ZA SESTRAMI NA HOJEŠÍN

Doba byla taková, že nebylo žádoucí, aby se jeptišky moc začleňovaly do společnosti, tak pracovaly v domovech pro seniory, v ústavech pro mentálně nemocné, a když přišla doba důchodu, odcházely do tichých, odstrčených míst. Tam se staraly o své starší a nemocné kolegyně, pracovaly, modlily se … Žilo jich tu v jednu dobu i šedesát! A byla to sestra Eliška, která našla a zakoupila Hoješín, a spolu s ostatními sestrami jej začaly rekonstruovat. Tato žena měla nelehký život, ale vždy byla oporou a pomocnicí pro ostatní. Vystudovala matematiku a fyziku na Univerzitě Karlově, vedla kongregaci Školských sester, byla generální představenou v Římě, během této doby byla 14 měsíců na Hoješíně internována a podrobována dlouhým výslechům státní bezpečnosti. Zde také, po skončení své služby v Římě, prožila posledních 10 let života, zemřela v roce 2003. Poslouchali jsme, procházeli chodbami a přišli do krásné kaple. Na stěnách mozaikou vypodobněná Panna Maria a svatý František, ne moc vysoko, tak jsme si mohli sáhnout a vnímat každý jeden dílek. Teda ne každý, protože postavy byly snad dva metry vysoké, ale na dolní část jsme pohodlně dosáhli. Interiér je velmi nadčasový a ani se nechce věřit, že je už z roku 1965. Vše dřevěné je z třešňového dřeva, doplněné zlatavým kovem, bílé ubrusy a hortenzie, svíčky a nebýt venku zataženo, světlo by dovnitř pronikalo přes tři barevná vitrážová okna. Nahlédli jsme do zpovědní místnosti, kde je původní veliký kredenc, vše jsme si mohli osahat, na vše se ptát a na vše jsme dostali odpověď. Než jsme kapli opustili, sestra Gratia nám ještě zahrála na malé varhany a zazpívala velikonoční píseň. Procházeli jsme dál zámečkem, došlo i na otázky technického rázu. Co třeba systém vytápění? Máte tepelná čerpadla? Kolik? Jak hluboké jsou vrty? A když jsem před pár řádky zmínila, že na vše jsme dostali odpověď, tak i na to vytápění. „My vám tedy ukážeme i kotelnu!“ navrhly sestry a my jsme s radostí souhlasili. Teď ale hurá po schodech do prvního patra do pokoje, který patřil sestře Elišce a na druhé straně chodby do malé zimní kaple. V levé části, vedle obětního stolu, stála Panenka Maria, svatý Josef a v jesličkách ležel Ježíšek. Toho jsme dostali k pochování, osahání, všechny postavy jsou vytvořeny z nějakého speciálního mletého kamene, zajímavý materiál, těžký ... Když už Betlém, tak koledy, zazpívali jsme si tedy Pásli ovce valaši! „A na půdu chcete?“ „No když už jsme tady, tak samozřejmě.“ J Tady nás čekalo takové malé muzeum, představení toho, jak zde sestry dřív žily. Jeden koutek patřil technice – telefon na kličku, promítačka, rádio. V dalším byla postel jako z nemocnice a vybavení ordinace. Almara se starým kuchyňským náčiním, šicí stroj, společenské hry, kovové kleště na výrobu hostií ... A zlatým hřebem půdy byly zvony. „Pojďte si zazvonit!“ vyzvala nás sestra Baptista. Měli jsme trochu obavy, vždyť domov sestry Elišky je ve vsi, lidi si budou říkat, co se to děje. Dostalo se nám uklidnění, že starousedlíci už jsou zvyklí, že návštěvy zámečku si chodí zvonit, a že když to netrvá déle než 20 minut, nikoho to nepřekvapí. A přijde-li to někomu podezřelé, pošle sms, kdo že to umřel nebo co že se to děje. Během našeho dopoledního putování uvařila sestra Ancilla lipový čaj a všichni jsme se pak sešli ve velké společenské místnosti, jídelně. Na stolech už nás přivítaly talíře s upečeným perníkem s čokoládou, voňavý čaj a káva v hrnkách s kytičkami a teplo podlahového topení! Povídalo by se ještě dlouho, ten klid, pohoda a milá slova nás moc nechtěli pustit pryč. Blížilo se ale poledne a čekal nás oběd v Seči. Závěrečná návštěva slibované kotelny, nákup korálkových andělíčků nebo magnetek na památku, vřelé loučení a odchod ven na společné focení. Předali jsme ještě naše žluté papírové sluníčko, bílou hortenzii, která skvěle zapadne mezi ostatní v kapli a keramického anděla. Malý Adam, syn naší členky, si na poslední chvíli užil turnaj ve stolním fotbalu se dvěma sestrami, vyhrál! Matka představená Baptista nás doprovodila až na náves k autobusu a nejeden z nás přislíbil, že se určitě ještě někdy přijede podívat. Příležitostí je spousta. Asi nejbližší velká akce bude dětský den, pak Martinská jízda s husou, živý Betlém. Kromě toho zde probíhají několikadenní setkání rodin, maminek s dcerami, tatínků se syny a další. Na zámečku je několik pokojů a zázemí pro strávení hezkých dní. Můžete však přijet i „jen tak“. Posedět v zahradě, popovídat si, ale i přidat ruku k dílu a pomoci třeba s údržbou. Každý je vítán. Klikatými úzkými silničkami Železných hor jsme dojeli do Seče. V malé restauraci jsme měli zamluvený oběd, šel s námi i náš pan šofér. Vše běželo jako po drátkách a bylo lehce po 14. hodině, když jsme vystupovali v Havlíčkově Brodě u nádraží. Večer mi chodily zprávy a volali mi členové, jak moc se jim výlet líbil. A o tom to je, z toho máme vždy tu největší radost. Mrzelo nás, že se ze zdravotních důvodů nemohla zúčastnit naše předsedkyně. Tím víc, že celý tento výlet zorganizovala. Ale nebojte, já ji tam někdy vezmu a Hoješín si taky zažije na vlastní kůži J To se třeba setkáme i se sestrou Antonínou, která s námi ten den nebyla, protože musela za studiemi do Prahy. 

Zde ještě odkaz na webové stránky: sestryhojesin.cz