BOTANIKA TROCHU JINAK

Prostorem se v mžiku začala šířit jemná bylinková vůně. Paní Jana postupně vyndávala různé plody, větvičky, bylinky, suché i nedávno utržené, a seznamovala nás s jejich názvy a zajímavostmi. Do rukou se nám nejprve dostal zelený plod machlury pomerančové o velikosti větší mandarinky s hrubou kožovitou kůrou. Samozřejmě odněkud z hloučku zazněla otázka - a je to jedlý? Paní Zavřelová rychle reagovala, že má jen jeden a je to vzácnost! Vyřezávali jste si jako děti lodičky z kůry? Taková lodička z kůry dubu korkového, kterou jsme prozkoumali, ta by pane plavala. Artyčok už není zcela neznámou zeleninou, ale uschlý květ vypadal zajímavě. A pak něco silně a krásně zavonělo - suchý trs šalvěje muškátové a ta její vůně nám ještě dlouho ulpívala na rukou. Následovala šalvěj lékařská a po ní šalvěj kanárská, její odér nám trochu „nakrčil nosy“. Tohle můžete ochutnat, je to zdravé, ale jinak strašný plevel, za dva měsíce mi zarostla tři metry čtvereční - komentovala naše hostitelka nenápadnou rostlinku jménem šrucha s dužnatými listy. Tak nějak bez výrazné chuti, do salátů nebo na chleba s máslem - nic proti tomu. Však Olí si nabídnutou porci vitaminů vzala s sebou domů. Zato ochutnání šťávou nalité bobule rakytníku se na Jirkově tváři okamžitě projevilo velmi výmluvnou grimasou. Znáte písničku Po babičce klokočí? Poměrně velká a tvrdá kulatá semena, často používaná na tvoření modlitebních růženců, dozrávají v jakýchsi lampioncích a hlasitě v nich řehtají, jako dětské chrastítko. Máta peprná patří mezi oblíbené bylinky, svěže voní a rádi ji používáme coby léčivku, na čaj a do letních nápojů. Velkolistému kultivaru, který dorůstá až metrové výšky, patří lidový název balšám, balšán, rostlina Matky Boží. V zahrádkách našich babiček tato bylinka nesměla chybět. Slyšeli jste už jméno perovskie nebo perovskia? Přiznám se, že já ne. Ale vůně drobné rostlinky mi připadala známá a shodly jsme se s kolegyní Maruškou, že nám připomíná starodávnou vůni babiččiných truhel a skříní. Pátrala jsem po dalších informacích a našla jsem toto - perovskia nebo perovskie, lidovým názvem ruská šalvěj nebo ruská levandule kvete drobnými fialovými kvítky. Dříve se v bylinkářství používala coby afrodiziakum a říkalo se jí mužská věrnost. A do skříní se usušené snítky dávaly proti molům. Čirok patří mezi několik nejvýznamnějších obilnin na světě. Pochází z Afriky, rozšířen je však i na ostatních kontinentech. Jde o poměrně nenáročnou bylinu, její pěstování je levnější než u pšenice nebo kukuřice. V ideálních podmínkách dorůstá až do výšky čtyř metrů. Využíván je také jako krmivo. Pole s čirokem se objevují i u nás, konkrétně na Vysočině jsme se s ním už setkali na poli kousek od Jihlavy. Určitě znáte kuchyňská košťata na dlouhé násadě, s charakteristickou žlutavou barvou. Ta se vyráběla právě z čirokové slámy. Naopak s černou sójou, patřící mezi luštěniny, se u nás nesetkáte, tu byste si snad mohli koupit v prodejně zdravé výživy. Semena zrají ve velkých luscích, nejdříve jsou tmavě zelená, po dozrání černá, ale uvnitř žlutá, s příjemně nasládlou, prý velmi lahodnou chutí. Mezi obilniny patří také tzv. Jobovy slzy (název odkazuje na příběh o Jobovi ze Starého zákona), botanicky slzovka obecná z čeledi lipnicovitých, se používá podobně jako pohanka. Nápadným dlouhým červeným květenstvím zaujme laskavec - amarant. Některé z druhů zdobí zahrádky, z drobounkých semínek jiných se vyrábí mouka. Velkou zajímavostí, se kterou se můžete setkat v arboretu Hamzovy léčebny, je hřib medotrpký. Když nám paní Zavřelová řekla, že klobouk této houbové rarity může mít až padesát centimetrů v průměru, doslova jsme vydechli úžasem a do ticha, rušeného pouze deštěm, bubnujícím do střechy, zaznělo - dědeček hříbeček. Ale pozor, je přísně chráněný zákonem a takový úlovek by mohl přijít hodně draho. Opatrně jsme si kolem stolů podávali obrovskou šišku borovice Jeffreyovy i její v porovnání miniaturní „sestřičku“. Tou první dostat přímý zásah do hlavy by asi docela zabolelo. Ještě prozkoumat větvičku pavlovnie a dávat pozor, abychom se od ní moc neulepali. Paní Zavřelová se zřejmým nadšením vyprávěla o návštěvách Centra léčivých rostlin Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, která s arboretem v Luži navázala přátelskou spolupráci. Zjistili, že doktor Hamza, zakladatel zdejší léčebny pro tuberkulózní děti, v Brně na této škole přednášel. A právě odtud si paní Jana přiváží semínka a rostlinky pro svoje opečovávané a milované působiště. „Přijeli mi Afričani a Australani, musím je jít zkontrolovat, aby se nic neztratilo, tak se s vámi pro dnešek loučím“, pravila paní Jana. Po našem upřímném poděkování a rozloučení za malý moment zmizela na svém elektrovozítku ve spleti pěšin a pěšinek. Tady ale musím vysvětlit, k jakému omylu jsem dospěla s těmi Afričany a Australany. Nebyli to účastníci mezinárodní expedice spřátelených zemí, ale čerstvé přírůstky stromečků a dalších rostlin ze jmenovaných kontinentů. Za nějaký čas, až se aklimatizují a zdomácní, je návštěvníci budou moci obdivovat a poznávat. Do Luže prostě musíme přijet i příští rok. Máme totiž slíbeno, že si osaháme velkou, paní Janou vlastnoručně vydlabanou kalabasu. Milovníci jihoamerického nápoje zvaného maté tento název znají, protože z takových vyschlých plodů jednoho z druhů tykve se povzbuzující čaj popíjí. Jenže ... trofej paní Zavřelové je přibližně půl metru vysoká a kolik litrů by se do ní vešlo, si netroufám ani odhadovat. Na tuto a na všechny další zajímavosti z přírody  celého světa, které si pro nás paní Jana připraví, se těšíme už nyní. Bubnování deště na střechu mírně polevilo a někteří z nás neohroženě vyrazili aspoň na malou procházku. Zajímalo nás nově vybudované Duchovně relaxační centrum, umístěné v blízkosti prosklených chodeb, propojujících už pět léčebných pavilónů. Ty jsou úžasnou novinkou pro klienty, kteří mohou suchou nohou a pěkně v teple přecházet z objektu do objektu. Na zemi měkký koberec, tlumící zvuk kroků, pohodlná křesílka a pohovky, zvoucí k odpočinku a relaxaci, výtvarná výzdoba, ukázky keramiky, klid a všude okolo spousta zeleně. S dojetím jsme prošli kolem zmíněného centra, ve kterém se před krátkým časem nejbližší loučili s patronem arboreta, panem doktorem Václavem Větvičkou. Jeho odkaz a památka k arboretu v Luži patří navždy, i když on se v něm už procházet nebude. Paní Zavřelová dál s láskou pečuje o toto místo pohody, klidu, čistého vzduchu, o místo, kde se uzdravují těla i  duše. Tak, jak se o to dlouhé roky snažili společněs panem doktorem. Za všechny, komu je u vás dobře, děkujeme.

PS: Poučili jsme se, do Luže se zkrátka jezdí na jaře ...