Oblastní pobočka Havlíčkův Brod

Poprvé jsme společně byli v Horáckém divadle v Jihlavě 28. února 2020 na představení Škola základ života. Od té doby ho navštěvujeme dvakrát do roka a pokaždé se těšíme, čím nás překvapí, pobaví, co přinese k zamyšlení. V našem případě také záleží na tom, jak je hra zpracovaná pro někoho, kdo nevidí, komu může jen koukavý soused občas špitnout, co se na scéně děje, když se zrovna nemluví. Na konci února jsme byli v hledišti poprvé, na konci února i letos, a to v celkovém počtu 16 členů a 2 psi. Někdo přijel vlakem, jiný autem, někteří to mají kousek a došli pěšky. Moc nás těší takový zájem a protože je tak velký, určitě budeme v příští divadelní sezóně pokračovat a na dvě dopolední veřejné generálky zase pojedeme! A teď už se pohodlně posaďte, přinášíme dvě reportáže od našich členů Zdeňka a Pepy:

Premiéra nové divadelní hry Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách se konala o den dříve než premiéra filmu. Původní filmová komedie měla premiéru 1. března 1975. Horácké divadlo v Jihlavě uvedlo premiéru o den dříve, tedy 28. února. Ale roku letošního, což je o 51 let později. My jsme navštívili představení ještě o den dříve. Veřejná generálka byla už 27. února. Herci i režisér se drželi původního filmového scénáře. Na jevišti bylo možné zhlédnout humorné a vtipné scénky známé z filmu. Děj zde nebudu popisovat, ten jistě všichni znají. V hledišti byli též dva vodicí psi Cherry a Xasha. Těm se nejvíce líbila scénka, kdy postava fenky Lady ukradla a odnesla mouku s ušima. To když Matyldu Wassermannovou proměnili, aby nebyla na poddané hrubá. Tak z ní udělali polohrubou. Stejně jako ve filmu i zde zazněla na konci píseň Znala panna pána, kterou napsal Petr Markov. To je autor původního námětu filmu. Spolu s Milošem Macourkem napsali scénář. A na konec s Václavem Vorlíčkem ho doupravili. Ten měl požadavek, aby na každé stránce scénáře bylo něco vtipného. Pokud to tam chybělo, tak se to muselo doplnit. Prostě každých 5 minut se musel divák zasmát. Tím byl zaručen úspěch filmu a jistota, že návštěvníci divadla se budou celé představení bavit a smát.                     napsal Zdeněk Šopa

Je pátek, předposlední den února. Kalendář tvrdí, že je zima, počasí slibuje nezvykle teplý den. Skupina sedmi kulturních nadšenců (a jednoho budoucího kaskadéra) proto nasedá do vlaku a vyráží směr Horácké divadlo v Jihlavě. Na programu je předpremiéra nestárnoucí komedie Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. Očekávání jsou vysoká, nálada ještě vyšší. Ještě před začátkem představení se scházíme v divadelní kavárně, doplňujeme energii, tekutiny i cukry, posedíme, popovídáme a nenápadně sledujeme, kdo si dává „jen kávu“ a kdo už „něco malého k tomu“. Skupina se zde symbolicky zvětšuje – minimálně v oblasti pasu. Když se blíží začátek, přesouváme se do hlediště. Divadlo je přece jen společenská událost, takže popcorn zůstává snem a sáčky poslušně mlčí. Usedáme do pohodlných sedadel, vypínáme telefony (ano, opravdu vypínáme) a tváříme se kulturně. Světla pohasínají, ticho houstne a představení začíná. A že to stojí za to! Vtipy létají sálem rychleji než vodníci po Vltavě, děj je svižný, srozumitelný a věrný filmové předloze. Smích se ozývá ze všech stran hlediště – místy tak hlasitý, že by probudil i vodníka v zimním spánku. Publikum je nadšené, my obzvlášť. Závěr patří dlouhému a bouřlivému potlesku. Kulturní mise splněna. Při odchodu ještě pan S. provedl poněkud netradiční „rekognoskaci terénu“, když se po schodech u vstupu do divadla svezl po břiše. Naštěstí vše dopadlo bez následků, snad jen s drobnou modřinou, tiché konstatování: „Dobře, že se nic nestalo.“ Do odjezdu vlaku zbývá dost času, a tak se přesouváme na jihlavské náměstí, kde ještě navštěvujeme občerstvení. Domů se vracíme plní dojmů, smíchu a jedné nové historky, která se bude vyprávět ještě dlouho., kulturní pátek se vydařil – a už teď se těšíme na příště. Ideálně bez akrobatických vložek.                       napsal Josef Vondra

V hojném počtu 19 členů jsme se na Hromnice sešli a probrali aktuality, jako třeba že v lednu a únoru probíhá rekonstrukce prodejny COOP v Humpolci, kde máme umístěného sbírkového psa Arona. V prvním březnovém týdnu ho odvezeme zpátky a uvidíme, jak mu to bude v opraveném prostoru slušet. V pátek 27. února pojedeme na divadlo do Jihlavy, zapsali jsme si do seznamu zájemce o účast. Na duben jsme domluveni s koordinátorkou BESIP na Vysočině Veronikou Vošickou Buráňovou, že nám už podruhé přijde popovídat nejen o bezpečnosti v dopravě. Po setkání členů v pondělí 4. května půjdeme na koncert Aleny Terezie Vítek. Uskuteční se v rámci oslav 30 let SONS a Dnů umění nevidomých. Informovali jsme o plánovaných personálních změnách v jihlavské pobočce. Předali jsme časopisy, členský průkaz nové člence Petře, proběhla diskuze a pak už jsme se pustili do bystření naší paměti a mysli. Před pěti a více lety nám připravovala skrývačky a nejrůznější luštění Majka ještě na veliké televizní lupě se šedesátinásobným zvětšením. Do čtverečkového sešitu zapisovala a ukrývala třeba názvy stromů. Tak schválně, zkuste ho najít ve větě - Musíš dát o polovinu mouky méně, než těsto zamícháš … Našli? Je to topol. A co tady – Přijede Kája sanitkou nebo pro něho pojedeš? Tady je schovaný jasan. Nasmáli jsme se a stejně jako v dobách covidu, kdy jsme takhle společně luštili na skype, jsme se shodli, že být v AZ kvízu takhle celá parta, soupeř by neměl šanci!

Vánoce utekly jako voda a my jsme se 5. ledna sešli, abychom probrali, co bylo, co bude a po 14. hodině jsme už mohli přivítat milého hosta. Ale pěkně popořadě! Po půl jedné začalo být v zasedací místnosti rušno. Postupně jsme přicházeli, vítali se, objednávali si něco dobrého na zahřátí, na stolech přibývalo občerstvení od našich lednových oslavenců, takový běžný milý šrumec. Paní předsedkyně Heilandová byla nemocná, tak se její úlohy ujala zástupkyně Mančina, všechny uvítala a začala informovat. Například o tom, že brodští zahrádkáři nám na konci minulého roku poskytli sponzorský dar 5.000,- na naši činnost. Následovala zpráva o hospodaření pobočky, nevedli jsme si vůbec špatně! Díky sbírce Bílá pastelka a psím kasičkám máme dostatek peněz na výlety a akce. V pátek 27. února pojedeme do Jihlavy do divadla, zájemce jsme si zapsali do seznamu. Protože letošní rok SONS oslaví 30. „narozeniny“, jsou v plánu nejrůznější akce. A my budeme slavit v pondělí 4. května. V Krajské knihovně Vysočiny v Havlíčkově Brodě vystoupí i v rámci Dnů umění nevidomých nám už známá Alena Terezie Vítek. Moc se těšíme. Ke konci roku 2025 ukončil členství Mirek Wasserbauer, dnes jsme přijali Petru Hoškovou, je nás tedy zase 45. V prosinci proběhl koncert Radka Novotného. Takže ti, kteří se ho zúčastnili, nám povyprávěli, jak se jim to líbilo a že si  ho moc užili. To nás moc těší! Hodiny běžely, my jsme diskutovali, povídali, dovybrali členské příspěvky, předali časopisy a ve 14 hodin za námi přišla spisovatelka, překladatelka, zakladatelka a pořadatelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě, paní Markéta Hejkalová. Přivítali jsme ji mezi sebou po pár letech už podruhé. Přišla nám představit svou novou knihu Století na vlnách, povyprávěla i přečetla úryvky. To hlavní na nás ale čeká, až si ji přečteme, poslechneme. Kdo by chtěl, může i v bodovém písmu! Paní Markéta byla tak laskavá a knihu o pěti svazcích, nám darovala. Děkujeme ještě jednou, moc si toho vážíme. Kdo se ztratil v Laponsku. Tak se jmenuje dětská kniha, kterou paní Hejkalová začala psát ve Finsku, před dvěma lety se k ní vrátila a dopsala ji. Tu nám také přinesla ukázat. I leckteří nekoukaví členové byli rádi, že si oba tituly mohli osahat, cítili vůni papíru a slyšeli šustění stránek. Došlo i na otázky a odpovědi. My se budeme těšit, že se třeba zase někdy sejdeme a užijeme si další hezké společné odpoledne.

Krásný, dojemný, humorný, plný pohádkové atmosféry – tato a ještě další pochvalná slova se hodí k vánočnímu koncertu pana Radka Novotného, který se konal 13. 12. 2025 od 15:00 hodin v Havlíčkově Brodě v sále kina Ostrov. Členové naší pobočky SONS měli nádherná místa ve druhé řadě. A proč zrovna v Brodě? Tuhle otázku slyšel R. Novotný prý často a vždy na ni odpověděl: „Kde jinde než v Brodě?“ Český divadelní a muzikálový zpěvák se totiž dne 31. 7. 1983 v Havlíčkově Brodě narodil. Po absolvování gymnázia vystudoval muzikálové herectví na JAMU a od roku 2007 je stálým členem souboru Městského divadla Brno. Účinkoval v mnoha inscenacích jako Jesus Christ Superstar, Cyrano z předměstí a Romeo a Julie. Vydal album s Markétou Peškovou, na kterém zpívá české překlady nejznámějších a nejslavnějších světových písní. Podtitulek názvu koncertu, kterého jsme se třetí adventní víkend zúčastnili, zněl pohádkové Vánoce a také byl poctou tomuto žánru. Vánoce bez pohádek si nikdo z nás neumí a ani nechce představit. Koncept koncertu byl zcela nakloněn dětskému pohledu na svět, který je plný fantazie a kouzel. Zazněly písně spojené s vánoční dobou a dále melodie z filmových pohádek od těch starších až po současné pohádkové hity z české i světové tvorby. Kromě Radka Novotného vystoupili také jeho hosté, zpěváci, kteří trvale působí na třech nejvýznamnějších mimopražských scénách: Radka Coufalová, držitelka Ceny Thálie v oboru muzikál a hvězda Městského divadla Brno, Soňa Hanzlíčková z divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni a Adam Živnůstka z Národního divadla moravskoslezského. Celý koncert byl vhodně propojený scénkami o narození Ježíška a lidovými koledami v podání členů Divadla Scéna. Zpěváky doprovázela pětičlenná kapela. Hráli nám muzikanti Jan Beran, Richard Mlynář, Libor Orel a Tomáš Zatloukal. Koncert trval skoro tři hodiny a všichni jsme si ho moc užili, také díky příjemnému a teple lidskému komentáři brodského rodáka. Pobavili jsme se a zasmáli nejen jeho vtipným poznámkám, ale také humorným scénkám , které sehráli členové Divadla Scéna. Ocenili jsme pěvecké výkony všech interpretů. A když pak na závěr všichni společně na pódiu zazpívali český překlad latinské písně Adeste fideles, vraceli jsme se domů s tou pravou vánoční náladou.

za umělecký zážitek je vděčná Monika Linková

Časopis obohcený o písně, melodie a možná i něco víc :-) Přejeme příjemný poslech!

pondělí 5. ledna oblastní rada a beseda s Markétou Hejkalovou

pondělí 2. února oblastní rada a klub

pátek 27. února divadlo v Jihlavě

pondělí 2. března oblastní rada a klub

pondělí 13. dubna oblastní rada a klub

úterý 14. dubna výstava kompenzačních pomůcek  v Přibyslavi

pondělí 4. května oblastní rada a klub

pondělí 1. června oblastní rada a klub

pondělí 13. července oblastní rada a klub

pondělí 3. srpna oblastní rada a klub

pondělí 7. září oblastní rada a klub

pondělí 5. října oblastní rada a klub

pondělí 12. až středa 14. října sbírka Bílá pastelka

úterý 20. října výstava kompenzačních pomůcek Havlíčkův Brod

pondělí 2. listopadu oblastní shromáždění

pondělí 7. prosince oblastní rada a klub

Oblastní rada, shromáždění a klub je vždy od 13 hodin v zasedací místnosti Kina Ostrov.

Mezinárodnímu dni nevidomých patří v kalendáři 13. listopad. Ve čtvrtek 27., tedy přesně dva týdny poté, jsme si tento den již počtvrté připomněli na akci, pořádané společně oddělením specializovaných služeb Krajské knihovny Vysočiny a naší pobočkou SONS. Je to setkání pracovníků knihovny, zájemců z veřejnosti a členů spolku.. Pro všechny Markéta Gögeová připravila posezení v klidném koutě budovy, zvaném rozhledna. Krátce před druhou hodinou odpolední byli svými čtyřnohými pomocnicemi přivedeni Hanka se Zdenkem, postupně se objevovali další členové a dámy knihovnice. Je sice pravda, že vpředu v kavárně v pohodlných křesílkách u stolečků s dobrotami sedělo více lidí, ale nás potěší každý, kdo se za námi v rozhledně zastaví a zajímá se. Maminka s osmiletou holčičkou tam strávily půl hodiny a projevily upřímný zájem o vodicí psy. Zdeněk s Hankou ochotně vyprávěli o předvýchově štěňátek, výcviku a dovednostech  těchto věrných pomocníků nevidomých. Cherry a Xasha nezúčastněně a naprosto netečně - jako pravé osobnosti - odpočívaly u nohou svých páníčků, nijak jejich projev nekomentovaly, jen se občas ozvalo lehké pochrupování. Holčičce, která má pejsky moc ráda, jsme ukázali knížku manželů Krajíčkových Nabu, Nelsie a škola pro superpsy, která okamžitě malou čtenářku zaujala a hned si ji šla s maminkou vypůjčit domů. Ostatní se pak věnovali prezentaci fotografií na obrazovce, kterou promítala Markéta a Mančina doplňovala ústním komentářem. Ta je z výletu na zámek ve Zruči nad Sázavou a z vodáckého muzea, tady jsme na výletě ve zvonařském muzeu rodiny Manouškovy, tady jsou fotky z výstavy kompenzačních pomůcek, tady jsme u řádových sestřiček v Hoješíně... Obrázek střídal obrázek, kdo mohl - koukal, kdo nemohl, poslouchal komentář a všichni vzpomínali na krásné společné zážitky. A že jich za ten rok zase bylo...  Kde se vám líbilo nejvíc? zajímalo Markétu. Všude- rozhodně odpověděl Standa. Protože jsme byli v knihovně, řeč přišla na půjčování audioknih. Naše nová členka se hned zajímala, co má udělat, aby pro ni poslouchání načtených knížek bylo dostupné, jaká je nabídka. Markéta ochotně vysvětlovala a radila a že se na nové čtenářky bude moc těšit. Přidali se i ostatní a hned padaly názvy knih, jména autorů a žánrů. Jakožto služebně nejstarší z přítomných jsem zavzpomínala na dobu před pětadvaceti lety, kdy se pro audioknihy chodilo s batohem nebo s kufrem. To ještě byla doba magnetofonových kazet a když taková průměrně obsáhlá knížka čítala patnáct až dvacet kazet, člověk už si rozmyslel, kolik duchovní potravy si odnese... Dneska s sebou přinesete takovou malou kovovou placičku a za pár minut na ni Markéta stáhne třeba dvacet titulů. Pokrok nezastavíme ... Poděkovali jsme všem těm dobrým duším, které v knihovně pečují o knížky i o lidi, mají pro nás vždy vlídné slovo, úsměv a pomáhají. Znovu a velmi ráda jsem zopakovala, že takovou knihovnu a tak báječné lidi nám mohou ostatní pobočky závidět a byli jsme tak nějak příjemně adventně dojatí ... Ale to pochopitelně ještě nebyl všemu konec. Usadili jsme se ke stolu, u milé servírky objednali něco dobrého k pití i nějakou tu dobrotu a zub. Povídali jsme, vzpomínali, novější kolegyně informovali o různých možnostech - například slevách na telefon atd. Na Zdenkově telefonu Big Ben odbil ne jedenáctou, ale šestnáctou hodinu a nastal čas zvednout se. Bylo to krásné a užitečné komorní setkání a bylo nám všem dobře. Díky, Markéto, za rok to zopakujeme ...

Je libo jablečný, hruškový nebo s mákem, s rozinkami či s ořechy? Když nás napadlo nabídku občerstvení klasickými obloženými chlebíčky zpestřit oblíbeným moučníkem z rukou našich členek, vůbec jsme netušili, jak to dopadne.  A protože naše dámy nezkazí žádnou legraci, v pondělí 3. listopadu se v malé kuchyňce u zasedací místnosti začaly vršit krabice a krabičky. Sedm různých druhů závinů, to už bylo pořádné „štrúdlobraní“. Však se nikdo z přítomných nenechal k ochutnávání pobízet ... Aby toho nebylo málo, naše šarmantní oslavenkyně Maruška přivezla řízky a roládu. Něco dobrého přidal ještě Pepa a stoly v mžiku vypadaly jako o svatební hostině. Vlastně nejen jako, protože svatební koláčky se objevily vzápětí a my vyslechli sladké tajemství, že Hanka a Zdeněk si v sobotu 8. listopadu řeknou na jihlavské radnici své ANO. Tak takhle úžasně bylo zahájeno letošní oblastní shromáždění členů havlíčkobrodské pobočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ...

Sbírka Bílá pastelka proběhla v našem městě ve dnech 13. – 14. 10. 2025. Do ulic vyrazila pětice žáků 9. tříd - Karolína Němcová, Sofie Pechová, Monika Kasalová, Jakub Sáblík a David Brukner a vybrali krásných 16643,- Opět jsme potvrdili, že nám osud zrakově postižených není lhostejný a dosáhli jsme neuvěřitelného úspěchu, a tak získali první místo v kraji Vysočina! Za tento mimořádný výkon a ukázku solidarity byla trojice dívek v pátek 21. 11. 2025 pozvána na slavnostní vyhlášení a ocenění do Rezidence primátora hlavního města Prahy. Celý den se nesl ve slavnostním a dojemném duchu, který si děti budou dlouho pamatovat. Program byl bohatý a plný exkluzivních zážitků: Nejúspěšnější „sběrači“ z každého kraje byli slavnostně dekorováni a obdrželi hodnotné dárky jako poděkování za jejich nasazení a pomoc. Emoce vyvolalo vystoupení sboru nevidomých a slabozrakých dětí ze Školy Jaroslava Ježka, jehož písně se dotkly srdcí všech přítomných a připomněly skutečný smysl celé sbírky. Po oficiální části byl pro všechny připraven vynikající raut v krásných sálech primátorské rezidence, kde si děti mohly vychutnat pohoštění v opravdu slavnostním prostředí. Po ceremoniálu následovalo další mimořádné pozvání – exkluzivní prohlídka České národní banky (ČNB)! Děti tak nahlédly do útrob jedné z nejdůležitějších institucí státu, seznámily se s historií peněz a prohlédly si nejen největší pamětní minci v Evropě, ale osahaly si i zlatou cihlu. Prohlídka ČNB byla skvělou a poučnou tečkou za dnem plným dobročinnosti a ocenění.

Naše škola je na své žáky nesmírně hrdá! Děkujeme všem, kteří se do sbírky zapojili a těšíme se na další ročník.  Společně jsme pomohli vrátit světlo do životů těch, kteří jej potřebují.

 za příspěvek děkujeme paní asistentce ze ZŠ Přibyslav Stanislavě Štěpánové

Většina oblastních poboček a pražské ústředí našeho spolku pořádá každoročně v podzimních dnech Den otevřených dveří. Je to výborná příležitost představit se veřejnosti, ukázat život zrakově postižených, předvést kompenzační pomůcky, poskytnout informace, kontakty a praktické možnosti pomoci těm, kteří je potřebují. Protože jak s oblibou říkáme - vlastní dveře nemáme, jsme velice vděčni pracovníkům Českého červeného kříže a Senior Pointu za to, že nám již devátým rokem bezplatně umožnili uspořádat takovou akci v jejich prostorách. ČČK dokonce nabídl, že uhradí finanční náklady s tím spojené, propagaci a občerstvení. Dosavadní název Výstava kompenzačních pomůcek jsme zkusili nahradit možná výstižnějším Prezentace kompenzačních pomůcek a poradenství. Aby se o konání akce dozvědělo co nejvíce lidí, věnovali jsme velkou pozornost propagaci. V tom nám vydatně pomáhali i další z našich přátel, například pracovnice Krajské knihovny Vysočiny.

Najít volná místa u kavárenských stolků ve vestibulu Krajské knihovny Vysočiny v Havlíčkově Brodě není v odpoledních hodinách vůbec jednoduché. Většině z nás se to v pondělí 20. října naštěstí podařilo, a tak jsme si mohli v klidu posedět a popovídat, než nastane čas přemístit se do sálu. Markéta Gögeová nás vřele vítala, zatímco s lehkou nervozitou vyhlížela směrem ke vchodovým dveřím. „Je to  fajn, Alenka už je tady ...“ vydechla ulehčeně a vydala se vstříc ženě, kvůli níž jsme všichni přišli.

Koncert pěvkyně Aleny Terezie Vítek, který jsme zažili 9. července letošního roku v petrkovském zámečku, se stal impulzem k pozvání do knihovny. Alena Terezie přijela tentokrát sama, dcera Šarlotka zůstala doma. Blížila se čtvrtá hodina odpolední. Devatenáct členů naší pobočky i oba čtyřnozí psí pomocníci obsadili přední sedadla v sále, přicházeli další posluchači. Alena Terezie a Markéta coby hostitelka zaujaly místa na pódiu. Proběhlo krátké přivítání a představení, obě dámy si velmi rychle „padly do noty“. Přesně jako v létě - stačilo pár slov a mezi jevištěm a sálem přeskočila jiskra. Při úvodním Ave Maria měli mnozí okamžitě mrazení v zádech a vlhké oči. Krásná sebevědomá mladá žena začala vyprávět o životě, o dětství se zbytky zraku, o internátní škole, o úplné ztrátě zraku v šestnácti letech. O okamžiku uvědomění si nezvratnosti stavu slepoty a následném přizpůsobování se životu nevidomého. O narození dítěte, o výchově dcery, o chování a reakcích ostatních lidí, o zákeřné nemoci a boji s ní. Protože Alena Terezie věděla, že většinu publika tvoří také lidé s postižením zraku, ptala se nás na naše zkušenosti a zážitky. Moc se jí líbil náš termín koukaví - nekoukaví, kterým často a rádi nahrazujeme taková „oficiální“ označení jako nevidomý - vidoucí. Všichni jsme se pobavili při Markétině vzpomínce na situaci, kdy telefonicky hovořila s Alenou a v pozadí se ozývalo Šarlotčino volání - mami, nevíš, kde mám telefon? Některé hodně zajímalo, jak se vlastně dá bezpečně zvládat péče a výchova malého dítěte, když maminka nevidí. Řeč přišla na Braillovo bodové písmo, které se ona samozřejmě ve školách naučila a ráda v něm čte knihy. Probírali jsme, jakým způsobem, kterým prstem kdo čte, jaký význam má toto písmo i v době nejmodernějších elektronických pomůcek, čteček a audioknih. „Mám ráda, když cítím knihu v ruce a její vůni,“ přiznala se. Tato statečná žena i o těch nejtěžších životních situacích hovořila upřímně a otevřeně, s nadhledem a s humorem. Všem přítomným předávala poselství naděje a odvahy nevzdávat se v tíživých chvílích a užívat si život, jak to jde. Jako druhá přišla na řadu Alenčina nejoblíbenější píseň, árie Měsíčku na nebi hlubokém z opery Rusalka. Silný a zároveň něžný hlas se nesl sálem. Potom ještě zazněly dvě písničky Jaroslava Ježka. Byli jsme vyzváni, ať se přidáme, ale moc odvážlivců se nenašlo, tak jsme se připojili tleskáním do rytmu. Jediný, kdo se k Aleninu zpěvu hlasitě přidal, byla Cherry ...

Čas se nachýlil a naše druhé letošní setkání s nevidomou pěvkyní, pedagožkou a hrdou maminkou Alenou Terezií Vítek se blížilo ke konci. Jak Markéta naznačila, pravděpodobně nebylo poslední. Děkujeme za krásný odpolední zážitek, takové si člověk ukládá hluboko uvnitř ... 

„Pepo, budeme zase chodit v Brodě s Pastelkou spolu?“ „To víš, že jo.“ „Prima, tak v pondělí!“

Už několikátým rokem po sobě jsme ráno oblékli bílá trička s logem sbírky Bílá pastelka, vzali krabičku s pastelkami, na papíře natištěná žlutá sluníčka s kontakty a vyšli jsme na náměstí. Počasí nám ze začátku moc nepřálo, tak deštník pro jistotu s sebou! „Dobrý den, přispějete, prosím, na sbírku Bílá pastelka na podporu nevidomých?“ Tuhle větu jsem ten den řekla minimálně pětsetkrát. A víte, co je zajímavé? Vnímat ty odpovědi. Někdo se usměje a beze slova jde dál, další ani pohledem nezavadí. Ale pak potkáte někoho, kdo vám jde naproti a volá, že chce pastelku. Několik lidí nám i řeklo, že slyšeli spot v rádiu a že nás už vyhlíží. Maminky s dětmi, mladí, starší, muži, ženy .. mezi všemi se najdou dobří lidé, kteří přispějí na dobrou věc. Pokladnička pomalu těžkla, nakonec nám v Brodě i vysvitlo slunce a po rozpečetění jsme napočítali přes sedm tisíc korun. Moc děkujeme!

„Olí, budeme spolu chodit s Pastelkou v Polné?“ „No jasně!“ „OK, tak ve středu.“

Stejně jako loni, byly v Polné na náměstí v den konání sbírky farmářské trhy. Ty jsou zde velmi oblíbené a hojně navštěvované. Je to taková společenská událost. Kolem osmé hodiny ranní nebylo vůbec hezky, poprchávalo, tak jsme se šly posilnit do cukrárny. Ovšem žádné dlouhé vysedávání, pomalu přestalo pršet, lidí přibývalo a my dvě v bílých tričkách s kasičkou a pastelkami začaly procházet středem náměstí. „Dobrý den, přispějete nám na Bílou pastelku, prosím?“ Úsměvy, cinkání drobných i šustění papírových peněz, načítání QR kódu a bezhotovostní platba. Protože nabídky prodejců byly opravdu lákavé a pestré, nakoupily jsme si domů žampiony, brousek nožů a další. A jak jsme tak chodily, sami prodejci nás oslovovali a zvali ke svým stánkům, že chtějí taky přispět. Za dvě hodiny byla kasička už pěkně těžká, krabička od pastelek prázdná. Protože mě odpoledne čekalo svážení peněz z Přibyslavi a Chotěboře, v jedenáct hodin jsme Pastelku v Polné ukončily. Doma jsem napočítala přes pět tisíc korun!

Dobročinných sbírek je organizováno mnoho. O to víc si ceníme toho, že přispíváte na tu naši, pastelkovou. A mě osobně to moc baví, potkávat se s lidmi, mluvit s nimi o tom, na co peníze jdou, jak pomáhají, co s naší partou nekoukavých podnikáme, co nás baví a jak je nám spolu hezky. Díky a za rok v ulicích zase na viděnou.                             

Mančina