OBCHÁZÍME REPUBLIKU – 3. ÚSEK (Zpět do Aše a pak až do Prahy)

Minule jsme došli do Českých Velenic na kilometru 1625.
Tady jsme se rozloučili se světlým labradorem Montíkem, který s námi nemohl dál pokračovat, protože ho čekal chirurgický zákrok. I tak nám přispěl 66 km, za které děkujeme, a doufáme, že příště se zase s vervou sobě vlastní k nějakému výletu přidá.
Jihočeští kamarádi nám poradili, abychom si zaběhli přes hranice do Gmündu, kde se dají koupit výborné pamlsky. Vidina voňavých odměn motivovala naše psy k rychlejšímu pochodu. Po Novohradských horách přes Lužnici a Malši jsme dosáhli kilometru 1675, u hraničního přechodu Dolní Dvořiště.
O 15 km dál jsme navštívili poblíž Vyššího Brodu nejjižnější bod ČR (48°33′9″ s. š.) a pokračovali nad Lipenskou přehradou do Národního parku Šumava k trojmezí Česka, Německa a Rakouska. Divišovic fletka Yzzi koukla přes vodu do Horní Plané, jestli je doma všechno v pořádku.
Na kilometru 1728 nás čekal hp Přední Zvonková, následoval hp Strážný na 1762. km a o 18 km dál Kvilda - nejvýše položená obec ČR (1065 m n. m.). Brzy poté jsme se rozloučili s Jihočeským krajem, protože naše další zastávka, lyžařské centrum Železná Ruda na 1830. km leží už v kraji Plzeňském.
Ani jsme se nenadáli a byl tu kilometr 1875 a s ním Všerubský průsmyk, přechod ze Šumavy do Českého lesa. To už jsme byli v kraji dávných strážců hranic, Chodů a jejich psích pomocníků.
Následoval hp Folmava na 1895. km, o 50 km později dálniční hp Rozvadov a kousek za ním, na km 1970, město Tachov.
Dosažení dvoutisícího kilometru jsme oslavili v Karlovarském kraji nedaleko Mariánských Lázní. Pak už jsme pospíchali na 2037. km přes řeku k hp Pomezí nad Ohří a odtud to už byl jen kousek do Aše, odkud jsme nedávno na cestu vyrazili.
A když už jsme byli tak pěkně rozběhnutí, vzali jsme to ještě přímou cestou do Prahy.
Proč právě tam? Protože odtud bychom mohli v květnu vyrazit na další pochod, jestli o to budete stát.
Naše smečka urazila za 18 dní 2545 kilometrů. Pokud bychom měli a dokázali úplně přesně kopírovat státní hranici, museli by naši psi najít a jako důkaz naší přítomnosti označkovat 38660 hraničních „patníků“.
Za zdárný průběh celé akce chci moc poděkovat. Děkuji vám všem za fotografie, zprávičky a ohlasy na články. Největší dík ale patří Pavlu Krpálkovi a manželům Petře a Romanovi Šulcovým. Nezávisle na sobě přišli s podobným nápadem a také dodali podklady, z nichž mi manžel Vláďa připravil itinerář, se kterým jsem vás po tři týdny mohla seznamovat.
Dejte, prosím, vědět, jestli máme realizovat další putování. Pavel Krpálek opět přišel se zajímavým nápadem a několik přátel je připraveno pomoci s „doprovodným programem“.