Kurs první pomoci

Operace se povedla, ale pacient zemřel

Text nadpisu našeho článku odkazuje na jeden černohumorný vtip, na dobré a špatné zprávy. Na odvěkou podstatu našeho národa, a sice že my si prostě většinou dokážeme dělat legraci úplně ze všeho a to i v situacích, které by úsměv na tváři vůbec neměly vyvolat. Kdybych v tomhle směru chtěla zajít do detailu, zmíním se o historických skutečnostech spojených s druhou světovou válkou a naší národní… podstatou, hrdosti, náturou… Nebo bych se mohla prohrabat kupkou osobních vzpomínek na pohřeb babičky, na němž jsme se na pozadí smutné události docela pěkně nasmáli a shodli se na tom, že ani babička by nebyla proti.

Na odbočce se nám operace také povedla, ale náš pacient nejenže nezemřel, ale vlastně ani nikdy nebyl naživu. Abyste v tom měli jasno, v pondělí 27.liistopadu jsme spáchali další komunitní akci příbramské odbočky SONS. Sešli jsme se v poměrně průměrném počtu, a protože jsme profesním složením skupinka rozmanitá, máme mezi sebou dokonce i jednoho živého, skutečného záchranáře, Petra Mikláše, který s sebou přivedl nejen manželku a psa, ale také, tedy bohužel jen horní část mužského těla figuríny sloužící pro nácvik první pomoci.

Ze školy si pamatuji na poměrně intimní setkání s napodobeninou ženského těla sloužící pro tyhle účely, pro niž zevšednělo jméno „Anča.“

Ženské účastnice našeho odpoledního zážitku byly upozorněny, že máme k dispozici bohužel jen horní část těla „Ančáka,“ jak jsme figuríně automaticky začali říkat. Na druhou stranu byla pěkně pružná, pevná, na dotek příjemná a detailní i pro potřeby zrakově postižených záchranářek.

Kurs první pomoci měl dvě části. Teoretická prověřila naše znalosti telefonních čísel, všeobecných znalostí, nějakých těch život zachraňujících dovedností, zkušeností a postřehů. Zabrousili jsme do tajů farmacie (na co jsou které prášky, kapky), co může pomoci, nebo naopak i ublížit. Znám několik lidí, kteří s sebou v taškách tahají malé domácí lékárny, většinou prošlých pilulí, jejichž kombinace by nenechaly na pokoji nejednoho rekreačního uživatele…

Shrnuli jsme například, jak je vhodné mluvit s dispečery na lince. Jaké informace je můžou zajímat, protože kolikrát to mohou být věci, které vám ve vypjaté situaci, kdy se snažíte někomu zachránit život, budou připadat divné. Krom podstatného „co se děje,“ nebo „jaký byl vlastně dosavadní zdravotní stav postiženého,“ může dispečer chtít vědět i to, jestli máte vlastně pro příjezd sanitky vyklizenou cestu, nemáte-li psa, který by mohl zaútočit, nebo můžete potřebovat například doma uvolnit cestu od drobného nábytku. To vše může celý proces pokusu o záchranu zdržet, respektive opak urychlit.

A to je v podstatě ten lepší případ, kdy nemocného znáte. Může se stát, že se nachomýtnete ke kolapsu někoho neznámého…

Jsou to tři roky, kdy jsem si něco takového mohla dočista náhodně a nedobrovolně vyzkoušet. Na Silvestra 2020 měl otec zástavu srdce. No, a protože já s rodinou Silvestry netrávím, nebyla jsem přítomna. Od té doby mi vrtá hlavou, jestli bych jako příbuzná byla schopna nějak normálně zareagovat. Přeci jen se jinak člověk chová k lidem, které zná a jinak k lidem neznámým. Tehdy se záchrany ujala máma se ségrou. Jenomže druhá jmenovaná byla pochopitelně vystresovaná a první zase nemohla klečet u masáže. Děkovat můžeme bleskovému zásahu souseda, který tátu, i přes několik zlomených žeber přivedl zpět.

A to je další věc, kterou nám pan Mikláš zdůraznil – při masáži srdce může něco křupnout. Jasně, žebra jsou kosti a kosti se tlakem lámou. A to je věc, která by mě asi nejspíš zastavila, říkám si. Strach, že spíš ublížím, než pomůžu. Představa protržené plíce, nebo poškození jiných orgánů na jedné straně, dost možná bych si toho vůbec nevšimla na straně druhé. Testovat to nechci, ale je dobré to vědět. A to je věc, kterou neodhadnete – svou reakci. Bylo proto fajn věci si jaksi patřičně shrnout.

A právě atletické tělo Ančáka, které naše ruce od pevných bradavek směrovalo k hrudní kosti, nám ve druhé části kurzu alespoň simulovalo pocit život zachraňující situace.

Děkujeme proto za nevšední zážitek a už se nemůžeme dočkat nějakých dalších.

Jana Dvořáčková