Oblastní odbočka Jihlava

 Už je to pěkná řádka let, co jsme vycházeli ze školy. Kluci měli dílny, děvčata rodinnou výchovu. Když nám onemocněla učitelka, tak nás nahnali všechny do dílen. Tam byly na stole nařezané proutky a provázky. Ano, blížily se Velikonoce, a tak jsme přihlížely, jak se kluci snaží uplést mrskačky. Někdo to zvládl hned, někomu to nešlo. Máš volšový ruce. Tak né. Musíš střídavě. Nevíš, kde je levá? Někdy to holky nevydržely a vybuchly smíchem. Vy to zvládnete líp, že jo. Tak se předveďte! A my se šly předvést. A šlo nám to. Zvonilo a pánové si odnášeli krásně upletené mrskačky, za které dostali kromě pochvaly ještě i pěknou známku. To není fér. A nebylo. Velikonoční pondělí se s počasím zrovna malovalo. Vyrazily jsme si s kamarádkami ven. Půjdeme k lesu. Už je klid. Sluníčko hřálo a my jsme byly tak moc zapovídané a smály se, že jsme nepostřehly za posledním plotem pár schovaných postav. Hurá na ně. Dostaly jsme pěkný nářez. Vrcholem toho bylo, že to byli zrovna ti, kterým jsme ty pomlázky samy upletly. Byly opravdu dobře upletené. Vydržely ten výprask. A my se zařekly, že už vícekrát pomáhat nebudeme. Co myslíte, jak to dopadlo?

                                                           Článek napsala Mária Šmejkalová

Každý čtvrtek od 10.00 probíhá keramický kroužek, kde si každý se členů vyrábí různé výrobky, třeba sluníčka, ježečky, velikonoční vajíčka. Je toho hodně, co bych mohla jmenovat a popsala celý list. Jsou to krásné výrobky a hlavně z toho máme všichni velikou radost. Těšíme se na to, až se keramika vypálí a uvidíme naše dílka. Při keramice panuje dobrá nálada a hlavně nápady co si vyrobit. Vždyť kdo má chuť a zájem si něco pěkného vyrobit, může mezi nás přijít.

Článek napsala Adéla Bodišová

Báseň Mezinárodní den žen

Každá jsme jiná, vlasy, postavou, očima, jmény,

ale všechny přeci jen jsme jedno, jsme ženy.

Co že to máme za krásný den? A nevíte, proč se slaví jen jeden den? Je, je to prý náš den.....den žen. Takže děvčata, oslavit jej jdem, v klubu, v kruhu rodinném..... nebo si někde spolu sraz dáme a s kávou si něco dobrého ochutnáme. I když Maruška umí bezvadný kafé a Adélka, ta jaké dobroty upéct umí..... kdo jednou ochutnal, ten mi porozumí!!!!!

                         Báseň napsala Mária Šmejkalová

Knihy

Knihy nám dveře do jiných světů otvírají,

kouzla, tajemství, lásku, přátelství, to všechno znají. I tobě, když budeš si cokoliv přát,

i tobě mohou plnou náruč všeho dát.

Minulost našich předků i tu skrytou v sobě mají,

i touhu po poznání i tu ti rádi dají

a ty pak jednu knihu dočteš

a pro druhou se zvědavostí dítěte si půjdeš,

abys věděla, co i ona v sobě tají

                                                                             Báseň napsala Mária Šmejkalová

Vyjet si na pár dní po vánocích do hor, nebyl můj nápad. Soňa předla jako kotě. Hele, budeme venku chodit na túry. Hned zhubneme, co jsme nabraly přes svátky. Vždyť jíš jako vrabec a nenabrala jsi ani deko. Řekni, už jsi byla na horách přes zimu a ještě po svátcích? Byla a nechtěj vědět, jak to dopadlo. Tohle bude lepší. Bude to půjčená chata, takže nic za nocleh. Jen něco na zub a na sebe. Takže vypůjčit si rohačky? Co blbneš. Pánové si něco na zub a na sebe ponesou sami. Nedala pokoj, ještě o půlnoci mi zvonil mobil, jestli mám náhradní rukavice a ponožky a další oblečení. Vybrala jsem zásoby jídla tak na týden a byla jsem ráda, když jsem zapla kufr. Na nádraží jsme se sešli tak pěkně zřízení všichni. Jen jsme na sebe koukli a vybuchli jsme smíchem. Pánové vedli. Co do objemu zavazadel i věcí, které zapomněli. Nějak to dopadne. Nasedli jsme do rychlíku a začali rozebírat večerní program. No to ještě podle toho, v kolik na chatu dorazíme. A pak si zatopíme v krbu a bude pohoda. Rychlík si dával načas, a tak nám autobus nestihl ukázat ani zadní světla, protože byl dávno pryč. Honzo, jede vůbec ještě něco? Snažili jsme se zjistit ze zamrzlého, zasněženého jízdního řádu. No, autobusem je to jen patnáct minut, tak to nebude daleko. Jen se musíme držet cesty, na ní je odbočka k chatě. Kluci dotáhli spadené větve, naložili jsme zavazadla a jelo se. Šlapali jsme hodinu, když se pod lampou ukázal kousek cedule. Tak a za chvíli jsme určitě tam. A byli. Neřekl jsi, že je ta chata tak veliká. Já už se těším na oheň a na čaj, předla Soňa zase jako kotě. Honza hledal klíče pod květináči i na verandě a nakonec zjistil, že je odemčeno. Že bychom tu nebyli úplně sami? To jsi ale neříkal, že tu budeme mít společnost, vrněla Soňa. V chatě bylo příjemně teplo, oheň praskal a široká sedačka zvala k odpočinku. Že by nás Libor překvapil a zatopil? Z vedlejší místnosti vyšel vysoký, ramenatý kluk. Já sice Libor jsem, ale žádný rande tu domluvený nemám. Sedli jsme si a začali vysvětlovat. Nakonec jsme zjistili, že jsme v cizí chatě a ta naše je tak ještě o půl hodiny dál. Víte co? Já jsem tu sám a pomoc a společnost se mi hodí, co vy na to? Pánové si oddechli, neboť táhnout dál naše zavazadla se jim už vůbec nechtělo. A dámy hostitele málem udusily radostí. Jdeme hned připravit něco dobrého na zub. Jo v kuchyni už něco je, tak si taky vezměte. Bylo z čeho vybírat. Páni kluci se zmátořili a šli naštípat a nanosit dřevo, aby se nemuselo ven hned z rána do mrazu. Dali jsme si věci do pokojíků a sešli se zase dole u krbu. Byli jsme tak zabraní do povídání našich, životních příběhů a mlsání, že se nám ve tři ráno ještě nikomu nechtělo do postele. Konečně jsme si popřáli dobrou noc. Libor zůstal dole a za pár minut byl všude klid, jen oheň praskal v krbu. Ráno, nebo spíš před polednem jsme se sešli v kuchyni a až pak jsme se dozvěděli, proč Libor chtěl trávit svátky i Nový rok sám. Po nehodě, která se mu stala před časem, přestal vidět. Snad proto, že se s ním rozešla i jeho dívka, tak se snažil zpřetrhat všechny vazby na rodinu i staré přátelé. Chtěl se srovnat sám se sebou, jak řekl. A my jsme ho nečekaně přepadli a byl rád. Zůstali jsme. Brali jsme ho na túry, hodnotili kulinářské výrobky jeho i děvčat. Chtěl dělat všechno jako dřív a byl dobrej. Dost dobrej. My jsme se zase seznamovali s neviditelným písmem, ale takovou výdrž, jakou měl Libor, jsme neměli. Život by vás přinutil, řekl nám tiše. Nezbylo než souhlasit. Ale slíbili jsme, že se polepšíme. Máme se od něj co učit. Nový rok jsme oslavili v chatě s přáním, abychom se aspoň jednou za měsíc všichni sešli a užili si výlet, který vždycky jeden z nás připraví. A jelikož začal Libor, byla teď řada na nás. Přibrali jsme do party nového kamaráda a doufáme, že napořád. Byl to úžasný týden. A jak se to říká? Jak na Nový rok, tak po celý rok. A proč né díl...

                                                                                            Článek napsala Mária Šmejkalová.