Oblastní odbočky Kraje Vysočina

Návštěva parku Hamzovy léčebny v Luži pod hradem Košumberk patří již několik let mezi oblíbené výlety členů naší pobočky SONS. Letos jsme tak trochu porušili tradici a naplánovali cestu namísto v květnu nebo červnu až na září. Lákalo nás zažít atmosféru tohoto místa v podzimním hávu barev a vůní. Počítali jsme s tím, že se trefíme do příjemného počasí „Václavských časů“ a užijeme si při procházce podzimního sluníčka. Jenže člověk míní a ... znáte to ... Předpovědi meteorologů se ze dne na den měnily, ale ve čtvrtek 24. září ráno už bylo zřejmé, že si do batůžku musíme přibalit deštník nebo pláštěnku a rozhodně o svetr či mikinu navíc. Dobrá nálada však čtyřiadvacet účastníků  výletu neopustila ani ve chvíli, kdy je hned po vstupu do parku přivítaly první dešťové kapky. Kroky všech zamířily jako vždy nejdříve na malé občerstvení do kavárny, kde to nádherně vonělo množstvím dobrot. Opravdovým a milým překvapením bylo zjištění, že prostor před kavárnou, kde ještě vloni hosté seděli na zahrádce pod širým nebem, nastala změna. Vyrostla tu prostorná zastřešená pergola s prosklenými boky, které je možné při pěkném počasí odsunout. Nám se naopak hodilo, že jsme se mohli schovat před sílícím deštěm a v suchu se věnovat hodinám hmatové a čichové botaniky. Paní Zavřelová, která si ve svém nabitém programu pro tuhle partu z Havlíčkova Brodu vždycky najde čas, nás přivítala a na stůl postavila velký koš ... 

Nelekejte se, nepředběhli jsme se v čase a nekomentujeme  výsledek komunálních voleb. Ty nás teprve čekají. Jméno Haryk dostal totiž nový člen naší smečky plyšových chlupáčů - psích kasiček, který byl velmi důstojně a srdečně přivítán ve svém novém působišti. Ale pěkně od začátku ... Projekt ve prospěch zrakově postižených, známý pod názvem Bílá pastelka, má dvě podoby. Jednak jsou to tradiční sbírkové dny v říjnu, kdy dobrovolníci nabízejí veřejnosti ke koupi bílou pastelku, symbol bílé slepecké hole. Druhou část tvoří právě sympatické figuríny vodicích psů, které potkáváme v obchodech, na úřadech, v kulturních zařízeních a všude tam, kde jsou ochotní přijmout je pod svoji střechu. Velkou výhodou je to, že svoje poslání plní celoročně, mnoho lidí „chytnou za srdíčko“ a děti je doslova zbožňují. Svědčí o tom okousané čumáčky, od sladkostí upatlané hlavy a občas i utržená ouška. Těch psů, nikoliv dětí ...

SRDEČNĚ ZVEME NA JUBILEJNÍ 10. ROČNÍK VÝSTAVY KOMPENZAČNÍCH POMŮCEK,

KTERÁ PROBĚHNE V ÚTERÝ 20. ŘÍJNA OD 9 DO 15 HODIN

V PROSTORÁCH SENIOR POINTU V BUDOVĚ AZ CENTRA NA RUBEŠOVĚ NÁMĚSTÍ V HAVLÍČKOVĚ BRODĚ.

Jak se nám líbilo v Lysicích? Čtěte dále ... 

Několik našich členů se podělilo o zážitky z výletu do Náměště nad Oslavou. Přejeme příjemné počtení :-) 

Ne, nejde o ideální obvod pasu uchazečky o titul Miss čehokoliv ... Tato čísla vymezují minimální a maximální délku uloveného kapra, kterého si úspěšný rybář v havlíčkobrodském revíru může odnést domů. To byla jedna z mnoha zajímavostí, které jsme se dozvěděli od pana Václava Vyorala, dlouholetého člena a činovníka Českého rybářského svazu v Havlíčkově Brodě. Téma minulé přednášky Martina Firona znělo - rybníky na Havlíčkobrodsku, rybaření a vodní hospodářství tedy pěkně navázalo. Koncem devatenáctého století byly rybníky a řeky díky živelnému způsobu rybolovu doslova vypleněny. O chov a násadu mladých rybiček se nikdo moc nestaral. Do Německého Brodu přijel roku 1897 profesor Antonín Jan Frič, který inicioval vznik spolku, zajišťujícího nápravu. Mimochodem, tomuto vědci je připisován výrok „kapři si sami rybník nevypustí“, jehož smysl se týká něčeho úplně jiného, než ryb. V roce 1900 měl nově založený spolek přibližně šedesát členů, v současnosti jich má Český rybářský svaz v regionu již kolem sedmi set. Kromě úseku Sázavy a Šlapanky obhospodařuje 38 rybníků o celkové rozloze 35 hektarů. Pro členy platí poměrně striktní pravidla, určující jednak dobu, kdy se určité druhy ryb smějí lovit a kdy jsou naopak hájeny, vymezují délku či hmotnost úlovku, kterou si rybář smí ponechat i počet kusu na jeden den. Žijí zde i druhy ryb, které jsou chráněné a jejich lov je zcela zakázán. Pokud taková ryba zabere, musí ji rybář okamžitě vrátit do vody. Rybářská stráž i sami členové dbají na dodržování těchto zásad. Za jejich porušení hrozí „hříšníkům“ nejdříve pouze domluva, při opakovaném či velmi závažném prohřešku i odebrání rybářského oprávnění.  Havlíčkobrodští rybáři mají také štěstí v tom, že jejich spolku patří již dlouho nemovitost přímo v centru města, kde mají zároveň k dispozici vodní nádrže a sádky. Věnují se odchovu násad kaprů a štik, díky nim jsou stavy ryb udržovány v rovnováze. Dá se říct, že potom zaslouženě „sklízejí plody své práce“. Rybaření je tak trochu způsob života. Kombinuje hodiny a hodiny pobytu v přírodě, klidu a relaxace, aktivního odpočinku i chvíle vzrušení, pocitu uspokojení z úspěšného lovu. Koneckonců i zdravé a chutné zpestření jídelníčku. Pan Vyoral s sebou na ukázku přinesl i pár kusů rybářského náčiní, které jsme si mohli prohlédnout a osahat a on vysvětloval, k čemu co slouží. Zodpověděl také několik otázek a bylo znát, že ryby jsou opravdu jeho srdcovou záležitostí. Když nám ještě prozradil, že se mu blíží devadesátka, nechtěli jsme tomu ani věřit. Zatleskali jsme, poděkovali a na památku věnovali usměvavé sluníčko a drobné pozornosti. Děkujeme Františkovi za to, že nám zařídil takové zajímavé a pěkné povídání.

V roce 2016 vyšlo prázdninové číslo našeho - tehdy odbočkového, nyní pobočkového - časopisu bez názvu. Do té doby jsme téměř rok vydávali společně s jihlavskými kolegy Pohodu, ve které si členové mohli přečíst aktuality a příspěvky jak z jihlavského, tak havlíčkobrodského spolku. Především z technických a organizačních důvodů jsme se pak rozhodli, že se pustíme do vydávání časopisu vlastního. Prvním krokem bylo vyhlášení ankety , jak že se bude jmenovat. Přišlo přes čtyřicet zajímavých, nápaditých a leckdy opravdu vtipných návrhů, ze sedmi „finalistů“ vyhrál ten Eliščin - Paprsek. Na druhém místě Zornička a na třetím Slunečnice. V září 2016 vyšel první Paprsek. Je to neuvěřitelné, ale příští měsíc tedy zahájíme již jedenáctý ročník. Během deseti let stoupl jak počet čtenářů, tak - díky Vítkovi Dvorskému a Františku Kováříkovi - také posluchačů. Podstatně se zvýšil i počet stránek. Otiskli jsme mnoho zajímavých článků, například příspěvky od autorů a načitatelů audioknih, improvizovaných rozhovorů s mnoha přáteli a podporovateli. Velmi oceňujeme, že někteří z členů jsou ochotni podělit se o své zážitky a dojmy z výletů a akcí, Pepa neúnavně zásobuje vtipy a knihovničkou. Při jedné z porad pracovníků a předsedů SONS přišlo na řadu i téma pobočkových časopisů. Padl návrh, zda by název všech „informátorů“ v republice neměl být stejný, sjednocený. Proti tomu se zvedla poměrně velká vlna nevole a většina poboček hájila možnost, aby si každá mohla nadále vydávat časopis se svým oblíbeným názvem. Mnozí pracovníci nebo předsedové si stěžovali, že tvorba časopisů spočívá pouze na nich, členové že nic psát nechtějí. Proto máme velkou radost, že mnozí z vás příspěvky posíláte, a tak je Paprsek naším společným dílem. Upřímně vám děkuji. A moc, moc děkuji Mančině, která časopisu věnuje spoustu času a energie. Takže - vydáme se společně do dalšího desetiletí, ať s naším Paprskem trávíte příjemné chvíle a těším se na vaše příspěvky.

Koncert klasické hudby v petrkovském zámečku se pro členy naší pobočky SONS stává tradicí. Dvakrát jsme naslouchali hudbě a zpěvu nevidomých umělců Ráchel Skleničkové, Evy Blažkové, Aleny Terezie Vítek a Miroslava Orsága při Dnech umění nevidomých. Letos se akce nesla v duchu oslav třicátého výročí vzniku Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České republiky. Naši petrkovští mecenáši a podporovatelé při této příležitosti pozvali soubor Viennese Tuning Times ve složení Sebastian Brettlfeld, Klára Bednářová a Iva Táborská. Na programu byla uvedena díla Georga Friedricha Handela, Johanna Sebastiana Bacha, Jana Křtitele Vaňhla a dalších umělců. Když jsme se v Petrkově sešli poprvé, sluníčko řádně připalovalo a my si před koncertem užívali chvíle ve stínu mohutných stromů v zahradě. Bohužel tam s námi byla i agresivně naladěná hejna komárů. My si pochutnávali na štrúdlu a jiných dobrotách, komáři na nás. V loňském roce - byť byl opět červenec - velké teplo nebylo a my využili nabídku kávy, čaje a posezení uvnitř. Letos foukal vítr, hučel v korunách stromů a kdyby dámy měly klobouky, asi by je páni gentlemani museli chytat ... Ve středu 8. července, krátce před patnáctou hodinou, se v modrém pokoji na rezervovaných místech usadilo třináct členů pobočky. Přidalo se ještě patnáct dalších hudby chtivých lidí. Byli jsme přivítáni a následně začal hovořit pan Sebastian Brettfeld starší. Přivítal posluchače, připomněl výročí spolku a představil účinkující. Violu známe, ale hudební nástroj zvaný violon viděli - a slyšeli - někteří poprvé v životě. Je to takový bratr basy, kontrabasu. Počátky vzniku spadají do 16. století a existují pěti, šesti, sedmi-strunné violony s různým laděním. Po úvodních slovech průvodce pořadem se již ozývaly tóny barokních i klasicistních skladeb a znělý hlas mezzosopranistky. Operní árie vystřídalo pohodové a melodické dílo Jana Křtitele Vaňhala. Hluboké tóny violonu doslova ukolébávaly a zklidňovaly posluchače. Pan Brettfeld nás před každou skladbou seznámil s jejím názvem, obsahem a citoval text árií. Hodina uběhla jako nic. Po přídavku a potlesku si účinkující a posluchači navzájem poděkovali. Děkujeme Česko-francouzskému kulturnímu centru Petrkov za další krásný zážitek, těšíme se na příště. Vaší podpory a spolupráce si opravdu moc vážíme.

 napsala Marie Heilandová

Ve středu 8. července jsem zažila krásné odpoledne.
Paní Mančinka mne a pana Besmáka vyzvedla a dovezla do Petrkova k zámečku, kde se konal koncert vážné hudby. Byl to krásný zážitek, obzvláště výkon zpěvačky. Po skončení nás Mančina zase dopravila zpět do Brodu.
Děkuji, a i když jsem u vás krátce, velmi se mi mezi vámi líbí a vždy se těším na příští setkání.

napsala Marie Jakešová

Další výlet za krásami naší vlasti jsme naplánovali na středu 17. června. Volba padla na zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou. O půl osmé nás pětadvacet a dva vodicí psi nastoupilo do modrobílého autobusu, proběhlo kontrolní přepočítání osádky a mohlo se vyjet. Krátce po deváté hodině jsme vystoupili na parkovišti jen malý kousek od zámeckého parku. Protože prohlídka byla objednaná na půl jedenáctou, měli jsme dost času na procházku a posezení u kavárny, společné focení a povídání. Paní průvodkyně nás poté před zámkem uvítala a dovedla do oválné místnosti, ze které se jde do tří křídel o třech místnostech. Seznámila nás s historií tohoto více než 300 let starého barokního skvostu architekta Jana Blažeje Santini Aichela a stavitele Maxmiliána Kaňky. V letech 1721 až 1723 ho nechal vystavět František Ferdinand Kinský a jméno nese na počest návštěvy císaře Karla VI. Postupně jsme prošli všechny pokoje prvního patra, například pánskou pracovnu, dámský salónek a dětský pokoj. Završením byla návštěva mramorového sálu ve druhém patře, kam jsme šli po venkovním schodišti, odkud byl hezký výhled do parku a na další budovy. Hodiny na věži ve městě odbily poledne a naše kroky pomalu směřovaly z kopce dolů kaštanovou alejí do zámecké restaurace, kde jsme měli objednaný oběd. Onen kopec je o osm metr vyšší než kdysi býval, aby totiž stavba působila ještě více monumentálně, nechal ho Santini navýšit. Po obědě byla původně v plánu ještě návštěva muzea četnické stanice, ale pan průvodce byl nemocný, musel tedy přijít na řadu plán B. Asi 700 metrů od restaurace je Městské muzeum Loreta. Budovu nechal postavil Václav Norbert Oktavián Kinský přibližně v letech 1715 až 1719. Kaplanka s věží a ambity původně sloužila jako klášter, poutní místo. Po zrušení Josefem II. byly ambity zazděny a stavba se změnila ve špitál, později se zde asi bydlelo. Loreta chátrala a hrozilo její zbourání. Naštěstí se ji podařilo zachránit a postupně opravovat, od roku 2001 zde sídlí městské muzeum s expozicemi školství, Sokola, života na Chlumecku.  Ve venkovních ambitech jsou zemědělské stroje a nářadí. Hodiny ubíhaly a kolem půl třetí jsme se s Chlumcem rozloučili a vydali se na cestu domů. A teď už se těšíme na červencovou návštěvu zámku Lysice.

Čtěte dál a dozvíte se, jak se na výletu líbilo našim členům a průvodcům :-)