Oblastní pobočka Havlíčkův Brod

Sbírka Bílá pastelka proběhla v našem městě ve dnech 13. – 14. 10. 2025. Do ulic vyrazila pětice žáků 9. tříd - Karolína Němcová, Sofie Pechová, Monika Kasalová, Jakub Sáblík a David Brukner a vybrali krásných 16643,- Opět jsme potvrdili, že nám osud zrakově postižených není lhostejný a dosáhli jsme neuvěřitelného úspěchu, a tak získali první místo v kraji Vysočina! Za tento mimořádný výkon a ukázku solidarity byla trojice dívek v pátek 21. 11. 2025 pozvána na slavnostní vyhlášení a ocenění do Rezidence primátora hlavního města Prahy. Celý den se nesl ve slavnostním a dojemném duchu, který si děti budou dlouho pamatovat. Program byl bohatý a plný exkluzivních zážitků: Nejúspěšnější „sběrači“ z každého kraje byli slavnostně dekorováni a obdrželi hodnotné dárky jako poděkování za jejich nasazení a pomoc. Emoce vyvolalo vystoupení sboru nevidomých a slabozrakých dětí ze Školy Jaroslava Ježka, jehož písně se dotkly srdcí všech přítomných a připomněly skutečný smysl celé sbírky. Po oficiální části byl pro všechny připraven vynikající raut v krásných sálech primátorské rezidence, kde si děti mohly vychutnat pohoštění v opravdu slavnostním prostředí. Po ceremoniálu následovalo další mimořádné pozvání – exkluzivní prohlídka České národní banky (ČNB)! Děti tak nahlédly do útrob jedné z nejdůležitějších institucí státu, seznámily se s historií peněz a prohlédly si nejen největší pamětní minci v Evropě, ale osahaly si i zlatou cihlu. Prohlídka ČNB byla skvělou a poučnou tečkou za dnem plným dobročinnosti a ocenění.

Naše škola je na své žáky nesmírně hrdá! Děkujeme všem, kteří se do sbírky zapojili a těšíme se na další ročník.  Společně jsme pomohli vrátit světlo do životů těch, kteří jej potřebují.

 za příspěvek děkujeme paní asistentce ze ZŠ Přibyslav Stanislavě Štěpánové

Většina oblastních poboček a pražské ústředí našeho spolku pořádá každoročně v podzimních dnech Den otevřených dveří. Je to výborná příležitost představit se veřejnosti, ukázat život zrakově postižených, předvést kompenzační pomůcky, poskytnout informace, kontakty a praktické možnosti pomoci těm, kteří je potřebují. Protože jak s oblibou říkáme - vlastní dveře nemáme, jsme velice vděčni pracovníkům Českého červeného kříže a Senior Pointu za to, že nám již devátým rokem bezplatně umožnili uspořádat takovou akci v jejich prostorách. ČČK dokonce nabídl, že uhradí finanční náklady s tím spojené, propagaci a občerstvení. Dosavadní název Výstava kompenzačních pomůcek jsme zkusili nahradit možná výstižnějším Prezentace kompenzačních pomůcek a poradenství. Aby se o konání akce dozvědělo co nejvíce lidí, věnovali jsme velkou pozornost propagaci. V tom nám vydatně pomáhali i další z našich přátel, například pracovnice Krajské knihovny Vysočiny.

Najít volná místa u kavárenských stolků ve vestibulu Krajské knihovny Vysočiny v Havlíčkově Brodě není v odpoledních hodinách vůbec jednoduché. Většině z nás se to v pondělí 20. října naštěstí podařilo, a tak jsme si mohli v klidu posedět a popovídat, než nastane čas přemístit se do sálu. Markéta Gögeová nás vřele vítala, zatímco s lehkou nervozitou vyhlížela směrem ke vchodovým dveřím. „Je to  fajn, Alenka už je tady ...“ vydechla ulehčeně a vydala se vstříc ženě, kvůli níž jsme všichni přišli.

Koncert pěvkyně Aleny Terezie Vítek, který jsme zažili 9. července letošního roku v petrkovském zámečku, se stal impulzem k pozvání do knihovny. Alena Terezie přijela tentokrát sama, dcera Šarlotka zůstala doma. Blížila se čtvrtá hodina odpolední. Devatenáct členů naší pobočky i oba čtyřnozí psí pomocníci obsadili přední sedadla v sále, přicházeli další posluchači. Alena Terezie a Markéta coby hostitelka zaujaly místa na pódiu. Proběhlo krátké přivítání a představení, obě dámy si velmi rychle „padly do noty“. Přesně jako v létě - stačilo pár slov a mezi jevištěm a sálem přeskočila jiskra. Při úvodním Ave Maria měli mnozí okamžitě mrazení v zádech a vlhké oči. Krásná sebevědomá mladá žena začala vyprávět o životě, o dětství se zbytky zraku, o internátní škole, o úplné ztrátě zraku v šestnácti letech. O okamžiku uvědomění si nezvratnosti stavu slepoty a následném přizpůsobování se životu nevidomého. O narození dítěte, o výchově dcery, o chování a reakcích ostatních lidí, o zákeřné nemoci a boji s ní. Protože Alena Terezie věděla, že většinu publika tvoří také lidé s postižením zraku, ptala se nás na naše zkušenosti a zážitky. Moc se jí líbil náš termín koukaví - nekoukaví, kterým často a rádi nahrazujeme taková „oficiální“ označení jako nevidomý - vidoucí. Všichni jsme se pobavili při Markétině vzpomínce na situaci, kdy telefonicky hovořila s Alenou a v pozadí se ozývalo Šarlotčino volání - mami, nevíš, kde mám telefon? Některé hodně zajímalo, jak se vlastně dá bezpečně zvládat péče a výchova malého dítěte, když maminka nevidí. Řeč přišla na Braillovo bodové písmo, které se ona samozřejmě ve školách naučila a ráda v něm čte knihy. Probírali jsme, jakým způsobem, kterým prstem kdo čte, jaký význam má toto písmo i v době nejmodernějších elektronických pomůcek, čteček a audioknih. „Mám ráda, když cítím knihu v ruce a její vůni,“ přiznala se. Tato statečná žena i o těch nejtěžších životních situacích hovořila upřímně a otevřeně, s nadhledem a s humorem. Všem přítomným předávala poselství naděje a odvahy nevzdávat se v tíživých chvílích a užívat si život, jak to jde. Jako druhá přišla na řadu Alenčina nejoblíbenější píseň, árie Měsíčku na nebi hlubokém z opery Rusalka. Silný a zároveň něžný hlas se nesl sálem. Potom ještě zazněly dvě písničky Jaroslava Ježka. Byli jsme vyzváni, ať se přidáme, ale moc odvážlivců se nenašlo, tak jsme se připojili tleskáním do rytmu. Jediný, kdo se k Aleninu zpěvu hlasitě přidal, byla Cherry ...

Čas se nachýlil a naše druhé letošní setkání s nevidomou pěvkyní, pedagožkou a hrdou maminkou Alenou Terezií Vítek se blížilo ke konci. Jak Markéta naznačila, pravděpodobně nebylo poslední. Děkujeme za krásný odpolední zážitek, takové si člověk ukládá hluboko uvnitř ... 

„Pepo, budeme zase chodit v Brodě s Pastelkou spolu?“ „To víš, že jo.“ „Prima, tak v pondělí!“

Už několikátým rokem po sobě jsme ráno oblékli bílá trička s logem sbírky Bílá pastelka, vzali krabičku s pastelkami, na papíře natištěná žlutá sluníčka s kontakty a vyšli jsme na náměstí. Počasí nám ze začátku moc nepřálo, tak deštník pro jistotu s sebou! „Dobrý den, přispějete, prosím, na sbírku Bílá pastelka na podporu nevidomých?“ Tuhle větu jsem ten den řekla minimálně pětsetkrát. A víte, co je zajímavé? Vnímat ty odpovědi. Někdo se usměje a beze slova jde dál, další ani pohledem nezavadí. Ale pak potkáte někoho, kdo vám jde naproti a volá, že chce pastelku. Několik lidí nám i řeklo, že slyšeli spot v rádiu a že nás už vyhlíží. Maminky s dětmi, mladí, starší, muži, ženy .. mezi všemi se najdou dobří lidé, kteří přispějí na dobrou věc. Pokladnička pomalu těžkla, nakonec nám v Brodě i vysvitlo slunce a po rozpečetění jsme napočítali přes sedm tisíc korun. Moc děkujeme!

„Olí, budeme spolu chodit s Pastelkou v Polné?“ „No jasně!“ „OK, tak ve středu.“

Stejně jako loni, byly v Polné na náměstí v den konání sbírky farmářské trhy. Ty jsou zde velmi oblíbené a hojně navštěvované. Je to taková společenská událost. Kolem osmé hodiny ranní nebylo vůbec hezky, poprchávalo, tak jsme se šly posilnit do cukrárny. Ovšem žádné dlouhé vysedávání, pomalu přestalo pršet, lidí přibývalo a my dvě v bílých tričkách s kasičkou a pastelkami začaly procházet středem náměstí. „Dobrý den, přispějete nám na Bílou pastelku, prosím?“ Úsměvy, cinkání drobných i šustění papírových peněz, načítání QR kódu a bezhotovostní platba. Protože nabídky prodejců byly opravdu lákavé a pestré, nakoupily jsme si domů žampiony, brousek nožů a další. A jak jsme tak chodily, sami prodejci nás oslovovali a zvali ke svým stánkům, že chtějí taky přispět. Za dvě hodiny byla kasička už pěkně těžká, krabička od pastelek prázdná. Protože mě odpoledne čekalo svážení peněz z Přibyslavi a Chotěboře, v jedenáct hodin jsme Pastelku v Polné ukončily. Doma jsem napočítala přes pět tisíc korun!

Dobročinných sbírek je organizováno mnoho. O to víc si ceníme toho, že přispíváte na tu naši, pastelkovou. A mě osobně to moc baví, potkávat se s lidmi, mluvit s nimi o tom, na co peníze jdou, jak pomáhají, co s naší partou nekoukavých podnikáme, co nás baví a jak je nám spolu hezky. Díky a za rok v ulicích zase na viděnou.                             

Mančina

Naše letošní divadelní sezóna budiž zahájena!

V pátek 12. září po deváté hodině ranní se jedenáct členů naší pobočky a dva vodicí psi začali pomalu scházet u Horáckého divadla v Jihlavě. V divadelní kavárně probíhalo setkání s uměleckým šéfem divadla Michalem Zetelem, který představoval sezónu a některé hry letošní sezóny. Někteří z nás se besedy zúčastnili a s panem Zetelem a dalšími pracovníky divadla si popovídali. 

Blížila se desátá hodina, Mančina nám rozdala vstupenky a šli jsme se usadit do sedadel. Tentokrát nás čekala hra o velbloudici Pepitě a jejím příběhu, který se skutečně stal. Před osmdesáti lety se na Havlíčkobrodsku u obce Pohled objevila velbloudice, snad přišla s ruskými vojáky, snad utekla z cirkusu.. a skupina nadšených skautů se rozhodla, že ji odvedou do pražské ZOO.

Mladí pánové - autor Vojtěch Balcar a režisér Michal Moravec - zpracovali příběh o útěku z cirkusu a ve spojení se skvělými výkony herců, se scénou, hudbou, kulisami a hlavně Pepitou samotnou vytvořili téměř tříhodinový kus, u kterého jsme se smáli, přemýšleli jsme nad myšlenkami děje a jako celek si ho opravdu užili. Byla to veřejná generálka, takže herci se po závěrečném potlesku z pověrčivosti nepřišli uklonit. Myslím si ale, že premiéra následující den přinesla potlesk dlouhý, intenzivní a věřím, že i vestoje!

A my se už teď těšíme na veřejnou generálku na konci února. Tentokrát půjdeme za vodníky, utopit doktora Mráčka :-) 

fotografie je ze stránek hdj.cz od Igora Stančíka

Olina s bílou holí a Mančina jako doprovod. Tyto dvě členky naší pobočky se společně vydaly v sobotu 16. srpna na metalovo rockový festival do letního amfiteátru v Jihlavě. Osm tisíc fanoušků řízné hudby si užívalo parádní atmosféry, jídla a pití.  

A my dvě jsme byly velmi mile překvapené, jak byli ostatní ohleduplní, jak nám uvolňovali cestu a byli na nás milí a opatrní. 

Tak třeba příští rok vyrazíme zase a možná zlákáme i další členy naší pobočky :-) 

Vstup sem má držitel průkazu ZTP/P i jeho doprovod zdarma. Letos poprvé se neplatilo u stánků s občerstvením kartou nebo hotovostí, ale kousek za vstupem byl stánek, kde se nabil kredit na festivalový náramek.  Pak už se platilo jen přiložením náramku k terminálu. Kdykoliv bylo možné kredit dobít a po skončení festivalu zažádat o zbytek. 

Město Polná nabízí návštěvníkům mnoho turistických zajímavostí z více či méně vzdálených časů. Před několika lety jsme již společně navštívili synagogu a rabínský dům, kostel Nanebevzetí Panny Marie, vystoupali na vysokou věž a prošli se po hradním parkánu. Při plánování letošní návštěvy Polné přišla na řadu prohlídka největší historické pamětihodnosti města - hradní či zámecký areál, kde sídlí městské muzeum, a expozice staré školy.

Sobota 16 srpna. Tři členové pobočky SONS Havlíčkův Brod - Standa, Franta, Pepa, batohy na záda, rychlík na Prahu a jedem! Za Kolínem se ale na oknech vlaku objevují první kapky deště. No paráda – bunda ani deštník nikde, na Vysočině přece svítilo slunce jak na objednávku. Naštěstí se v kupé objevila rodina, vracející se z dovolené. Paní vyslechla naše zoufalé řeči o mokru a vytáhla zázračné řešení – každému věnovala pláštěnku. Děkujeme! A hurá, už jsme v Praze.

Úterý 15. července, půl osmá hodina ranní a nádražní halou v Havlíčkově Brodě se začínají ozývat známé zvuky bílých holí a vzájemné vítání účastníků výletu do Zruče nad Sázavou. Deset minut před osmou odjíždí vlak, ale my máme objednaný autobus, který nás dopraví až do Zručského dvora, který je součástí zámeckého komplexu.

Ve středu 9. července se v Petrkově u Havlíčkova Brodu uskutečnil koncert pěvkyně Aleny Terezie Vítek a Miroslava Orsága. Miroslav Orság zahrál nejen na svůj oblíbený akordeon, ale také ka piáno, na které doprovodil Alenu Terezii Vítek.