Oblastní odbočky Kraje Vysočina

pondělí 5. ledna oblastní rada a beseda s Markétou Hejkalovou

pondělí 2. února oblastní rada a klub

pátek 27. února divadlo v Jihlavě

pondělí 2. března oblastní rada a klub

pondělí 13. dubna oblastní rada a klub

úterý 14. dubna výstava kompenzačních pomůcek  v Přibyslavi

pondělí 4. května oblastní rada a klub

pondělí 1. června oblastní rada a klub

pondělí 13. července oblastní rada a klub

pondělí 3. srpna oblastní rada a klub

pondělí 7. září oblastní rada a klub

pondělí 5. října oblastní rada a klub

pondělí 12. až středa 14. října sbírka Bílá pastelka

úterý 20. října výstava kompenzačních pomůcek Havlíčkův Brod

pondělí 2. listopadu oblastní shromáždění

pondělí 7. prosince oblastní rada a klub

Oblastní rada, shromáždění a klub je vždy od 13 hodin v zasedací místnosti Kina Ostrov.

Mezinárodnímu dni nevidomých patří v kalendáři 13. listopad. Ve čtvrtek 27., tedy přesně dva týdny poté, jsme si tento den již počtvrté připomněli na akci, pořádané společně oddělením specializovaných služeb Krajské knihovny Vysočiny a naší pobočkou SONS. Je to setkání pracovníků knihovny, zájemců z veřejnosti a členů spolku.. Pro všechny Markéta Gögeová připravila posezení v klidném koutě budovy, zvaném rozhledna. Krátce před druhou hodinou odpolední byli svými čtyřnohými pomocnicemi přivedeni Hanka se Zdenkem, postupně se objevovali další členové a dámy knihovnice. Je sice pravda, že vpředu v kavárně v pohodlných křesílkách u stolečků s dobrotami sedělo více lidí, ale nás potěší každý, kdo se za námi v rozhledně zastaví a zajímá se. Maminka s osmiletou holčičkou tam strávily půl hodiny a projevily upřímný zájem o vodicí psy. Zdeněk s Hankou ochotně vyprávěli o předvýchově štěňátek, výcviku a dovednostech  těchto věrných pomocníků nevidomých. Cherry a Xasha nezúčastněně a naprosto netečně - jako pravé osobnosti - odpočívaly u nohou svých páníčků, nijak jejich projev nekomentovaly, jen se občas ozvalo lehké pochrupování. Holčičce, která má pejsky moc ráda, jsme ukázali knížku manželů Krajíčkových Nabu, Nelsie a škola pro superpsy, která okamžitě malou čtenářku zaujala a hned si ji šla s maminkou vypůjčit domů. Ostatní se pak věnovali prezentaci fotografií na obrazovce, kterou promítala Markéta a Mančina doplňovala ústním komentářem. Ta je z výletu na zámek ve Zruči nad Sázavou a z vodáckého muzea, tady jsme na výletě ve zvonařském muzeu rodiny Manouškovy, tady jsou fotky z výstavy kompenzačních pomůcek, tady jsme u řádových sestřiček v Hoješíně... Obrázek střídal obrázek, kdo mohl - koukal, kdo nemohl, poslouchal komentář a všichni vzpomínali na krásné společné zážitky. A že jich za ten rok zase bylo...  Kde se vám líbilo nejvíc? zajímalo Markétu. Všude- rozhodně odpověděl Standa. Protože jsme byli v knihovně, řeč přišla na půjčování audioknih. Naše nová členka se hned zajímala, co má udělat, aby pro ni poslouchání načtených knížek bylo dostupné, jaká je nabídka. Markéta ochotně vysvětlovala a radila a že se na nové čtenářky bude moc těšit. Přidali se i ostatní a hned padaly názvy knih, jména autorů a žánrů. Jakožto služebně nejstarší z přítomných jsem zavzpomínala na dobu před pětadvaceti lety, kdy se pro audioknihy chodilo s batohem nebo s kufrem. To ještě byla doba magnetofonových kazet a když taková průměrně obsáhlá knížka čítala patnáct až dvacet kazet, člověk už si rozmyslel, kolik duchovní potravy si odnese... Dneska s sebou přinesete takovou malou kovovou placičku a za pár minut na ni Markéta stáhne třeba dvacet titulů. Pokrok nezastavíme ... Poděkovali jsme všem těm dobrým duším, které v knihovně pečují o knížky i o lidi, mají pro nás vždy vlídné slovo, úsměv a pomáhají. Znovu a velmi ráda jsem zopakovala, že takovou knihovnu a tak báječné lidi nám mohou ostatní pobočky závidět a byli jsme tak nějak příjemně adventně dojatí ... Ale to pochopitelně ještě nebyl všemu konec. Usadili jsme se ke stolu, u milé servírky objednali něco dobrého k pití i nějakou tu dobrotu a zub. Povídali jsme, vzpomínali, novější kolegyně informovali o různých možnostech - například slevách na telefon atd. Na Zdenkově telefonu Big Ben odbil ne jedenáctou, ale šestnáctou hodinu a nastal čas zvednout se. Bylo to krásné a užitečné komorní setkání a bylo nám všem dobře. Díky, Markéto, za rok to zopakujeme ...

Je libo jablečný, hruškový nebo s mákem, s rozinkami či s ořechy? Když nás napadlo nabídku občerstvení klasickými obloženými chlebíčky zpestřit oblíbeným moučníkem z rukou našich členek, vůbec jsme netušili, jak to dopadne.  A protože naše dámy nezkazí žádnou legraci, v pondělí 3. listopadu se v malé kuchyňce u zasedací místnosti začaly vršit krabice a krabičky. Sedm různých druhů závinů, to už bylo pořádné „štrúdlobraní“. Však se nikdo z přítomných nenechal k ochutnávání pobízet ... Aby toho nebylo málo, naše šarmantní oslavenkyně Maruška přivezla řízky a roládu. Něco dobrého přidal ještě Pepa a stoly v mžiku vypadaly jako o svatební hostině. Vlastně nejen jako, protože svatební koláčky se objevily vzápětí a my vyslechli sladké tajemství, že Hanka a Zdeněk si v sobotu 8. listopadu řeknou na jihlavské radnici své ANO. Tak takhle úžasně bylo zahájeno letošní oblastní shromáždění členů havlíčkobrodské pobočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ...

Sbírka Bílá pastelka proběhla v našem městě ve dnech 13. – 14. 10. 2025. Do ulic vyrazila pětice žáků 9. tříd - Karolína Němcová, Sofie Pechová, Monika Kasalová, Jakub Sáblík a David Brukner a vybrali krásných 16643,- Opět jsme potvrdili, že nám osud zrakově postižených není lhostejný a dosáhli jsme neuvěřitelného úspěchu, a tak získali první místo v kraji Vysočina! Za tento mimořádný výkon a ukázku solidarity byla trojice dívek v pátek 21. 11. 2025 pozvána na slavnostní vyhlášení a ocenění do Rezidence primátora hlavního města Prahy. Celý den se nesl ve slavnostním a dojemném duchu, který si děti budou dlouho pamatovat. Program byl bohatý a plný exkluzivních zážitků: Nejúspěšnější „sběrači“ z každého kraje byli slavnostně dekorováni a obdrželi hodnotné dárky jako poděkování za jejich nasazení a pomoc. Emoce vyvolalo vystoupení sboru nevidomých a slabozrakých dětí ze Školy Jaroslava Ježka, jehož písně se dotkly srdcí všech přítomných a připomněly skutečný smysl celé sbírky. Po oficiální části byl pro všechny připraven vynikající raut v krásných sálech primátorské rezidence, kde si děti mohly vychutnat pohoštění v opravdu slavnostním prostředí. Po ceremoniálu následovalo další mimořádné pozvání – exkluzivní prohlídka České národní banky (ČNB)! Děti tak nahlédly do útrob jedné z nejdůležitějších institucí státu, seznámily se s historií peněz a prohlédly si nejen největší pamětní minci v Evropě, ale osahaly si i zlatou cihlu. Prohlídka ČNB byla skvělou a poučnou tečkou za dnem plným dobročinnosti a ocenění.

Naše škola je na své žáky nesmírně hrdá! Děkujeme všem, kteří se do sbírky zapojili a těšíme se na další ročník.  Společně jsme pomohli vrátit světlo do životů těch, kteří jej potřebují.

 za příspěvek děkujeme paní asistentce ze ZŠ Přibyslav Stanislavě Štěpánové

Většina oblastních poboček a pražské ústředí našeho spolku pořádá každoročně v podzimních dnech Den otevřených dveří. Je to výborná příležitost představit se veřejnosti, ukázat život zrakově postižených, předvést kompenzační pomůcky, poskytnout informace, kontakty a praktické možnosti pomoci těm, kteří je potřebují. Protože jak s oblibou říkáme - vlastní dveře nemáme, jsme velice vděčni pracovníkům Českého červeného kříže a Senior Pointu za to, že nám již devátým rokem bezplatně umožnili uspořádat takovou akci v jejich prostorách. ČČK dokonce nabídl, že uhradí finanční náklady s tím spojené, propagaci a občerstvení. Dosavadní název Výstava kompenzačních pomůcek jsme zkusili nahradit možná výstižnějším Prezentace kompenzačních pomůcek a poradenství. Aby se o konání akce dozvědělo co nejvíce lidí, věnovali jsme velkou pozornost propagaci. V tom nám vydatně pomáhali i další z našich přátel, například pracovnice Krajské knihovny Vysočiny.

Najít volná místa u kavárenských stolků ve vestibulu Krajské knihovny Vysočiny v Havlíčkově Brodě není v odpoledních hodinách vůbec jednoduché. Většině z nás se to v pondělí 20. října naštěstí podařilo, a tak jsme si mohli v klidu posedět a popovídat, než nastane čas přemístit se do sálu. Markéta Gögeová nás vřele vítala, zatímco s lehkou nervozitou vyhlížela směrem ke vchodovým dveřím. „Je to  fajn, Alenka už je tady ...“ vydechla ulehčeně a vydala se vstříc ženě, kvůli níž jsme všichni přišli.

Koncert pěvkyně Aleny Terezie Vítek, který jsme zažili 9. července letošního roku v petrkovském zámečku, se stal impulzem k pozvání do knihovny. Alena Terezie přijela tentokrát sama, dcera Šarlotka zůstala doma. Blížila se čtvrtá hodina odpolední. Devatenáct členů naší pobočky i oba čtyřnozí psí pomocníci obsadili přední sedadla v sále, přicházeli další posluchači. Alena Terezie a Markéta coby hostitelka zaujaly místa na pódiu. Proběhlo krátké přivítání a představení, obě dámy si velmi rychle „padly do noty“. Přesně jako v létě - stačilo pár slov a mezi jevištěm a sálem přeskočila jiskra. Při úvodním Ave Maria měli mnozí okamžitě mrazení v zádech a vlhké oči. Krásná sebevědomá mladá žena začala vyprávět o životě, o dětství se zbytky zraku, o internátní škole, o úplné ztrátě zraku v šestnácti letech. O okamžiku uvědomění si nezvratnosti stavu slepoty a následném přizpůsobování se životu nevidomého. O narození dítěte, o výchově dcery, o chování a reakcích ostatních lidí, o zákeřné nemoci a boji s ní. Protože Alena Terezie věděla, že většinu publika tvoří také lidé s postižením zraku, ptala se nás na naše zkušenosti a zážitky. Moc se jí líbil náš termín koukaví - nekoukaví, kterým často a rádi nahrazujeme taková „oficiální“ označení jako nevidomý - vidoucí. Všichni jsme se pobavili při Markétině vzpomínce na situaci, kdy telefonicky hovořila s Alenou a v pozadí se ozývalo Šarlotčino volání - mami, nevíš, kde mám telefon? Některé hodně zajímalo, jak se vlastně dá bezpečně zvládat péče a výchova malého dítěte, když maminka nevidí. Řeč přišla na Braillovo bodové písmo, které se ona samozřejmě ve školách naučila a ráda v něm čte knihy. Probírali jsme, jakým způsobem, kterým prstem kdo čte, jaký význam má toto písmo i v době nejmodernějších elektronických pomůcek, čteček a audioknih. „Mám ráda, když cítím knihu v ruce a její vůni,“ přiznala se. Tato statečná žena i o těch nejtěžších životních situacích hovořila upřímně a otevřeně, s nadhledem a s humorem. Všem přítomným předávala poselství naděje a odvahy nevzdávat se v tíživých chvílích a užívat si život, jak to jde. Jako druhá přišla na řadu Alenčina nejoblíbenější píseň, árie Měsíčku na nebi hlubokém z opery Rusalka. Silný a zároveň něžný hlas se nesl sálem. Potom ještě zazněly dvě písničky Jaroslava Ježka. Byli jsme vyzváni, ať se přidáme, ale moc odvážlivců se nenašlo, tak jsme se připojili tleskáním do rytmu. Jediný, kdo se k Aleninu zpěvu hlasitě přidal, byla Cherry ...

Čas se nachýlil a naše druhé letošní setkání s nevidomou pěvkyní, pedagožkou a hrdou maminkou Alenou Terezií Vítek se blížilo ke konci. Jak Markéta naznačila, pravděpodobně nebylo poslední. Děkujeme za krásný odpolední zážitek, takové si člověk ukládá hluboko uvnitř ... 

„Pepo, budeme zase chodit v Brodě s Pastelkou spolu?“ „To víš, že jo.“ „Prima, tak v pondělí!“

Už několikátým rokem po sobě jsme ráno oblékli bílá trička s logem sbírky Bílá pastelka, vzali krabičku s pastelkami, na papíře natištěná žlutá sluníčka s kontakty a vyšli jsme na náměstí. Počasí nám ze začátku moc nepřálo, tak deštník pro jistotu s sebou! „Dobrý den, přispějete, prosím, na sbírku Bílá pastelka na podporu nevidomých?“ Tuhle větu jsem ten den řekla minimálně pětsetkrát. A víte, co je zajímavé? Vnímat ty odpovědi. Někdo se usměje a beze slova jde dál, další ani pohledem nezavadí. Ale pak potkáte někoho, kdo vám jde naproti a volá, že chce pastelku. Několik lidí nám i řeklo, že slyšeli spot v rádiu a že nás už vyhlíží. Maminky s dětmi, mladí, starší, muži, ženy .. mezi všemi se najdou dobří lidé, kteří přispějí na dobrou věc. Pokladnička pomalu těžkla, nakonec nám v Brodě i vysvitlo slunce a po rozpečetění jsme napočítali přes sedm tisíc korun. Moc děkujeme!

„Olí, budeme spolu chodit s Pastelkou v Polné?“ „No jasně!“ „OK, tak ve středu.“

Stejně jako loni, byly v Polné na náměstí v den konání sbírky farmářské trhy. Ty jsou zde velmi oblíbené a hojně navštěvované. Je to taková společenská událost. Kolem osmé hodiny ranní nebylo vůbec hezky, poprchávalo, tak jsme se šly posilnit do cukrárny. Ovšem žádné dlouhé vysedávání, pomalu přestalo pršet, lidí přibývalo a my dvě v bílých tričkách s kasičkou a pastelkami začaly procházet středem náměstí. „Dobrý den, přispějete nám na Bílou pastelku, prosím?“ Úsměvy, cinkání drobných i šustění papírových peněz, načítání QR kódu a bezhotovostní platba. Protože nabídky prodejců byly opravdu lákavé a pestré, nakoupily jsme si domů žampiony, brousek nožů a další. A jak jsme tak chodily, sami prodejci nás oslovovali a zvali ke svým stánkům, že chtějí taky přispět. Za dvě hodiny byla kasička už pěkně těžká, krabička od pastelek prázdná. Protože mě odpoledne čekalo svážení peněz z Přibyslavi a Chotěboře, v jedenáct hodin jsme Pastelku v Polné ukončily. Doma jsem napočítala přes pět tisíc korun!

Dobročinných sbírek je organizováno mnoho. O to víc si ceníme toho, že přispíváte na tu naši, pastelkovou. A mě osobně to moc baví, potkávat se s lidmi, mluvit s nimi o tom, na co peníze jdou, jak pomáhají, co s naší partou nekoukavých podnikáme, co nás baví a jak je nám spolu hezky. Díky a za rok v ulicích zase na viděnou.                             

Mančina

Plánované aktivity v prostorách městské knihovny Žďár nad Sázavou