JEN KOUSEK OD PEKLA

Ve středu 20. srpna, krátce před tím, než zvon na děkanském chrámu odzvonil devátou hodinu ranní, jsme se sešli a společně zamířili do cukrárny na náměstí. Do hradu přece nemůžeme jít s prázdnými žaludky, což kdybychom se zdrželi třeba v hladomorně?

O hodinu později nás již na hrado - zámeckém nádvoří přivítal mladý sympatický průvodce, kterého téměř všichni známe. Nejprve krátké seznámení s historií hradu, jehož počátky sahají až do čtrnáctého století, kamenné stavbě zřejmě dlouho předtím předcházela dřevěná tvrz. Během staletí byl samozřejmě přestavován, rozšiřován, měnila se jeho podoba i význam. Majiteli hradu a v jistých dobách také rozsáhlého panství byli příslušníci mnoha šlechtických rodů, kteří se střídali v souvislosti se změnami politickými, společenskými a rodovými. Byl němým svědkem šarvátek, bitek, plenění - například švédskými vojsky - i politických jednání. Procházeli jsme po schodištích a sálech, občas něco osahali, vyslechli vyprávění o mnoha známých osobnostech našich dějin, které měly s polenským hradem něco společného. Například král Jiří z Poděbrad, jeho syn Viktorín z Kunštátu, Hynce Ptáček z Pirkštejna či Zachariáš z Hradce, a další. Některé z jejich erbů si návštěvníci mohou prohlédnout v takzvaném erbovním sále. Úctyhodná třímetrová tloušťka zdí vypovídá o tom, že by asi nebylo snadné hrad dobýt, ale největší škody způsobily požáry, zub času a lidé, pro které byl kámen z opuštěného objektu lehce dostupným stavebním materiálem. Doslova ke vzkříšení historické památky došlo ve dvacátých letech minulého století díky lidem, kteří se s osudem jedné z významných dominant města nehodlali smířit. Po rozsáhlých rekonstrukcích a přestavbách je celý komplex hezkou příležitostí k návštěvám historické expozice, k prohlídce staré lékárny a kupeckého krámu, lapidária, galerie, a výstavy hodin. Naše skupina navštívila historickou část, v níž jsme postupně procházeli staletími až do půdních prostor, věnovaných legionářům z první světové války a osobnostem města. Po nějakou dobu v Polné žila Božena Němcová, doma tu byla i spisovatelka oblíbených vesnických románů Vlasta Pittnerová, dětství v měšťanském pivovaru prožil Bohumil Hrabal.

Prohlídka rychle uběhla a zpátky na nádvoří, do hladomorny jsme nešli. Čekalo nás vzpomínání na léta, strávená ve školních škamnech. V jedné z postranních ulic pod náměstím stojí nenápadný dům, ve kterém se sice nikdy skutečně nevyučovalo, ale je zařízen jako škola z období devatenáctého století. Ve třídě klasická černá tabule, péra a kalamáře i tabulky, obrázky, panem učitelem vlastnoručně sestrojený model těžní věže. Nechyběl ani pověstný výchovný a umravňovací prostředek - rákoska. V kabinetě spousta přírodnin, vycpaných živočichů, minerálů. Známým exponátem je dvouhlavé tele. Jedna naše členka se hrdě hlásila k tomu, že tato rarita pochází z jejího rodného domu. V přízemí ještě nahlédnout do malé, skromně zařízené místnůstky s nízkým stropem. V takových bydleli kantoři, kteří rozhodně nepatřili k zámožným a dobře placeným. Byly doby, kdy nedostávali vůbec žádnou mzdu, pouze naturálie - mouku, brambory, zeleninu. Proto byli nuceni přivydělávat si manuální prací, například ševcovským řemeslem.

Z tmavých a mírně ponurých prostor staré školy jsme vyšli do sluníčkem prozářené současnosti. Poděkovali jsme za poutavý a „záživný“ výklad našemu průvodci a společně se vydali směrem k již zmíněnému měšťanskému pivovaru, kde jsme měli zamluvený oběd. Při dobrém jídle, pití a odpočinku jsme výlet ukončili a vydali se do svých domovů. A cože to peklo? Tak se totiž jmenuje velký rybník, rozkládající se na západní straně pod hradem a v minulosti sloužící jako jeho přírodní opevnění. Dnes je využíván ke sportovním a rekreačním účelům. O původu jména Peklo existuje více legend, jedna z nich je odvozuje od postavy Viktorína z Kunštátu, kterému se říkalo „suchý čert“. Kdo ví ...