Rubriky


Poezie a próza z Jeseníků

Publikováno 03.01.2017 13:30 Odbočka Jeseník


Obrázek

V ARCHIVU SKONČIL STARÝ ROK.
PŘED SEBOU MÁME NOVÝ BLOK
KAM BUDEME PSÁT DĚJINY
SVÉ ZEMĚ, MĚSTA, RODINY.
ZAS PŘIJDE VELKÉ TĚŠENÍ

CO K DOBRÉMU SE POZMĚNÍ.
V DUŠI SE RODÍ NADĚJE
A SRDÍČKA NÁM ZAHŘEJE.
KAŽDÝ Z NÁS ČEKÁ NA ZÁZRAK,
AŽ Z ČELA ZMIZÍ ČERNÝ MRAK
A PŘITOM MOŽNÁ NEVÍME,
ŽE PO ČEM NEJVÍC TOUŽÍME,
TO MÁME. JE TO ŽIVOT NÁŠ.
NA NÁS JE JAKOU MU DÁME TVÁŘ.
TAK AŤ PŘÍŠTÍ ROK STÁLE ZÁŘÍ
V SRDÍČKÁCH, V DUŠI, V KALENDÁŘI…


JESENICKÉ TRHY  RESTAURANT DAY OD JARA DO PODZIMU

JSME AKTIVNÍ SONSÁCI,

UMÍME VZÍT ZA PRÁCI.

Z JEDNÉ STRANY JE TO ZLÉ,

ŽE UŽ NENÍ BSP.

ÚSPĚCHŮ JE DLOUHÁ ŘADA,

ODZNAKŮ BY BYLA SADA.

NA TRZÍCH VŽDY S NAŠÍ PRACÍ

POŘÁDÁME PREZENTACI,

HOSTÉ Z TOHO RADOST MAJÍ,

NA LECCOS SE VYPTÁVAJÍ.

VŠECHNY TRHY LIDI BAVÍ,

JARNÍ, KEJKLÍŘSKÉ I BABÍ,

SOUSEDSKÉ ČI S DÝNĚMI,

AŤ JE HEZKY NA ZEMI.

RESTAURANT DAY ROVNĚŽ MŇAM,

TAM SI VŽDYCKY POCHUTNÁM.

VERNISÁŽ NÁM TAKÉ VYŠLA,

ŘADA NÁVŠTĚVNÍKŮ PŘIŠLA

A TI DÍKY NEŠETŘILI,

EXPONÁTY POCHVÁLILI.

PRO NÁS JE TO INSPIRACE,

DALŠÍ ZAJÍMAVÁ PRÁCE

A TÉ SE NÁS ZHOSTÍ DOST,

PRO ÚSMĚV A PRO RADOST.

 


 

NEDÁVNO NÁS NAVŠTÍVILI
NOVÍ KAMARÁDI MILÍ.
ZPÍVALI JSME, POVÍDALI,
OBRÁZKY SI PROMÍTALI.
VŠECHNY NÁS PAK DOSTALA
SLOVA MUDR. MOSKALA.
KAŽDÝ NA ÚSTECH MU VISÍ,
KDYŽ HOVOŘÍ O SVÉ MISI.
JEHO PRÁCE MOC HO TĚŠÍ,
POMÁHÁ ON V BANGLADÉŠI.
S LÁSKOU, VLÍDNOSTÍ A KLIDEM
PŘICHÁZÍ VSTŘÍC CHUDÝM LIDEM,
AŤ SI DĚTI ZASE HRAJÍ
A K TOMU SE VZDĚLÁVAJÍ.
KÉŽ JIM V BŘÍŠKU NEKRUČÍ
U MAMINKY V NÁRUČÍ.
KDYBY MOHL, TAK BY HNED
JISTĚ SPASIL CELÝ SVĚT.

MNOHÝM TOTO POSEZENÍ
DALO PODNĚT K ZAMYŠLENÍ.


Ó D A   N A   H A N Č U

MÁLOKDO TÉ DÍVCE STAČÍ.
KDYŽ USEDNE K POČÍTAČI,
JEDE JAKO FRETKA,
HOTOVÁ JE HNEDKA.

LORŇONU PODOBU DÁVÁ,
VŮBEC PŘITOM NENADÁVÁ,
JEŠTĚ K TOMU FOTKY PŘIDÁ
DŘÍVE NEŽ TEN LORŇON VYDÁ.

NA WEBOVKY DÁVÁ ČLÁNKY,
BÁSNIČKY I POVÍDÁNKY,
VŽDYŤ ONA MÁ NA TRIKU
KOMPLET CELOU GRAFIKU!!!

NEDÍVEJ SE, HANČO, PLAŠE
A PŘIJMI DNES DÍKY NAŠE.
ZA PŘÁTELSTVÍ, ZA PRÁCI 

 

                      DĚKUJÍ TI SONSÁCI


NAŠE HANČA HAUSNEROVÁ JE VÁŽNĚ KUS BABY, ONA NEMÁ KONKURENCI OD PAŘÍŽE K LABI.

A KDYŽ JESENÍKEM KROUŽÍ A MÁ ŽLUTÉ BOTKY, KDEJAKÝ MUŽ IHNED TOUŽÍ UDĚLAT S NÍ FOTKY.

KDYŽ NA OČI NASADÍ SI SVÉ KOSTĚNÉ BRÝLE, VŠICHNI MUŽI ŘÍKAJÍ SI - - PODOBÁ SE VÍLE.

ABINKA JI POŘÁD HLÍDÁ NA DVA, NA TŘI COULE, KDYBY JI CHTĚL NĚKDO BALIT UKOUSNE MU KOULE.

A TAK PŘIJMI NAŠE PŘÁNÍ, AŤ JSI BOMBA STÁLE, MILÁ, SVŮDNÁ, HEZKÁ, CHYTRÁ, SEXY A TAK DÁLE…

 

                                                           SONSO BAND IVY MALÉ


POVÍDKA O TOM, JAK MI BYLO A PAK UŽ VŮBEC NEBYLO SMUTNO

 

TEN DEN MI BYLO DO PLÁČE. ZNÁME TO VŠICHNI, OBČAS SE STANE, ŽE NA NÁS DOLEHNOU STAROSTI PŘEDEŠLÝCH DNŮ A NECHCE SE NÁM NIC, JEN SI HÝČKAT SVÉ BOLÍSTKY. JENŽE SMUTNO NESMUTNO, DO OBCHODU JSEM JÍT MUSELA, A TAK JSEM VYŠLA Z NAŠEHO PANELÁKU A ANI NEVÍM PROČ, ZAMÍŘILA JSEM ROVNOU DO KVĚTINÁŘSTVÍ, NA KTERÉ VIDÍM Z BALKÓNU A KDE PRODÁVÁ MOJE VĚČNĚ ROZESMÁTÁ KAMARÁDKA SIMONA, KTERÁ SE STŘÍDÁ ZA PULTEM SE SVOU O NIC MÉNĚ VESELOU MAMINKOU. AHOOOJ!!  SMÁLA SE SIMONA, SOTVA JSEM VSTOUPILA. JAK JE? ÁLE, NĚJAK SMUTNO, USMÁLA JSEM SE NA NI. A ONA POLOŽILA NÁRUČ KVĚTŮ, OBEŠLA PULT A PEVNĚ MĚ STISKLA V NÁRUČÍ. DOBRÝ? ZEPTALA SE. DOBRÝ, ODPOVĚDĚLA JSEM A PŘIPOMNĚLO MI TO REKLAMU NA TYČINKU SNICKERS – NEJSI TO TY, KDYŽ MÁŠ HLAD. NEMĚLA JSEM HLAD TAKOVÝ TEN KLASICKÝ, JEN MI CHYBĚLO TO SPRÁVNÉ SLOVO A GESTO V TU SPRÁVNOU CHVÍLI. MANŽEL BYL V PRÁCI A MŮJ SYN VĚČNÝ SRANDISTA TAKY. A NAJEDNOU MĚ POPADNE SIMONA A JEJÍ STISK MÁ SÍLU ZA DVA. A TO NENÍ JEŠTĚ VŠECHNO. ODPOLEDNE JSEM MĚLA JEDNÁNÍ V JEDNÉ KANCELÁŘI, KDE BYLA TAKY MILÁ ATMOSFÉRA. KDYŽ JSEM VYŠLA NA CHODBU, ZAŤUKALA JSEM NA DVEŘE SVÉ KADEŘNICE JITKY. AHOOOOJ!! ZVOLALA JITKA. SEDEJ!! A PŘESTOŽE MĚLA PLNÉ RUCE PRÁCE, POVÍDALY JSME SI A SMUTKY DEFINITIVNĚ ODPLULY. A JÁ JSEM SI ŘEKLA, ŽE JE VELKÉ ŠTĚSTÍ MÍT KAMARÁDY NA KAŽDÉM ROHU, KTEŘÍ MI VOLAJÍ NEBO SE S NIMI JEN TAK NÁHODNĚ SETKÁM. PŘÁLA BYCH VÁM VŠEM, ABYSTE MĚLI KOLEM SEBE MILÉ A VSTŘÍCNÉ LIDI, KTEŘÍ SE NA VÁS UMĚJÍ V PRAVOU CHVÍLI USMÁT A VY NA NĚ TAKY, KDYŽ JE SMUTNO ZASE JIM.


POMALU JSEM KRÁČEL K DOMOVU, NA OČÍCH ČERNÉ BRÝLE A V RUCE BÍLOU HŮL. NEMĚL JSEM TO DALEKO, JEŠTĚ ASI PĚT MINUT A BUDU NA MÍSTĚ. V TUTO DOBU BÝVÁ CESTA K NAŠÍ ULICI PONĚKUD VYLIDNĚNÁ, TAKY BYDLÍM NA KRAJI MĚSTA A VELKÝ RUCH TADY NEBÝVÁ. ŤUK ŤUK, OZÝVAL SE JEDINÝ ZVUK ULICÍ. NAJEDNOU JSEM USLYŠEL RYCHLÉ KROKY A CHVILIKU NATO STISK MUŽSKÝCH PAŽÍ. INSTINKTIVNĚ JSEM SE OHNAL A MÉ ČERNÉ BRÝLE SPADLY NA ZEM. KLID, ZAŠEPTAL MUŽ, KDE MÁŠ PRACHY? MUSEL JSEM SE TVÁŘIT PĚKNĚ ZMATENĚ, PROTOŽE DODAL, HLAVNĚ NEVYVÁDĚJ, NIC SE TI NESTANE. POSLECHL JSEM A NECHAL HO LOVIT V KAPSÁCH MÉ BUNDY. PRAVÁ, LEVÁ, NÁPRSNÍ A UŽ TŘÍMAL TO, CO POTŘEBOVAL. VYTÁHL Z TAŠTIČKY BANKOVKY, PĚTISTOVKU A DVĚ STOKORUNY, S DROBNÝMI SE NEZDRŽOVAL. PAK MĚ POPLÁCAL PO RAMENI A ŘEKL DOBRÝ. VE CHVILCE ZMIZEL ZA ROHEM. JIŘÍ KADLEČEK, ŘEKL JSEM POLOHLASEM A SHÝBL SE PRO BRÝLE. TO PŘEPADENÍ MĚ VYLEKALO, LHAL BYCH, KDYBYCH TVRDIL, ŽE NE. ALE ZÁROVEŇ JSEM BYL MOC RÁD, ŽE JÁ, PRACOVNÍK POBOČKY SONS, JSEM SE PRÁVĚ DNES ROZHODL, ŽE SI DÁM NA OČI SIMULAČNÍ BRÝLE, PŘES KTERÉ SKUTEČNĚ NENÍ NIC VIDĚT, ŽE SE VYZBROJÍM BÍLOU HOLÍ A VYZKOUŠÍM SI, JAK SE CÍTÍ NEVIDOMÝ OBČAN. KDYB Y MI KADLEČEK NESHODIL TY BRÝLE, NEVIDĚL BYCH NIC. TAKHLE JSEM HO VIDĚL PĚKNĚ ZBLÍZKA, ZNÁMÁ FIRMA KADLEČEK, HOSPODSKÝ POVALEČ, V NAŠEM MĚSTĚ POPULÁRNÍ. NAŠTĚSTÍ ZNÁM JÁ JEHO, ON MĚ NE. USMÁL JSEM SE. TEĎ TEDY DOMŮ NEPŮJDU, ŘEKL JSEM SI, SLOŽIL BÍLOU HŮL, BRÝLE DAL DO KAPSY A VYDAL SE NA POLICII.

Vlaďka


Plné dlaně dobrot

Maliny a jahody

svítí na stráni.

Natrhej je do hrnečku

nebo do dlaní.

 

Přivoň si a ochutnej je.

Jaká lahoda!

Tyhle letní chvilky venku

to je pohoda.

Broňka


KAVÁRNIČKA

JANA JANÍČKOVÁ

ČTVRTEK SLUNEČNÝ TOŤ DEN,

SEŠLO SE NÁS 12 JMEN .

ALI, TOŤ NÁŠ PŘEDSEDA,

SEDÍ SI JAK LEBEDA.

ZÁKUSEČEK CHLADNÝ MĚL,

NA JAZÝČKU ZASTUDĚL.

COPAK NAŠE ŠÉFOVÁ?

TA JE VŽDYCKY FÉROVÁ,

DNESKA JE VŠAK ROZPUSTILÁ,

DO FÓRKŮ JE JAKO DIVÁ.

ALÍK SE MNOU CUCÁ PIVKO,

CIGARETKY HULÍ,

KAŽDÉMU TU POD NOSÍK

NEPŘÍJEMNĚ ČUDÍ.

OLINKA TU PRACUJE,

ČAS SI PŘITOM ZKRACUJE.

BÝVÁ VŽDYCKY HODNĚ ČILÁ,

ALE JE TO HOLKA MILÁ.

VLAĎKA SMUTNĚ JENOM SEDÍ,

ASI MYŠLENKY VE SVÉ HLAVĚ CEDÍ.

PRO OBRÁZEK RYCHLE BĚŽÍ,

KDYŽ ČTE, TAK JE VŽDY SVĚŽÍ.

PÉŤA SI DAL VÍNEČKO,

CULIL SE JAK SLUNÍČKO,

JESTLI SE DNES NEPLETU,

DĚLAL SONSU OSVĚTU.

BROŇKA PŘIJDE, SUNDÁ BOTY,

HNED SE NÁM DÁ DO ROBOTY.

NA OLINKU CHVILKU KOUKÁ,

PORTRÉT POD RUKAMA VZNIKÁ.

NAVRÁTIL JE LABUŽNÍK,

JE UJETÝ NA DŽEMÍK.

POZORUJE RÁD DĚVČATA,

MYŠLENKA JE ASI CHLUPATÁ.

PETERKA TU BYL JEN NA SKOK,

ASI MĚL UŽ RANNÍ NÁSKOK.

DAL SI VÍNO A PAK BĚŽÍ,

ASI CHCE BÝT JINDE SVĚŽÍ.

ALENKA PŘIBĚHLA POZDĚJI,

S ŠÉFOVOU PRÁCI SI ROZDĚLÍ.

PĚKNĚ SI TU STŘÍHÁ,

NA MUŽSKÉHO ČÍHÁ. 


 

Černý tulipán

 

Každý prý dnes touží vidět černý tulipán.                          

Mluvil o tom v televizi včera jeden pán.

                                                                                                                                 

Tak se dneska chystám nakreslit ten skvost.

Jsem si zcela jistá, že pastelek mám dost.                                    

                   

Na zahradě naší mámy

tam jsou všechny tulipány.

 

Bílé, žluté, růžové i červené.... 

Jen ten černý tady není.  Nevidím ho, ne a ne.

 

Vtom mě ťukla do čela

myšlenka, co udělám:  

 

Vždyť je to tak snadné, mami,

nakreslím ho tužkou  místo pastelkami.

Broňka


 

BÁSEŇ PRO P. ŠULKA K NAROZENINÁM

KDYSI JEDNA ŽENA MILÁ

PÉŤU ŠULKA PORODILA.

V KOBYLÉ PAK ŽILI,

ALE JENOM CHVÍLI.

KDYŽ BYL PÉŤA JEŠTĚ MALÝ,

Z KOBYLÉ SE STĚHOVALI.

ŠLI DALEKO? ALE KDEŽ!

JEN NA 1. ZDŠ!

TA ŠKOLA JE - JAKÉ ŠTĚSTÍ -

V JESENÍKU NA NÁMĚSTÍ.

KDYSI TADY KLÁŠTER BÝVAL,

MNOHÁ TAJEMSTVÍ ON SKRÝVAL.

ŽILY TADY VORŠILKY,

MĚLY DLOUHÉ KOŠILKY.

UPLYNULO ČASU MNOHO,

DOSTI ZMĚNILO SE TOHO.

V AREÁLU VELIKÉM

BYL PAN PRISUDA ŠKOLNÍKEM

A TAM POTOM PÉŤA DÁL

SVOJE DĚTSTVÍ PROŽÍVAL.

DO KAPLE MĚL JEN PÁR KROKŮ,

CHODIL TAM PO MNOHO ROKŮ,

OBJEVOVAL POKLADY,

CO NESTOPILY ÚŘADY.

NALEZL TAM TEXTŮ MNOHO,

VŮBEC NELITUJE TOHO,

JAK TO VŠECHNO STUDOVAL,

VELMI SEČTĚLÝM SE STAL.

A ŽE MÁ V ŽIVOTĚ KLIKU,

DOSTAL SESTRU VERONIKU,

OBA KAŽDOU VOLNOU CHVÍLI

MNOHÝ KOUTEK PROŠMEJDILI.

LÉTA ALE PÁDÍ

A S NIMI I MLÁDÍ.

PÉŤA SE VŠAK ŽENIT NECHCE,

SAMOTNÉMU JE MU LEHCE.

PROČ BY SI MĚL NA KRK VÁZAT

ŽENU, CO MU BUDE KÁZAT?

SÁM JE TEDY LOGICKY,

ALE SNAD NE NAVŽDYCKY.

ZDRAVOTNÍ STAV TROCHU BRÁNÍ

NAJÍT VHODNÉ ZAMĚSTNÁNÍ.

NEDÁVNO BYL TŘEBA KRÁTCE

TENISOVÝCH KURTŮ SPRÁVCE,

AČ JE DO PRÁCE JAK DRAK,

NYNÍ CHODÍ NA PRACÁK.

DOMA PC STUDUJE,

VELMI SE MU VĚNUJE,

NA SONSU ČAS CELIČKÝ

MÁ ŠIKOVNÉ RUČIČKY.

 

A PROČ SE DNES CHECHTÁME,

NA TEBE TU ČÍHÁME?

TAJEMSTVÍ TO ŽÁDNÉ NENÍ,

ŽE SLAVÍŠ SVÉ NAROZENÍ.

CELÝ SONS BY POPŘÁT CHTĚL,

ABYS DLOUHO VYDRŽEL.

NEJSI JEŠTĚ ŽÁDNÝ KMET,

BUDEŠ TADY SPOUSTU LET.

TAK SE HLAVNĚ VÍCE SMĚJ,

S HUMOREM VŠE PROŽÍVEJ.

PŘEJEME TI HEZKOU HOLKU,

K TOMU KAFE, MÍSU VDOLKŮ,

PAK CHYBĚT NIC NEBUDE,

TAK SE NAPLŇ, OSUDE!!!

VLAĎKA


 

PSYCHICKÁ NEVOLNOST

Konečky prstů

zlehka vyhloubit

nové dolíčky ve tvářích

a cvrnkat do nich

barevné kuličky

tvých polibků.

Pohoupat ve vlastním snu

a znovu nabýt rovnováhy

kterou mají jen silní

                            a silné

v siločarách reality.

A nakonec hodně zapít

čerstvou vodou

chuť do života

ať brzy účinkuje.

Až slunce úsměvu

roztaví mráz na zádech

odejde nevolnost

přijde volnost

přijdeš ty

a polibky přetvoříš

představu v život.

Nebudeme se bát

zlých lidí,

protože dva

přetavení jménem

v jednoho

se nemusejí bát ničeho.

 

JEŠTĚ DNES

Ještě dnes

nejpozději v noci

se rány zacelí.

              Zocelí se ocelí tvých očí.

Až budeme spolu.

Nediv se,

že tvůj pohled

             zkorodoval dohněda

to slzy

co se tak často řadily k průvodu

a nikdy mne nedostihly.

To jsem ještě nebyla.

To jsi ještě nevěděl, že jsem

a čekal jsi na zázrak

               bez pořadníku.

Ještě dnes

nejpozději v noci

zapomenu na rejstřík proher

dám ti napít z dlaní

a když rozčeříš vodu

                mých studánek

slibuji

že se pak panenky

už přestanou přikrývat víčky

a halit se do řas.

Budou jak okovy

prosit

abys jimi nabíral

                  modré chvění

co se chce zrcadlit

                  v něžném prozrazení

ještě dnes

nejpozději v noci.

Vlaďka


Jarní žabí básnička

 

Na trávníku i v rybníčku 

hrají si tu na honičku

skokani a další žáby.

Copak asi mají rády?

 

Kromě jiné potravy

slupnou všechny ponravy.

A když mají po svačině,

povalují se tam líně.

 

Potom snesou malá žabí vajíčka

a tím skončí tahle jarní básnička.

 

Jestli uhodnete osud žabích vajíček,

napište nám o tom krátký mailíček.

Broňka

 


FOTILA SI BROŇKA ŽABKU,

KTERÁ KUŇKY

                             LEZLA Z TŮŇKY.

TA ŽABKA SE TOMU SMÁLA

A PŘED BROŇKOU PÓZOVALA.

ZVEDLA TROŠKU

                              JEDNU NOŽKU

POTOM Z TŮŇKY VYSKOČILA,

VESELE SE ZATOČILA.

BROŇKA CVAKÁ SPOUŠTÍ,

ŽABKA MIZÍ V HOUŠTÍ.

Vlaďka

 


Tam, kde se se mnou jednou rozloučíš, už nikdy nic nepokvete. Ani člověk tudy neprojde a nikdo tam už nebude na nic čekat.

Tam, kde mě rozpustíš v lučavce loučení nevyklíčí už nová zrnka zlata a nebude tam místo pro báseň, stisk či něhu.

Jen slzy v němé stafáži uvíznou v tom prostoru kde už nikdy nerozkvete úsměv pohlazením do dítěte erbem našich souhlasů.

Až mě jednou založíš ad acta jak minulý čas, jak vyřčenou větu měsíc se v slzách roztříští do jisker které už se nikdy neslijí zpět do měsíce.

Ani do roka….

 

JSEM TU S TEBOU

Utři si slzy

a přestaň se bát

těch lidských šprochů

bez trochy pravdy.

Utři si déšť

a rozsviť slunce.

Usměj se… vidíš… tak.

Teď jsi to opět ty.

Nepovídej mi

jak se to stalo.

Člověk musí hodně

opustit a ztratit

než potká a najde.

Ale život stojí za tu námahu.

Smeť tu špínu

a zvadlé plátky bývalých růží.

Je třeba bilancovat

s čistým papírem zítřka.

Je třeba se na něj

podepsat.

Utři si slzy.

Podám ti ruku

a převedu tě přes výmoly.

Jsem tu přeci s tebou.

Pojď.

Vlaďka 

 


Primule

 

Primule hrají prim.

 V čem? To já dobře vím.

 První mezi květinami,

 vyhlíží tu jaro s námi.

   

Z okna se ven dívají,

 po deštíku, ranní rose,

 po paprsku na svém nose,

sní si doma potají

Broňka

 


 

AHOJ, PŘINESU DALŠÍ MLÍČKA, TAK JSEM K TOMU ZROVNA NAPSALA BÁSNIČKU. 

NESU MLÍČKA DO KAFÍČKA,

MÁM JICH PLNÝ PYTLÍČEK,

DO KAFÍČKA DÁME MLÍČKA,

MÁME K TOMU DORTÍČEK.

 

TROCHA CUKRU TA JE NUTNÁ,

OBALÍ NÁM NERVÍKY,

NEDUTÁME JAK NÁM CHUTNÁ,

APETIT JE VELIKÝ.

 

NA DIETY BOBEK HOĎTE,

JESTLI MÁTE HLAD,

KAŽDOU STŘEDU NA SONS CHOĎTE

MLSKY OCHUTNAT.

Vlaďka

 

ZA LEDNEM SE OHLÍŽÍME,

 

MÁME RADOST, PROČ, TO VÍME.

 

PRÁCE JSME DOST UDĚLALI

 

A ANI JSME NEDUTALI.

 

ŽÁDNÁ RUKA NENÍ LÍNÁ,

 

TVOŘÍME NA VALENTINA,

 

MY JSME PRACÍ POSEDLÍ,

 

AŽ JSME Z TOHO POBLEDLÍ.

 


 

Jmenuji se Barnabáš

Jmenuji se Barnabáš, ale ta co u ní bydlím, mi říká Barny. To má štěstí, jednou mi řekne Barnabáši a kousnu ji. Jsem kocour. A ne ledajaký. Za tu dobu, co spolu žijeme, jsem se mnohému naučil. Hlavně rozumím docela obstojně lidštině, zatímco neznám člověka, který by uměl kočičtinu. Lidi jsou docela primitivní, neumí si ani olízat břicho, zatímco my se umíme očistit všude a nepotřebujeme k tomu nic kromě svého jazyku.

Ta, co u ní bydlím, na mě pořád šišlá, přitom mi jsou tři roky a o žádné šišlání nestojím. A to mi ještě říká - pojď za maminkou, čičiči. Pch, jakápak maminka! Náhodou si na svoji skutečnou mámu vzpomínám, byla mourovatá a krásně hřála. Tahle vůbec mourovatá není, její srst na hlavě je bílá a to si na ni někdy dává ještě fialovou!! No nekecám, fialovou! Vypadá potom jak Milka. Občas toho mám dost a uteču za holkama, mám na mysli samozřejmě ty naše, kočičí. Konec konců, jsem pohledný kocour, o partnerky nemám nouzi. I nějaká ta koťata už hopsají po tomto světě. Jsem prostě borec. Když se vrátím, někdy trochu špinavý, spráskne ruce a řekne - Barny, ty tuláčku můj, kdepak jsi byl? Kde asi! Hádej třikrát, odseknu jí, ale ona mi stejně nerozumí a honem běží pro nějakou baštu. Musím uznat, že mě krmí dobře. Jak říkáme my, vzdělaní jedinci našeho druhu, mám se jako kocour v žitě. Nevím, proč se to tak říká, když žito přece nežereme.

Občas si taky přelezu po římse k sousedce, zvlášť když vaří. To se k ní lísám, protože vím, že něco dostanu. A ona mi říká - ty mazlíčku, to víš, že Ti dám. Tak se lísám ještě víc a pak div neprasknu. K sousedce chodím rád, pokud ty dvě nejsou spolu, to pak na mě šišlají obě a já si vlezu za závěs u skříně. Nejraději co nejdál. Sousedka těch chlupů na hlavě moc nemá a ještě si ty zbytky navíjí na natáčky, když je pak sundá, je to hrůza a děs, jsem rád, že my kočky neplešatíme, mám krásnou hustou srst jako přehoz u nás na gauči. A ještě hustší. V barvě hořké čokolády. Jsem prostě kusanec. Všechny kočky to říkají. Takže si žiji celkem spokojeně.

Ale to ráno, o kterém vám budu povídat, se mělo všechno změnit. Ta moje s bílou srstí na hlavě byla od rána nějaká divná. Do všeho vrážela a byla popletená.

Volala mě, a když jsem přiběhl v domnění, že má pro mě něco dobrého, jen opakovala mé jméno a hladila mě po hlavě. Z toho jsem moc odvázaný nebyl. Jenže jsem kocour, a tudíž mám instinkty, které lidi nemívají. Věděl jsem, že něco není v pořádku. Byla čím dál divnější a já ji pozoroval ze svého místa na křesle a říkal si, že tohle nedopadne dobře. A pak se najednou tak divně zapotácela a pomalu se sesunula k zemi. Přiskočil jsem k ní, ale vůbec mě nevnímala. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo a začal jsem horečně uvažovat, co mám udělat. Okno bylo pootevřené, tak jsem se jen modlil - kocoure náš, jenž jsi na nebesích… a moc jsem si v tu chvíli přál, aby vedlejší okno nebylo zavřené. Jenže ono bylo. Začal jsem volat jak o závod - otevři, otevři, ale natáčka mě neviděla, něco kutila u sporáku a hrála jí tam nějaká příšerná hudba. Několikrát jsem bouchl hlavou do skla, vida, mám tvrdou lebku, to jsem sám nevěděl, jaký zvuk dokážu z toho skla dostat. A ona se otočila. Lekla se, když mě tam tak viděla. Musel na mě být pohled jak na zjevení, taky se mi ježila srst a tvářil jsem se vyděšeně. Přiběhla k oknu, otevřela a než stačila cokoli říct, začal jsem svou produkci. Řval jsem jak o život, aby jí došlo, o co se snažím. Oni zástupci té lidské říše moc chytří nejsou, tak jsem ještě přitvrdil. Chvíli se na mě dívala s očima dokořán a pak vyběhla z bytu a začala bušit na naše dveře. Aničko, volala. Aničko, stalo se něco? Jenže doma bylo ticho. Snad si uvědomí, že bílá srst přes den nezamyká, vždyť se vzájemně navštěvují, copak nezkusí kliku? Ještě jsem ani nedomyslel a natáčka vpadla do bytu. Pak už to šlo ráz na ráz. Výkřik, studená voda, třesení a pak telefon a za chvíli už na dvoře brzdila sanitka. Vyskočili z ní dva v červených kombinézách a hnali se k nám do prvního patra. Já se krčil pod křeslem a nějak jsem v tu chvíli zapomněl, že jsem kocour Rambo. Cloumal se mnou strach a přistihl jsem se, že se o tu co se o mě stará, nevýslovně bojím. Chvíli to trvalo, než se vzpamatovala, dostala injekci a já jen slyšel, jak ta od vedle říká - Aničko, to Barny pro mě přiběhl, on Ti zachránil život. To už ji nakládali na nosítka. Vylezl jsem zpoza křesla a jen se na ni tiše díval. Díky Barny, zašeptala. V tu chvíli jsem se prvně v životě rozplakal. Tak nějak uvnitř. Maminko, zakňoural jsem, vrať se mi. Maminko, uzdrav se mi, prosím tě. Já tě mám rád, zamňoukal jsem jedním dechem. A ona jako kdyby mi rozuměla, zašeptala - vrátím se ti brzy. A pak zavřela oči, ti dva ji dole naložili do sanitky a za chvíli zakvílela siréna.

A já, kocour Barny, jsem si v tu chvíli uvědomil, jak moc ji miluji, protože je to přece moje maminka, i když vůbec není mourovatá.

 


 

 POSLOUCHÁM

 

Pánbůh mi nedal zrak

a já se přesto dívám,

dívám se do oblak

a s ptáčky písně zpívám.

 

Slunce mi stále svítí,

motýlci mou tvář hladí

a všude plno kvítí,

vítr směr cesty radí.

 

Jindy zas vnímám šumění deště,

jako lék duši mi hojí

a já jen prosím – chtěla bych ještě,

ta krása za žití stojí.

 

Pánbůh mi nedal zrak,

přesto však štěstí mám,

dík, kamarádi moji,

jsem tu a poslouchám…

 

  


 

Ráno raníčko Iva vstala

a nejdříve se vyčůrala.

Pak se ťukla do čela,

protože si vzpomněla.

 

Hned má úsměv na své tváři,

rušno bude v kanceláři,

každý z nás dnes spěchá za ní,

aby přednesl své přání.

 

Kolik let že vlastně slaví?

Jak dlouho ji život baví?

Pravda je, že Iva Malá,

pubertu již překonala…

 

Zůstává však pořád mladá

a k tomu má život ráda.

Hlavně ať to je tak stále

za rok, za dva a tak dále…

 

Její oči jenom hrají,

muži touhou omdlévají,

když se na ni dívají,

džíny ve švech praskají.

 

A my jí dnes jdeme přát,

ať je to tak napořád.

Stále usměvavou tvář

a z pindíků svatozář.

 

Štěstí, zdraví, žádné smutky,

dělej jenom dobré skutky.

Ať Ti šťastný vítr věje,

to Ti celičký SONS přeje!!

 


 

 

Daleko předaleko, až na Severu Moravy uprostřed krásné jesenické přírody, bylo na podzim L. P. 2013 vyhlášeno království.

Jmenuje se Sonsie.

 

V čele stojí královna Iva I., která má sídlo v zámečku nad městem. Panovat však chodí mezi lid do prostor letohrádku na Tovární ulici, aby se tak více přiblížila prostému lidu.

Prvním rádcem naší královny je Alekos ze šlechtického rodu Bardoňů, dále pak písařka Vláďa von Mrnka - komtesa žijící za sedmero poschodími až na vrcholu panelákové věže, a kněžna Olinka z rodu Kalenských, která neúnavně shání sponzory, aby království vzkvétalo.

Poddané nemáme, neboť všichni jsou naši přátelé. Desátky odvádějí, ale tím končí jejich povinnosti a veškerá další činnost je dobrovolná.

A tak se nám v našem království Sonsii dobře žije, s nikým neválčíme, nemáme žádných sporů, zato máme mezi sebou spoustu šikovných lidí, kteří dokazují sobě i nám, že může být hezky i v chudičké zemi, když jsme k sobě slušní a máme se rádi.

A jaká je poenta této pohádky?

Inu přece ta, že to vlastně není pohádka, ale skutečnost.

 


 

Pro Janu Janíčkovou k narozeninám

 

Naše Jana Janíčková

 má už někdy všeho dost,

 je pro ni však velké štěstí,

 že je silná osobnost.

  

Starostem statečně čelí,

 nezničí ji žádné,

 hlavně klid! jí rozum velí,

 takže všechno zvládne.

  

Košíky nádherné plete,

k tomu věnce vije,

starosti tím pod stůl smete,

 vesele si žije.

 

V nemocnici pracuje,

dobrá jídla vaří,

obrázky pak maluje,

s láskou hospodaří.

 

Slavíme dnes den ,

kdy ses narodila,

ať zůstáváš stále s námi,

 veselá a milá.

  

Každý Sonsáček Ti přeje,

volá z plných plic,

 ať Tě sluníčko vždy hřeje,

 nezlomí Tě nic!!!

 


Technické informace

285309 (od 28.10.2012)

Web technicky provozuje:

K jakémukoliv užití textů a obrázků uvedených na tomto serveru je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2012 - 2017 SONS ČR, z. s.