Žaloba na ČT - výsledky ankety
Ankety se zúčastnilo celkem 199 osob. Z tohoto počtu pro přijetí návrhu České televize – tedy pro stažení žaloby – hlasovalo 39 respondentů, pro nepřijetí návrhu České televize 156 respondentů a 4 hlasy byly neplatné. Procentuálně zhruba vyjádřeno takto: pro přijetí návrhu se vyslovilo 19,59%, pro odmítnutí návrhu 78,39% a neplatných bylo 1,5%.
Příklady názorů stoupenců přijetí návrhu ČT: „Zkusme televizi přimět, aby vysílala zprávy s mluveným překladem v 19 hodin a s cizím jazykem ve 23 hodin; třeba na to přistoupí.“. „Nemá cenu se dohadovat, stejně je sledovanost na internetu brzy převálcuje,“. „jednejme o jiných věcech - ústupky ČT jsou dostatečné vzhledem k široké nabídce zpravodajství i odjinud.“.
Téměř osmdesátiprocentní úl zastánců žaloby hučel nespokojeností od umírněných požadavků až k fundamentalistickým nárokům typu „překládejte do mluvené češtiny všechno, co přijde v cizím jazyce a hotovo.“ Ti mírnější dodávali: „proč sledovat zprávy někdy v noci, když jsou vysílány v sedm v nejvhodnější dobu k poslechu a dívání?“. „ČT jako veřejnoprávní instituce České republiky by měla mluvit česky.“.
Celkem velká skupina respondentů tvrdí, že trpí i senioři, kteří si titulky taky snadno nepřečtou. K tomu je nutno dodat, že SONS není známa žádná seniorská organizace či iniciativa, která by proti námi zpochybňované praxi České televize jakkoli protestovala. Osobně mám zato, že senioři nejspíš dávají houfně přednost výživnějšímu zpravodajství soukromých televizních stanic.
Zmíněny jsou i koncesionářské poplatky podkládané zdánlivě logickým argumentem „když si televizi platím, mám nárok na službu, kterou chci, takže i na všudypřítomný český překlad bez výjimky.“. Jenomže existují osamělí nevidomí koncesionáři, kteří jsou od televizních poplatků osvobození. A u nich by podle této logiky mohlo platit: „když neplatíš, stačí ti malajština.“. Proto ani jedna strana sporu při jednáních otázku koncesionářských poplatků neotevřela, ba ani neotevře. Důvodně se domnívám, že jsme s ČT zajedno v názoru, že koncesionář – ať platící či neplatící – má stejná práva, která se primárně neodvíjejí od našich stávajících neshod.
Na závěr tohoto výhradně ilustračního vzorku názorů si dovolím využít právo autora na zveřejnění pohledu vlastního, vycházejícího z téměř sedmdesátiletého soužití se zdravou veřejnosti i s nemalou skupinou lidí se stejným údělem: My, nevidomí, nejsme zpovykaná skupina občanů, která neustále ječí „my chceme, my chceme, dejte nám!“. My ani po České televizi vlastně vůbec nic nechceme – žádné vícenáklady, žádné zkvalitňování a zdokonalování nezkvalitnitelného a nezdokonalitelného. Doporučuji, abychom se v cizojazyčném zpravodajství vrátili k praxi z doby někdy před rokem 2011, která zůstává obvyklou v celém světě a nebude nás to stát nic. Všichni budeme spokojeni až na těch pár tvůrců českého televizního folklóru, kteří to jistě rozdýchají v úsilí o jiné národ zušlechťující inovace.
- R- Volejník