RUSALKA V KNIHOVNĚ

Najít volná místa u kavárenských stolků ve vestibulu Krajské knihovny Vysočiny v Havlíčkově Brodě není v odpoledních hodinách vůbec jednoduché. Většině z nás se to v pondělí 20. října naštěstí podařilo, a tak jsme si mohli v klidu posedět a popovídat, než nastane čas přemístit se do sálu. Markéta Gögeová nás vřele vítala, zatímco s lehkou nervozitou vyhlížela směrem ke vchodovým dveřím. „Je to  fajn, Alenka už je tady ...“ vydechla ulehčeně a vydala se vstříc ženě, kvůli níž jsme všichni přišli.

Koncert pěvkyně Aleny Terezie Vítek, který jsme zažili 9. července letošního roku v petrkovském zámečku, se stal impulzem k pozvání do knihovny. Alena Terezie přijela tentokrát sama, dcera Šarlotka zůstala doma. Blížila se čtvrtá hodina odpolední. Devatenáct členů naší pobočky i oba čtyřnozí psí pomocníci obsadili přední sedadla v sále, přicházeli další posluchači. Alena Terezie a Markéta coby hostitelka zaujaly místa na pódiu. Proběhlo krátké přivítání a představení, obě dámy si velmi rychle „padly do noty“. Přesně jako v létě - stačilo pár slov a mezi jevištěm a sálem přeskočila jiskra. Při úvodním Ave Maria měli mnozí okamžitě mrazení v zádech a vlhké oči. Krásná sebevědomá mladá žena začala vyprávět o životě, o dětství se zbytky zraku, o internátní škole, o úplné ztrátě zraku v šestnácti letech. O okamžiku uvědomění si nezvratnosti stavu slepoty a následném přizpůsobování se životu nevidomého. O narození dítěte, o výchově dcery, o chování a reakcích ostatních lidí, o zákeřné nemoci a boji s ní. Protože Alena Terezie věděla, že většinu publika tvoří také lidé s postižením zraku, ptala se nás na naše zkušenosti a zážitky. Moc se jí líbil náš termín koukaví - nekoukaví, kterým často a rádi nahrazujeme taková „oficiální“ označení jako nevidomý - vidoucí. Všichni jsme se pobavili při Markétině vzpomínce na situaci, kdy telefonicky hovořila s Alenou a v pozadí se ozývalo Šarlotčino volání - mami, nevíš, kde mám telefon? Některé hodně zajímalo, jak se vlastně dá bezpečně zvládat péče a výchova malého dítěte, když maminka nevidí. Řeč přišla na Braillovo bodové písmo, které se ona samozřejmě ve školách naučila a ráda v něm čte knihy. Probírali jsme, jakým způsobem, kterým prstem kdo čte, jaký význam má toto písmo i v době nejmodernějších elektronických pomůcek, čteček a audioknih. „Mám ráda, když cítím knihu v ruce a její vůni,“ přiznala se. Tato statečná žena i o těch nejtěžších životních situacích hovořila upřímně a otevřeně, s nadhledem a s humorem. Všem přítomným předávala poselství naděje a odvahy nevzdávat se v tíživých chvílích a užívat si život, jak to jde. Jako druhá přišla na řadu Alenčina nejoblíbenější píseň, árie Měsíčku na nebi hlubokém z opery Rusalka. Silný a zároveň něžný hlas se nesl sálem. Potom ještě zazněly dvě písničky Jaroslava Ježka. Byli jsme vyzváni, ať se přidáme, ale moc odvážlivců se nenašlo, tak jsme se připojili tleskáním do rytmu. Jediný, kdo se k Aleninu zpěvu hlasitě přidal, byla Cherry ...

Čas se nachýlil a naše druhé letošní setkání s nevidomou pěvkyní, pedagožkou a hrdou maminkou Alenou Terezií Vítek se blížilo ke konci. Jak Markéta naznačila, pravděpodobně nebylo poslední. Děkujeme za krásný odpolední zážitek, takové si člověk ukládá hluboko uvnitř ...