhodujícím místům. Mezi ně patří tyto možnosti:
    • Přechody pro chodce
    • Místa pro přecházení
    • Zastávky městské hromadné dopravy
    • Hranice obytné a pěší zóny (do 1.7.2024)
  • Princip užití: Signální pás slouží jako směrové vodítko. Sám o sobě však neurčuje místo, kde se komunikace bezprostředně přechází – to definuje až jeho specifické ukončení na rozhraní s vozovkou.

2. Rozhraní chodníku a vozovky: Typy ukončení signálního pásu

Když signální pás dovede chodce k okraji chodníku (k místu se sníženým obrubníkem), o typu infrastruktury před ním rozhoduje přesné geometrické uspořádání hmatových prvků. Na rozhraní s pojížděnou částí se osazuje varovný pás (pás o šířce 40 cm, reliéf s výstupky)

Typ infrastruktury

Hmatové uspořádání prvků

Význam pro chodce

Přechod pro chodce

Signální pás je v přímém kontaktu s varovným pásem (který běží rovnoběžně s obrubníkem u něhož je osazen).

Nevidomý / slabozraký ví, že stojí před korektním legálním přechodem, kde má za stanovených podmínek přednost.

Místo pro přecházení

Signální pás je od varovného pásu odsazen (je mezi nimi hladká, hmatově kontrastní plocha, odsazení 40-60 cm).

Chodec ví, že může vozovku překonat, ale nemá zde absolutní přednost před vozidly.
  • Pohyb v pojížděné části: Přímo v pojížděné části vozovky se pro zajištění směru může nacházet umělá vodicí linie pro přecházení. Pro její osazení jsou jednoznačná pravidla (viz ČSN). Ta pomáhá chodci bezpečně přejít na protější stranu ulice, aniž by se odchýlil z trasy např. do křižovatky / pod kola aut. Žádný jiný hmatný či matoucí prvek v pojížděné části u těchto dvou situací být z důvodu bezpečnosti nesmí.

3. Kontext: Hranice pěších a obytných zón (řešených do 07 / 2024)

Pro správné pochopení vývoje je nutné uvést na pravou míru, jak se podle předchozí legislativy (vyhláška č. 398/2009 Sb.) řešila specifická informace o rozhraní běžného chodníku a pěší či obytné zóny:

  1. Uspořádání prvků: Na signální pás navazoval pás varovný tak, že osa těchto dvou prvků byla totožná nebo rovnoběžná.
  2. Význam jako dopravní značka: Toto specifické propojení sloužilo výhradně jako "hmatová dopravní značka". Nahrazovalo pro nevidomého / slabozrakého vertikální značku, která vidícím účastníkům provozu (chodcům i řidičům) oznamuje, kde začíná nebo končí pěší či obytná zóna, tzn. primárně s ohledem na bezpečnost zde samozřejmě musely být prvky dva (začátek a konec).
  3. Absence informace o přecházení: Tato informace neměla pro chodce se zrakovým postižením žádnou souvislost s možností přecházení. Sdělovala mu pouze informaci o charakteru / existenci zóny, nikoliv o tom, že by v daném místě mohl bezpečně vstoupit do vozovky. Není to informace o přechodu ani o místě pro přecházení, není to bezpečné, proto tam chodec nepůjde, navíc neví, kde by skončil. 

4. Rizika sdílených zón

Moderní urbanistické koncepty tzv. sdílených zón představují pro osoby se zrakovým postižením extrémní orientační i bezpečnostní riziko.

  • Absence stavebního rozdělení: Ve sdílené zóně se často odstraňuje klasický výškový rozdíl (obrubník) mezi chodníkem a vozovkou. Prostor je v jedné niveletě od fasády k fasádě.
  • Smíšený provoz: V tomto jediném plošném koridoru se společně pohybují chodci, cyklisté i automobily, přičemž vozidla zde mohou i legálně parkovat nebo křižovat pěší trasy.
  • Nemožnost zajištění bezpečného koridoru: Vzhledem k principu sdílení prostoru nelze pro osoby se zrakovým postižením zajistit ani garantovat vyhrazený bezpečný vodicí koridor. Pokud by se tak stalo, došlo by tím k porušení jiných zákonných požadavků na charakter a plynulost sdílené zóny.
  • Orientační nečitelnost: Ve sdílených zónách nelze standardně zřizovat klasické přechody pro chodce ani místa pro přecházení, což prostor činí hmatově nečitelným.
  • Bezpečné chování v zóně: Pro nevidomého zůstává v tomto prostředí trvale nejbezpečnějším místem pohyb těsně podél přirozené vodící linie (fasády budov), ale ani to nelze s ohledem na typ zóny zajistit na 100 %. Jakýkoliv pokus o příčné překonání sdíleného prostoru bez jednoznačných prvků představuje enormní nebezpečí ohrožení života. Bezpečně uživatelsky ani legislativně nelze zajistit.

 5. Problematika vícefunkčních prvků a legislativní realita

V projektové praxi se objevují snahy sdružovat funkce a vytvářet prvky, které by nesly více významů najednou (např. kombinovat navigaci k přechodu s vymezením hranice zóny). Z hlediska orientace zrakově postižených je to však zcela vyloučené a nebezpečné.

  • Nemožnost rozlišení: Chodec se zrakovým postižením nemůže použít prvky s více funkcemi, protože je nedokáže vzájemně rozlišit. Pokud jeden prvek nese protichůdné informace, systém orientace jako celek selhává a bezpečnost se blíží nule.
  • Legislativní stanovisko: Současná česká legislativa (zejména nová vyhláška č. 146/2024 Sb., o požadavcích na výstavbu, projektová norma ČSN 73 6110 – Projektování místních komunikací, ale i historická, dnes již neúčinná vyhláška č. 398/2009 Sb.) tuto verzi vůbec neumožňuje ani neřeší. Zákaz vícefunkčních prvků tedy vyplývá z faktu, že legislativní systém s takovou možností vůbec nepočítá – každý prvek má striktně definovaný jeden stálý význam.
  • Chování chodce v nestandardní situaci: Pokud je v prostoru vytvořena nestandardní nebo kombinovaná situace, chodec přirozeně zmatkuje. Z prvků si podvědomě vybere pouze tu informaci, kterou bezpečně zná ze svého výcviku prostorové orientace. Jakákoliv odchylka se stává vážnou bezpečnostní bariérou a rizikem.

Hmatové a akustické značení je exaktní kód, který nevidomý chodec čte bílou holí a nohama. Jakákoliv snaha o implementaci vícefunkčních či duplicitních prvků tento systém znehodnocuje a vytváří životu nebezpečné pasti.

Metodické centrum odstraňování bariér SONS ČR, z.s. (c) 2026