Dny umění nevidomých - Koncert Aleny Terezie Vítek v Havlíčkově Brodě

Zveme Vás na koncert operní pěvkyně Aleny Terezie Vítek, který se koná v rámci 32. ročníku festivalu Dny umění nevidomých, kterou můžete znát s pořadu Českého rozhladu "Mámou potmě".

A co o sobě říká Alena Terezie Vítek?

Jsem sice nevidomá, ale miluji život. Narodila jsem se v červenci roku 1982 ve Zlíně. Moje maminka tehdy vůbec netušila, že čeká dvojčata. Na svět jsem přišla v polovině sedmého měsíce, ale jako první vykoukl na svět bratr. Maminka mi vyprávěla, že se v tu chvíli rozplakala, protože si moc přála holčičku. A po pár minutách jsem se k překvapení všech, prodrala na svět i já. Prvních osm týdnů života jsme já i můj bráška strávili v inkubátoru. Já jsem byla podle všeho zdravá, on měl dětskou mozkovou obrnu a měl jednu ruku a nohu kratší. To, že s mým zrakem není něco v pořádku se ukázalo až ve chvíli, kdy jsem se doma, na rozdíl od brášky, neotáčela za hračkami. Když maminka chtěla vědět víc a vše řešit s lékaři, přišlo se na to, že se moje porodnická dokumentace záhadně ztratila. Samozřejmě jsem přesvědčená, že to není náhoda a že došlo k poškození mého zraku v inkubátoru, ale kde přesně se stala chyba, to se bohužel evidentně nedozvíme už nikdy. Moje domněnka je, že vše způsobila přemíra kyslíku.

Maminka si s mým handicapem moc neuměla poradit, proto se rozhodla, že mě ve 4 letech dá do školky, která pracovala s dětmi se zrakovými vadami. Tehdy jsme bydleli ve vesnici Křeptov na jihu Moravy a cesta do školky a zpět byla dlouhá 80 km. Proto padlo rozhodnutí, že nebudu dojíždět denně. Takže už jako malé vystrašené dítě jsem každý týden v neděli odpoledne odjela a vracela se v pátek. Vztah s maminkou to bohužel poznamenalo nevratně, přetržení pupeční šňůry cítím velmi intenzivně a neustále a pracuji na tom, abych odpustila a vyrovnala se s tím. Pravdou ale je, že mi školka pomohla v tom, abych se naučila se svým poškozeným zrakem žít. Tehdy jsem ještě dokázala poznat barvy a vidět alespoň obrysy a zřetelně jsem rozeznala světlo a tmu. Do první třídy jsem nastoupila také v Brně - Pisárkách, do základní školy pro zrakově postižené. Právě tady jsem se naučila číst hmatem a osvojila si Braillovo písmo. Začala jsem hrát na klavír, zobcovou flétnu a chodila do sboru. I přes to, že mě hudba bavila, rozhodla jsem se po základní škole po konzultaci s maminkou nastoupit nikoli na hudební školu, ale na obchodní akademii a výpočetní techniku. Tady jsem absolvovala pouhé dva roky, ale trpěla jsem vlastně já i pedagogové. Neuměli s mým handicapem zacházet, báli se ho a vůbec jim to nemám za zlé, rozumím jim. Vše se navíc zkomplikovalo tím, že už jsem neviděla ani obrysy, protože se přidal zelený zákal a já přišla o zrak úplně. Lékaři mi obě oči vyjmuli a od té doby mám oční protézy. Na základě toho jsem se dostala k psycholožce, která mi pomohla pochopit, že studium obchodní akademie je směr, ve kterém bych se svou láskou k hudbě nebyla šťastná a dodala mi odvahu, abych se přihlásila na konzervatoř a střední školu Jana Deyla v Praze. Vzali mě. Tehdy se psal rok 2000 a maturovala jsem v roce 2007. Studium se mi protahovalo kvůli zdraví, bojovala jsem s nervovými tiky a třesy a často zakopávala.. Nicméně, podařilo se mi vystudovat zpěv, klavír, kytaru a v pátém ročníku jsem si přibrala ještě hru na klarinet.

V říjnu roku 2019 se mi narodila dcera Šarlotka. Od těhotenství jsem sama, ale ani na vteřinu jsem nepřemýšlela o tom, že bych přistoupila k radikálnímu řešení. Od roku 2005 jsem spolupracovala se Světluškou, která je dlouhodobým projektem Nadačního fondu Českého rozhlasu. Ten pomáhá lidem se zrakovým postižením. Mou první aktivitou v rámci této spolupráce bylo tehdy moderování Koncertu pro Světlušku. To bylo ještě v době, kdy jsem studovala konzervatoř. Stála jsem také u zrodu Kavárny POTMĚ a nárazově jsem působila jako koordinátor ve Sbírkových dnech Světlušky. Aktuálně vedu workshopy se seniory v rámci organizace Spolu s vámi a musím říct, že tohle je něco, co mě obrovsky naplňuje. 

Více o Aleně Terezii Vítek se můžete dozvědět na jejím webu.

Koncert se koná ve spolupráci s Krajskou knihovnou Vysočiny a za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.