ZASE JEDNOU VE ŠKOLE

Nedávno zazvonil služební telefon a ozvala se paní Špiňarová ze Základní školy Slunečnice v Havlíčkově Brodě. Organizují pro děti různé projekty a v rámci jednoho z nich by rádi uspořádali besedu o životě zrakově postižených. Jedná se o soukromou školu typu Montessory, která má dvě oddělení - čtvrtý až devátý ročník v Havlíčkově Brodě, první až třetí ročník v Okrouhlici. Dohodli jsme vhodný termín a připravili různé materiály, pomůcky a ukázky. Ve čtvrtek 16. února ráno  se dvě Mařenky vydaly do školy ...

Krátce po osmé hodině nás uvítaly pracovnice školy a usadily nás do třídy, která se do půl deváté zaplnila téměř třemi desítkami žáků. Program začal klasicky představení spolku, odbočky, naší činnosti pro zrakově postižené i pro veřejnost. Děti se zajímaly o problémy, se kterými se slabozraký či nevidomý člověk potkává v běžném každodenním životě, jak řeší určité situace. Líbily se jim drobné pomůcky, které si mohly osahat a vyzkoušet - podpisová šablonka, mluvicí hodinky, prohlížely si časopis a zkoušely chůzi s bílou holí. Velký úspěch mělo hmatové pexeso i házecí kostky. Velmi vděčným tématem jsou vodicí psi, jejich výcvik, co všechno dokáží a jak se k nim má veřejnost chovat.  Potěšilo nás, že děti byly aktivní, do besedy se zapojovaly i přítomné pedagožky, setkání bylo opravdu příjemné a bezprostřední. Půl druhé hodiny uběhlo jako voda. Poděkovali jsme za občerstvení a odměnu - krásnou kvetoucí orchidej, vzájemně si popřáli hodně zdraví a štěstí. Nastal čas přemístit se do Okrouhlice, kde dětem kvůli besedě dokonce o půl hodiny posunuli oběd.

Za žáky do škol jsme jezdili každoročně již hodně let, dokud nás neomezila covidová pandemie. Vždy to ale byly děti starší, z druhého stupně. Jak nás přijmou šesti- až devíti- letí, uvidíme. Brzy se ukázalo, že se vůbec nemusíme bát. 

Na židličkách, seřazených do půlkruhu, už čekalo sedmnáct dětí, paní učitelky a asistentka. Povídání jsme maličko přizpůsobili věku dětí, ale ony byly velmi bezprostřední všímavé, zvídavé a bylo znát, že je beseda zajímá. Dostávala jsem takové otázky, které překvapovaly až dojímaly, nejen na konkrétní problémy a situace, ale i na pocity a prožitky. Mluvili jsme o nahrazování zraku sluchem a hmatem. Najednou mi jeden klouček vložil něco do ruky a ptal se, co to je. Tak si děti vyzkoušely mě. Poznávala jsem kaštan, kolíček na prádlo, kancelářskou sponku a drobné plastové figurky zvířat. Když se mi honem honem nedařilo zvířátko poznat, ozvalo se: já vám napovím ... a drobná dětská ručka mě hladila po rameni. Vilíku, ty a tvoje spolužačky a spolužáci jste moc prima! J

Děkujeme všem dětem i dospělým za milé přijetí, zájem, občerstvení a pohodu, kterou jsme si mezi vámi užili.