Rande naslepo

Publikováno 23.01.2015 13:47 Volejník Rudolf


Bliká to, aby to bylo hezký
Aneb
Rande naslepo v Evropském parlamentu

Evropské unii nevidomých je letos 30 let. Výročí svého vzniku se odhodlala oslavit vskutku originální propagační akcí - ve dnech 11. a 12. listopadu uspořádala ve veřejných prostorách Evropského parlamentu Rande naslepo - neromantické schůzky s poslanci a jejich asistenty o tom, jak se nevidomému člověku žije ve vizualizované Evropské unii 21. století.

Česká republika, resp. SONS jakožto řádný člen EUN se k účasti na akci přihlásila jako jedna z prvních, protože považujeme za správné ukázat lidem s rozhodovací pravomocí, jaký je náš potenciál a co umíme, máme-li vytvořené náležité podmínky a jsme-li v alternativních technikách práce bez zraku dobře vycvičeni. Nevěděli jsme nijak přesně, co nás čeká; domnívali jsme se, že záleží na naší iniciativě, co a jak poslancům ukážeme a předvedeme. Chyba lávky! Stali jsme se součástí moderního týmu, u něhož se předpokládalo, že bude víceméně dodržovat předepsaný scénář navržený zkušenou agenturou pro vztahy s veřejností.

Jak to tedy fungovalo? Každá buňka týmu se skládala ze dvou osob: nevidomého předváděče a vidomého náhončího. Předváděč seděl u stolku, který za okamžik popíšu, zatímco náhončí číhal u eskalátorů na úlovky, které následně předváděči předhodil. Náhončí byli řízeni a dozorováni supernáhončími, kteří měli alespoň letmý přehled o programu některých poslanců a jejich asistentů.

A jak tam tak předváděč sedí, čeká na úlovek a opakuje si scénář, před sebou má obdélníkový stolek (tak trochu jako školní lavice) a proti němu za stolkem je druhá židle pro úlovek. Na stolku máme mezi sebou kartónovou přepážku a jelikož náhončí nasadí úlovku klapky, téměř po celou dobu rozhovoru se dorozumíváme jen slovem.

Teď popíšu trochu podrobněji, co se má stát, až úlovek s klapkami na očích zasedne proti mně, předváděči: činím tak proto, že by se SONS i dalším subjektům mohly některé finty hodit i pro práci na domácím poli.

Po vzájemném představení se úlovku zeptám, zda se ke svému randeti naslepo zaregistroval na dotykové obrazovce (to přirozeně ještě klapky na očích neměl). Když přisvědčí, hned mu vpálím: "no, vidíte. A tohle slepý člověk udělat nemůže - dotykové obrazovky se bez zraku ovládat nedají." A pokračuju: "Stejné je to u bankomatů, platebních terminálů, přístrojů na výdej jízdenek atd." Tady se český předváděč bouří a říká šéfce týmu: "Bankomaty uvádět nebudu, u nás je jich totiž dost pro nevidomé zpřístupněných. A když se banky dovědí - a to ony se dovědí -, co o nich v Evropském parlamentu hlásáme, přestanou podporovat SONS i další subjekty." Česká námitka je s nesouhlasným zamručením smetena se stolu, ale my si stejně budeme dělat, co budeme chtít.

Po nepřístupných platebních terminálech přijde na řadu dálkový ovladač televize. Tady se rozpovídám o nepřístupném menu na televizní obrazovce, ale také o příkladu dobré praxe některých výrobců, kteří se snaží své přijímače nevidomým zpřístupnit.

Po televizi ukážeme starý ovládací panýlek automatické pračky s tlačítky a hned nato dotykový panýlek bez jakýchkoli hmatových symbolů (mějte na paměti, že úlovek si na všechno jen sahá, pořád ještě nic nevidí).

Pak mu vyprávíme o nepřístupném internetu, přičemž klapky vymění za simulační brýle, které z něj rázem udělají zbytkaře. Dáme mu za úkol, aby zkusil přečíst grafickou nezřetelnou řadu písmen a číslic, která se dosud někde používá jako ochrana před automatizovaným přihlašováním (říká se tomu "kapča"). Když úlovku vytmavíme, že ani tohle slepí lidé nemohou zmoct, je natolik zmaten, že mu musíme předložit pár příkladů dobré praxe. Hloupá je na celé věci skutečnost, že ony příklady zpravidla nepocházejí z Evropské unie, nicméně mu můžeme například předvést nějaký výrobek společnosti Apple.

Rozhovor se chýlí ke konci a my se konečně vytasíme s naším požadavkem: "Až se budou projednávat předpisy o povinném zpřístupnění zboží, služeb, internetu, peněz apod., podpořte naše požadavky, že se má dizajn změnit tak, aby mohli všechno bez výjimky používat nevidomí. Čím víc věcí nám bude zpřístupněno, tím budeme mít lepší život, tím budeme produktivnější, tím raději právě vás budeme volit."

Rozloučíme se a čekáme na další úlovek; a tak to jde po celé dva dny. Sedí nás vedle sebe pět předváděčů a vidíme si takříkajíc do talíře, a z toho plyne smutné zjištění: zájem o rande naslepo má málokdo. A když někdo přijde, je to asistent, ázerbajdžánský euroturista, parlamentní tlumočník a poslanců je jako šafránu. Přesto se oficiální statistika holedbá počtem 50 poslanců. Tak se mi zdá, že se hlavně počítají ti, co přišli na večerní koktejl.

Nejsem žádný euroskeptik, jsem naopak přesvědčen, že Evropská unie je jediným řešením, které může národní státy Evropy odvrátit od dalších případných válek. Přesto jsem si při celé akci připadal jako nezvaný vyděděnec, člen fanklubu Václava Klause nebo europoslance Petra Macha. Tenhle pocit měl trojí příčinu, přičemž ona třetí příčina přesahuje rámec tohoto stručného příspěvku a možná o ní napíšu někdy jindy:
1. Evropská unie nevidomých nápadně zdůrazňovala na plakátech i ve veřejném projevu svého prezidenta při koktejlu, že nás, nevidomých voličů je v Evropě 30 milionů. Kdyby tomu tak opravdu bylo, byl by víceméně každý patnáctý Čech nevidomý, což je až nestydatý nesmysl. Na včasné oficiální upozornění české delegace nebyl brán zřetel s až zábavnou argumentací, že si poslanci stejně statistiky nepočítají a nijak neověřují. Považuji to za krajně hloupé a kontraproduktivní: poslanec, který nám chce fandit, si statistiku ověří, aby sám nevypadal směšně; a my děláme Rande na slepo přece hlavně pro ty, které chceme na svou stranu přetáhnut. A pokud argumentujeme třiceti miliony voličů, asi se nám podaří přesvědčit jen poslance s pětkou z matematiky už od čtvrté obecné. Šéfové týmu přidali v kuloárech ještě nejapnější argument, že totiž těmi třiceti miliony nevidomých myslí celou Evropu; pak ale nevím, jak se v Rusku volí do Evropského parlamentu.

2. Už jednou jsem tu letmo zmínil, o čem máme poslance ohnivě a aktivisticky přesvědčovat. Požadavek, aby předpisy nařizovaly povinnost MĚNIT výrobky a služby tak, že budou vyhovovat nevidomým, se mi jeví jako poněkud přitažený za vlasy. My přece chceme spíše alternativu (když si nemohu koupit lístek z automatu, mohu si jej koupit přes internet) nebo uzpůsobení (mluvící informační stojan nebo bankomat); dotyková obrazovka nám přece taky vůbec nevadí, když je ovládání upraveno podobně jako odečítač VoiceOver. Neberme vidícím lidem jejich vizualizovaný svět a odpovězme spolu s maminkou tříletému chlapci, který se ptá, proč bankomat bliká: „Bliká to, aby to bylo hezký.“; a připojme si k témuž bankomatu sluchátko s dovětkem: „Mluví to, aby to bylo pro nás použitelný.“

Rudolf Volejník