FEJETON: ČERNÝ HUMOR- BÍLÁ HŮL

ČERNÝ HUMOR- BÍLÁ HŮL

   Jak mi určitě většina z těch, kteří bílou hůl již nosí i ti, kteří s ní teprve nesměle koketují, není tak jednoduché naučit ji chovat se slušně, aby se nesnažila svému nositeli podrazit nohy, zapadat do mřížek kanálů a podobná alotria. Je to určité osobní hrdinství překonat sám sebe, překonat obavy, že člověk bude budit nežádoucí pozornost, soucit, že bude „jiný“.

   Také mi zajisté potvrdí, že i s věcí tak vážnou, jakou bílá slepecká hůl bezpochyby je, se dá zažít nějaká ta veselá historka.

   Bylo to v době „metanolové aféry“. Šla jsem po stezce k nádraží. Předešli mne dva lidé. Když byli několik metrů přede mnou, slyším hlas mladíka: „Ajeje, paní asi bumbala metanol.“ Povídám: „Nene, nebumbala“ a směju se. Vzápětí se ozvalo lehce identifikovatelné plesknutí a pravděpodobně maminka praví: „Seš pitomej, omluv se a aspoň vidíš, že je to pravda, když se říká, že kdo špatně vidí, dobře slyší.“

   Šla jsem na rentgen. Předala jsem poukaz a kartu zdravotní pojišťovny sestře a ta mi povídá: „Běžte si do jedničky“. „Prosím Vás, které dveře to jsou?“ táži se slušně. „Ty, co je na nich napsáno jedna!“, zvýšeným hlasem odpovídá sestra. „Promiňte, ale já tu jedničku nevidím…“ „A jak to mám vědět?“, pokračuje dialog. „No, podívejte, mám bílou hůl.“ „Aha, já myslela, že je to ta turistická. Nojo, ale to byste asi měla dvě, že?“ Zasmály jsme se obě dvě a bylo to v pořádku.

   Na autobusovém nádraží jsme se s dcerou pídily po správném čísle zastávky. Do hovoru se s námi dala starší paní. Říká, jak ji bolí nohy, a že musíme ještě kousek jít. „Copak paní, ta to má lehký, ta má hole“, povídá směrem ke mně. Moje dcera ji vysvětluje, cože za hůl to mám. Znáte to jadrné české pořekadlo, kde by se někdy někdo nejraději viděl? Vysvětlily jsme paní, že se opravdu nemusí omlouvat…

   Šla jsem po chodníku havlíčkobrodského náměstí, ťukám si svou bílou kámoškou, a najednou mne oslovuje paní. „Prosím Vás, můžete mi ukázat tu vaši hůlku?“. „Samozřejmě“, podávám ji té paní. „A to se dá i skládat?“. „Jistě“ a ukazuji, jak je to snadné. „A prosím Vás, myslíte, že by šla použít jako stativ k fotoaparátu, když se tak šikovně dá skládat?“. „Tak to tedy opravdu nevím…“.

   V malém, dokonale zaplněném krámku jindy velice ochotný a zdvořilý majitel na moji otázku, jestli mají to či ono neodpovídá. Dívá se někam k mým nohám, hlavičku s černými vlasy mírně nakloněnou a ptá se: „Čo to je, na čo to máš? To já ještě neviděl!“. Jen mi bylo trochu líto, že neřekl: “Šuší, móč šuší!“

   S úsměvem se chodí líp i s tou bílou holí.

                          napsala Marie Heilandová