ZNOVU VE ŠKOLE

Besedy s mladými lidmi, kdy jim přibližujeme život lidí se zrakovým postižením, patří již dlouho do osvětové činnosti našeho spolku. Po covidové přestávce se do škol znovu vracíme. Po návštěvě ZŠ v Havlíčkově Brodě a v Okrouhlici následovala ta v Přibyslavi, se kterou naše odbočka dlouhodobě spolupracuje. Její žáci i učitelé se zapojují do sbírky Bílá pastelka a pomáhají nám sbírat víčka pro Ellenku, my pořádáme přednášky a besedy. V této škole jsme se obě - moje dcera i já - také vzdělávaly, proto se sem rády občas vracíme.

V letošním roce jsme se s vedením školy dohodli, že si popovídáme s osmým ročníkem. Ve čtvrtek 25. května nás přivítala paní zástupkyně a odebrali jsme se do 8. B. Marně bychom čekaly na klasické zvonění, které oznamuje začátek a konec vyučovací hodiny. V Přibyslavi se nezvoní, žáci i pedagogové si musí čas hlídat sami. Abychom besedu zahájily i ukončily včas a neubíraly z přestávky, k tomu perfektně posloužil mluvík, který byl zároveň jednou z předvedených kompenzačních pomůcek. Mladé dámy i pánové nás přivítali, pozorně naslouchali a dokonce měli i otázky. Kromě představení SONSu a činnosti naší odbočky jsme hovořily o zraku, hmatu a sluchu, o audioknihách, podrobně o výchově a práci vodicích psů. Když si žáci osahávali list s textem v Braillově bodovém písmu, pro odlehčení jsem přidala vtip: Nevidomý umývá nádobí. Umyje hrneček, odloží, do ruky vezme struhadlo. Osahává, osahává, potom zakroutí hlavou a povídá - takovou hloupost jsem už dlouho nečetl. To jen na důkaz, že nevidomí lidé neberou svou situaci smrtelně vážně, dovedou si udělat legraci i sami ze sebe a bavit se. Především kluci měli zájem vyzkoušet si i orientaci pomocí bílé hole, někteří pátrali v sáčku s hmatovým pexesem a jiní zkoušeli hmatové hrací kostky, líbil se i ozvučený telefon Blindshell. To už mluvík oznámil konec hodiny, my sbalily „fidlátka“ a pokračovaly do dalších dvou tříd. Někteří žáci se trochu styděli a mlčeli, ale vždy se našel odvážný mladík nebo slečna, ochotni předvést pomoc nevidomému.

Ve všech třídách jsme hovořily i o sbírce Bílá pastelka. Na naši prosbu, zda by se mezi přítomnými našli dobrovolníci, ochotní se připojit a pomoci, se mládež tvářila celkem pozitivně. Vzájemně jsme si poděkovali a popřáli pěkné léto a prázdniny. Ještě zastávka v zajímavém koutku budovy, kde jsou v opravdu nadživotní velikosti výtvarně zachyceny tváře slavných rodáků tohoto regionu. Paní učitelku a zároveň členku naší odbočky Moniku Linkovou a mne zvěčnila Mančina ve vzácné společnosti J. V. Stamice a nedávno tragicky zemřelého hudebníka, člena Pražského filharmonického sboru Jana Musila. O kousek dál shlížejí ze zdi Bohuslav Reynek, sochař a bývalý starosta města Roman Podrázský a další.

Ze školní kuchyně se linula vůně oběda, nedočkavé děti se hnaly chodbami a my v klidu opustily školu ...