Ten záhadný čtenářův průvodce - zrak

Už párkrát v minulosti měla naše odbočka možnost seznámit širší veřejnost s tím, jaké to je, když člověk nevidí. Nebojte, obešlo se to vždy bez násilí a proces probíhal dobrovolně.

Poslední takovou zkušenost s námi měly zaměstnankyně příbramské Knihovny Jana Drdy 19. ledna 2023.

Venku byla docela zima. Ne, doslova mrzlo, že byste psa nevyhnali, ale jeden pes se přeci jen ven vydat musel. Do knihovny, kde bylo mimochodem strašně příjemně, jsme se my tři a vodicí fenka Prada vydaly ještě s kufrem různých pomůcek a her.

Cílem bylo, jak jinak, přiblížit podrobněji a i hravou formou úskalí ztráty zraku a nějaké formy kompenzace problému.

S knihovnou dlouhodobě spolupracujeme jednak v rámci pravidelných setkání našich členů, kteří si na jednu z poboček chodí posedět a počíst, případně knížku poslechnout.

A nesmíme zapomenout na velkou ochotu příbramských čtenářů také přispět i finančně. V minulosti už několikrát.

A my asi nikdy nepřestaneme děkovat.

Když pominu diagnózy našich klientů, kteří by o sobě mohli jistě mnoho povyprávět, sešly jsme se v kanceláři odbočky v tak zvaně ideálním rozložení. Jedna z nás vidí dobře, jedna blbě a jedna vůbec. A protože většinou bereme všechno s humorem, snažíme se i z tohoto něco vytěžit. Naše veřejné akce, krom klasických základních informací o činnosti SONS obecně a naší odbočky podrobněji, zahrnují leckdy i rozbor vlastních zkušenosti s ohledem na naše zdraví.

Slečna Andrea Hlaváčková je takový náš elektronický guru. Když před lety přišla o zrak, vrhla se na objevování světa počítačů a různých asistivních technologií, pomůcek a vychytávek zpříjemňujících běžné věci. Mívá také spoustu humorných historek s vodicím psem Pradou, která po čas diskuzí lehává pod stolem a občas si povzdechne, zachrápe, či se zavrtí, ale když může, sdělí přítomným vlastní zkušenost „Jsem přítulná, nekoušu, ať se vám to líbí, stejně vás očichám, protože co kdybyste v kapse měli dobrotu. A pohlaďte mě, dík.“

Andrea pak lidem přiblíží soužití se psí osobností a samozřejmě podrobnosti o výcviku.

Radka Lienertová se na akcích většinou zaměřuje na podrobné informování o naší činnosti. Má také široké znalosti o množství kompenzačních pomůcek a právě ona je většinou tou, které noví zájemci o naše služby volají, protože něco, cokoli, všechno ještě nevědí. A současní proto, že u ní najdou radu a pomoc.

Já jsem pak takovým doplňkem celé skupiny. Nakonec právě čtete, co tvořím. Já jsem ta, co vidí blbě. A ráda už odmalička čtu a sem tam i píšu krátká zamyšlení a dlouhé povídky. Sbírám informace a posílám je dál. Někdy tvořím věci – jako mýdla a svíčky, zatímco holky vymýšlejí jiné tvůrčí libůstky, jimiž si naši členové krátí odpoledne.

Ne, že by člověk chtěl přijít o zrak, nebo se v lepším případě dočkat pouze zhoršení zdravotního stavu, ale to víte – osud – mrcha vrtkavá - si s námi leckdy nepříjemně pohraje. Vteřina nepozornosti, náhody, nesprávného rozhodnutí, vlastní, či cizí hlouposti, může kohokoli nasměrovat na cestu ne úplně příjemnou. A pak se najednou ocitnete v situaci, kterou si ve fázi kypícího zdraví a se zrakem ostříže nedokážete ani představit. Na cestě, kterou jste si vlastně nevybrali, ale nějak se s ní musíte popasovat. Jenomže jak na to?

I ve známém prostředí vlastního domova tápete. Nedojdete si pořádně ani na záchod, aniž byste si neukopli prsty, do něčeho nevrazili, neporanili se. Nenajíte se. Neuděláte si pití. Spoustu věcí rozbijete. Nedokážete po sobě uklidit, obléknout se, natož abyste něco četli. Zrcadlo je hladká a neosobní, nepřátelská studená plocha, ve které se nepovšimnuti potkáváte. Jako v davu cizích lidí, až na to, že tady jste sami. Zapomínáte tváře členů rodiny a ztrácíte přátele. Cizího úsměvu si dlouhé týdny ani nevšimnete, dost možná se ale dočkáte okolního opovržení, které si k vám najde cestu zcela jistě.

To všechno se může a nemusí změnit.

Může.

A nemusí.

Elektronická zařízení jsou zpočátku doslova nepřátelé, protože zprostředkovávají kontakt se světem, který jste do určité chvíle považovali za samozřejmost a právo. A do doby, než se všechno od nuly znovu naučíte, pokud projdete uličkou sebezapření a trpělivosti, půjde jen o možnost. A to to beru velmi volně, jen tak povrchně a pro představu. Změna zdravotního stavu jednoho člověka ovlivní navíc spoustu lidí kolem něj způsobem, na který se většinou nedá připravit. Pokud to zní alespoň trochu varovně, bojte se. A dávejte na sebe pozor.

Ne, my jsme slečny a paní z knihovny netrápily něčím takovým. Nedostaly přednášku o strachu ze změny. Dostaly klapky na oči, to jo. A radu, že si je můžou sundat, pokud se jim udělá špatně. Protože někdy se při zakrytí očí špatně udělá a hlava zatočí, člověk si musí sednout… To pak nikoho nenutíme.

Úleva.

Nádech a výdech.

A druhý pokus.

Formou zábavy si vyzkoušely, jak zajímavé jsou najednou další lidské smysly – hmat, čich a sluch. Dle prvního se poznávaly předměty s reliéfy (hmatové pexeso) vyrobené z krabiček od sirek. A pak ještě jedno tvořené dvojicemi látkových pytlíčků s „nějakým“ obsahem. Tak a ručky, poznejte to. Jak funguje pexeso snad vysvětlovat netřeba.

Ne vždy se povedlo najít druhý kousek do páru na první pokus, ale nikdo to nevzdal. Naše hostitelky ovládla zuřivá zvědavost a s vervou vlastní objevitelům se vydaly do neznáma. Bavilo je to.

Naprosto všechny dámy byly bezkonkurenčně vytrvalé. Nikdo se nenaštval, že mu něco nejde. Hráli jsme si.

Čichací část zahrnovala poznávání koření a pochutin. Tam už to sem tam bývalo trochu tápavější, spíš si ale myslím, že jádro pudla bude v tom, že my vlastně nejsme moc zvyklí běžně věci, krom drogérie v obchodě, pravidelně očichávat. Ale co kdybyste od teď začali. Zkuste si doma zakrýt oči a poznat koření (u pepře bacha).

Sluch se testoval také na druhu pexesa. Máme krabičky s různými předměty uvnitř. Jiné zvuky vydávají kamínky, jiné korálky, nebo luštěniny. Budete se divit, funguje to, a jak jsme mohli v průběhu let a našich akcí zjistit, baví to všechny věkové kategorie.

Pár příjemně strávených hodin uteklo jako nic. Venku byla sice pořád zima, ale my odcházely s příjemnými dojmy.

Těšíme se na další podobná setkání.

Pokud byste měli nápad, jak potrápit smysly, pošlete nám ho.

Jana Dvořáčková