PO PROUDU SÁZAVY

Podle plánu je první zastávkou kavárna. Je otevřeno teprve chvilku, vitríny s dobrotami sladkými i slanými jsou plné, milá obsluha za pultem nachystaná a zakrátko už všichni sedíme u stolů a pochutnáváme si, tedy „doplňujeme energii“!

Další na seznamu je vodácké muzeum. Vycházíme z komplexu velkého dvora do krásného parku a na konci kameno-cihlových budov nás vítají dvě loďky, které jsou se zemí spojeny pružinami, dalo by se říct, že je to takový vodácký trenažér. Pár nás neodolalo a vyzkoušelo si, jaké by to bylo na rozbouřené řece. Fotku na památku a jde se dál. Vodácké muzeum je plné lodí, loděk, raftů, výbavy, je zde laminovací dílna, malé tábořiště a figurína vodáka Pepíka, který nám po stisknutí modrého tlačítka na zdi i něco pověděl! Hotovo, prohlédnuto, jde se dál.

Na zámek jsme objednaní na 11. hodinu, máme ještě půlhodinku čas. Začíná být opravdu teplo, ale stíny stromů v parku dovolují příjemnou procházku, posezení na lavičkách a pomalý přesun jen pár set metrů blíže k zámku. Všude to kvete, voní, včely a další hmyzáci bzučí, možná by v dálce byla slyšet i ta řeka Sázava, která nás provázela celou cestu z Brodu až sem. Věžní hodiny oznámily jedenáctou a naše třiadvacetičlenná skupina se přidává ke skupině náhodných turistů a výletníků a řekla bych, že celkem nás může být ke čtyřiceti. Ujme se nás mladičká průvodkyně, kterou se zájmem a potichu jak ryby, posloucháme a postupujeme z místnosti do místnosti. Brnění, tedy ne v nohách, ale to rytířské, lovecké trofeje na stěnách, prastarý funkční orchestrión ve velké jídelně, knihovna, koupelna, chodba v antickém stylu, pánská pracovna, dámský salonek, někde vedro k padnutí, jinde svěží větřík. „Dámy a pánové, zde končí malý okruh a kdo má zakoupené vstupenky na okruh velký, prosím, následujte mě“, řekne slečna průvodkyně. Já hlasitě ujistím celou naši skupinu, že ano, my jsme na velkém okruhu, pokračujeme dál! Po schodech nahoru. Pokoj služebných a další schody nahoru. To už pár účastníků využije toho, že na věž se jim buď nechce, nebo by to bylo fyzicky už hodně náročné a v místnosti, která má naštěstí příjemné chladnější klima, na nás ostatní počkají. Tak tedy další schody nahoru kolem hodinového strojku věžních hodin a ještě jedny schody, tentokrát opravdu příkré. Po prohlídce Zruče z věže dolů raději couváme. Půl jedné, to nám to utíká! Poděkujeme milé průvodkyni, předáme naše žluté papírové sluníčko a hurá na oběd.

Vyhládlo nám, žízeň máme taky, takže pivo, limo, čočková polévko, daňčí s knedlíkem, kotletko s hranolkami, noky s rajčaty, masové kuličky s rajskou, hovězí s kaší a smažený sýre, těšte se, seběhneme z kopce a pustíme se do vás! Stálo to za to, opravdu jsme si pochutnali … Co teď? No přece další muzejní expozice na zámku - Od verpánku k Baťovi.

„Ale to je zase ten kopec nahoru, já nevím, jestli to dám …“. „No jasně, že dáš. Když už jsi tady, jdeme!“ Dodáme si odvahu a jen tříčlenná skupina našich věkově zralejších členů na nás čeká v restauraci, ale nebojte, vše jim budeme vyprávět. „Kudy jste šli, vpravo, anebo vlevo, po schodech?“ Ve finále to je jedno, u zámku zhluboka dýcháme, někteří i funíme, všichni stejně. V informačním centru dostáváme instrukce, že musíme na nádvoří vpravo a do třetího patra. K dispozici jsou schody, ale i výtah.

Dlouhá, dřevem obložená, místnost je plná exponátů, na verpánku sedí švec Frantík, kolem něj kopyta, nářadí a náčiní, stroje a hotové boty. Další boty jsou ve vitrínách, jiné volně na polici a v krabici od banánů jsou malinké dětské botičky k osahání a prohlédnutí. „Jé, takové nosily naše děti, a pak ještě tyhle modré, a tyhle jsou krásné!“ ozývalo se. Expozice je bez průvodce, chopím se tedy přednesu ze zalaminovaného papíru. Dozvídáme se se například, že v roce 1727 je ve Zruči tolik ševců a zpracovatelů kožek, že se semknou do cechu ševců a koželuhů. Jak jde čas, kupuje od tehdejšího majitele panství Jana Schebka pozemky firma Baťa a využívá levné pracovní síly, vodní zdroj, dobrou dostupnost do Prahy. Začíná budovat komunikace, přijíždějí stavebníci a vyrůstá továrna. Místní to příliš nevítají, ale postupně se nechávají zaměstnat a Zruč vzkvétá. Rostou obchody, škola, hotel, zdravotnické zařízení, místa pro sport. Počet obyvatel se ztrojnásobuje. Přichází válka, vyrábí se boty pro německou armádu a díky tomu je uchráněno několik desítek lidí od nucených prací v Německu. Rok 1948 a znárodnění … výroba naštěstí zůstává, vzniká Sázavan, šijí se převážně dětské botičky a přichází několik ocenění včetně Řádu práce. Po roce 1989 se vyrábí čím dál víc na sklad, začíná propouštění zaměstnanců a v roce 1998 vše končí. Nyní je v areálu dílna zabývající se výrobou a expedicí bot a soukromá dílnička na boty na zakázku. Život tehdejší Zruče je možno vidět i na fotkách v kronice, kterou si mnozí prolistujeme.

Odjezd je s panem řidičem domluven na 15. hodinu, proto se pomalu vydáváme k autobusu. Míjíme kavárnu, kterou jsme navštívili už dopoledne a někteří z nás využívají těch pár zbývajících minut na „rychlý kafe“. „Jsme všichni?“ ujistím se a dávám pokyn k odjezdu ze Zručského dvora dolů na náměstí, kde už na nás čekají naši Květa, Emilka a Standa. Pod tmavě zataženou oblohou a za zvuku hromů odjíždíme proti proudu naší milé Sázavy, v Brodě se už každý vydává svým směrem. Doposud vše probíhá až na pár kapek bez zmoknutí, toho si někteří užívají až při vystoupení z autobusu na své domovské zastávce.

Moc děkuju všem našim "vodičům", jak trpělivě a zodpovědně pomáhají našim nekoukavým členům. A děkuju, že mě tak hezky posloucháte a dbáte mých pokynů. Jste skvělí a je radost s vámi výletovat!

                                                       vaše Mančina Vinklerová