BESEDA O PŘEDVÝCHOVĚ VODICÍHO PSA COLLINA

Přidávám jeden z velmi úsměvných zážitků paní Míši (převzato z měsíčníku pro zaměstnance, klienty a příznivce Charity Jeseník „Okénko do Charity Jeseník“ č. 11/2021 s. 6). „Pondělí 27. 7. Dnes budu jezdit se psem (štěně labradora, máme ho ve výcviku, bude z něj vodicí pes pro nevidomé), kluci jsou totiž na táboře a byl by doma sám. Takže k mé výbavě přidávám ještě misku na vodu, další na granule, vodu a pamlsky. Jo, a pískajícího zajíce, Collinova nejoblíbenějšího. Můžeme vyrazit. Vedro jak na Sahaře, jsem zpocená, poslintaná, unavená, pes cestu zvládá překvapivě v pohodě. Na každé zastávce nadšeně vyskakuje z auta a těší se na dalšího človíčka, který už na mě čeká. Někteří už naši dvojku znají, pro některé je to premiérová přepadovka. Pokaždé se zeptám, jestli jim Collin nebude vadit. Někdy musí počkat v autě, to když mají na zahradě taky hafana, ale většinou mi hopká pod nohama (doslova) a pak upřeně sleduje, co se děje. „Jé, sestřičko, vy máte krásnýho pejska!“ Ten den už po osmé vysvětluji, jak jsem k němu přišla, co ho učím, jak se nám s ním žije, proč má na sobě vestičku s označením „Nerušit, probíhá výcvik vodicích psů“. Nevadí mi to, vždyť přece paní Eva neví, že se na to samé už ptala i paní Maruška, pan Tomáš, paní Věrka… Takže znovu, od začátku…. Přitom se dozvídám, kdo má rád jakou rasu, kolik psů kdo měl, jaká s nimi byla sranda, co se naučili, a čas kvapem letí. Když objedu dnešní návštěvy, parkuji, Collin slupne svačinku, vyžbrndá vodu z misky a jdeme se chvilku projít. Schovaná za slunečními brýlemi (chráním si přece zrak před škodlivým UV zářením) sleduji reakce lidí na Collina, který se batolí na vodítku vedle mě (konečně se umoudřil a jde u nohy, jak se sluší). Není snad nikdo, kdo by se nepodíval nebo neohlédl, někteří se odváží zeptat, už jsem si zvykla. Když se vracíme, míjím na přechodu cestáře, kteří tam staví kužely, budou stříkat zebru. Slyším: „Tý jo, čum, tady jde slepá se psem, to jsem tu ještě nezažil.“ Nevyvracím jim to, nestíhám, pes už mě táhne k autu. Nasedneme, pes sedí na sedadle spolujezdce, stahuji obě okýnka kvůli průvanu a pomalu vyjíždím z parkoviště. Situace, kterou nevymyslíš, to se prostě musí stát… Brzdím u přechodu, dávám blinkr doleva, nechávám přejet auto a při odbočování objíždím zmíněné cestáře. Vidím vyděšené obličeje, pokleslou bradu a konsternovaný, vyděšený pohled… Pak slyším – „Ty vole, vidíš to? Ta slepá baba řídí a ten pes ji naviguje!“ Musím si sundat brýle a otřít si oči kapesníkem, protože smíchem brečím. V záchvatech smíchu jedu domů. Collin na mě kouká, moc nechápe, ale mám dojem, jako by se usmíval… Jo kamaráde, s tebou si teda ještě užiju…“