Křížem krážem Evropou - 1. Etapa
V České republice jsou 3 členové Mezinárodní federace škol pro výcvik vodicích psů (IGDF). První bylo v roce 1997 [Středisko výcviku vodicích psů SONS ČR] v Praze - Jinonicích. Startem našeho pochodu právě tady se připojujeme k oslavám 25. výročí. Však mnozí z nás měli svého prvního vodicího psa právě z SVVP...
Vydali jsme se na jihovýchod do Brna, kde ve čtvrti Pisárky je klubovna spolku Vodicí pes - místo nejčastějšího setkávání klientů a psích žáků [Školy pro výcvik vodicích psů]. Do oficiálního sídla školy jsme museli tak o 20 km po proudu Svratky, do Vojkovic. Tato škola u nás první začala jako vodicí cvičit královské pudly...
Pak jsme pokračovali podél Svratky, Dyje, Moravy a Dunaje do Bratislavy, kde sídlí [Škola pre výcvik vodiacich a asistenčných psov] - slovenský zástupce v IGDF. Od roku 1995 šlo odtud do služby k nevidomým lidem více než 120 vodicích psů, několik i do České republiky. Připravují též asistenční psy pro lidi s tělesným postižením a signální psy pro lidi se sluchovým postižením.
Jelikož s námi putují také kamarádi z jižního Slovenska, zamířili jsme z Bratislavy tamtudy a potom severním Maďarskem. Jistě mnozí z nás někdy navštívili Fatru (ať Malou, či Velkou), Tatry (ty Vysoké i Nízké), ale kdo z nás lezl na pohoří Mátra? Přitom jde o tu třetí horu na slovenském státním znaku, ačkoli je tam nejvyšší bod Maďarska - Kékes s nadmořskou výškou 1014 m (přibližně jako náš Ještěd).
Ve městě Miskolc (40 km od hranice se Slovenskem) jsme se ocitli na nejvýchodnějším místě naší cesty. Název města je slovanského původu, odvozený od zdrobněliny jména Michal v podobě Miško. Odtud byl do slovenštiny převzat jako Miškovec.
Tamní [Barathegyi Guide Dog and Service Dog School Foundation] si mj.
Vyměňuje chovné feny s pražskými výcvikovými školami...
Obrátili jsme se k jihozápadu a putovali rozsáhlou Panonskou nížinou a přes veletok Dunaj do Chorvatska. Tam na severu by bylo škoda nenavštívit Daruvar, v němž nejpočetnější národnostní menšinou jsou Češi (cca 2500 lidí), kteří v 90. letech minulého století patřili k nejstatečnějším obráncům města za "jugoslávských válek".
Ale nakonec jsme spolu po skoro 1600 km dorazili do [The Rehabilitation Centre Silver] v chorvatské metropoli Záhřebu.
Obrázky
Mapka naší první etapy
Malý černý labrador Ingo, budoucí student "jinonické psí univerzity", je spolu se sestřičkou Illy nejmladším účastníkem našeho pochodu. Před startem se přišel do školy rozloučit se světlým kamarádem Ginem, který už se v Jinonicích na své povolání připravuje.
Na startu je taky hnědá fletka Kerri. Sedí na kraji mostu, v pozadí vidíme Hradčany.
Zkušený cestovatel Cedrik ví, jak důležité je mít s sebou dostatečné zásoby. Zastihli jsme ho na nákupu. Stojí na zadních, přední tlapku má opřenou o pult pojízdného řeznického krámku. Vypadá to, že si objednává proviant na cestu.
"Cestou to možná bude pěkně foukat," rozvažovala goldenka Sany a uvázala si slušivý modrý šáteček.
Fletík Viking si užívá slunečný podzim. Sedí na zelené trávě před rudozlatým keřem a rošťácky vyplazuje jazyk.
Z labradorky Feminky opravdová houbařka nejspíš nikdy nebude. Místo aby hledala hříbky nebo křemenáče, klidně si pózuje u muchomůrky. Určitě tuší, jak krásně se v bílém kožíšku a oranžové vestičce v podzimním lese vyjímá.
"Cože, pane, my budeme stopovat vlak?" Diví se světlá labradorka Menta. Odpočívá se svým páníčkem v kolejišti, je krásný podzimní den a po téhle trati hned tak něco nepojede :-)
Virtuální pochody nám přinesly nejen zajímavé poznatky, ale i nové přátele. A tak není divu, že na další cestu spolu vyráží Východočeška Valinka a slovenský krasavec Ivor. Spolu s paničkami se nechali vyfotit na jednom z mostů, které spojují cesty, lidi i psy...