ZA ZVÍŘÁTKY... NE DO POHÁDKY, ALE DO PAVLOVA

   V Pavlově nás přivítal pan ředitel Karafiát a poté se naší čtrnáctičlenné skupiny ujal další sympatický mladý muž Jiří Kořínek. Ten se nám následující dvě a půl hodiny trpělivě věnoval, představoval „chovance“, seznamoval nás s jejich někdy opravdu pohnutými osudy a příběhy a odpovídal na otázky.

   Vítat návštěvníky stanice jako první má ve zvyku pětadvacetiletý orel skalní jménem Ady. Jako pětiletý byl odebrán z nezákonného chovu slovenskému sokolníkovi. Sousedkou ve vedlejší voliéře je samička orla mořského Meggi, s úctyhodným rozpětím křídel dva a čtvrt metru. Později jsme se seznámili i s orlem královským, který žije s lidmi odmalička a společnost mu ve voliéře dělá káně.

   V dutině pařezu za bránou se schovával výr velký. Předvedl nám, že nemá vůbec rád, když mu někdo ruší soukromí - syčel jako had a klapal zobákem. Díky ochotě a vstřícnosti pracovníků stanice jsme mohli vidět a pohladit si netopýra, 2-3 týdenní mláďata kání, tři malé veverky, asi týdenní srnečku a kunu.

O kousek dál mnozí poprvé v životě viděli zblízka sovu pálenou, jmenuje se Žofinka a je moc krásná, či puštíka obecného s pohádkovým jménem Rozárka a další sovy i dravce. Samice luňáka červeného Pepina je jedním z nejstarších zvířecích obyvatel stanice. Mnoho ptáků sedělo na hnízdech, a proto jsme je nerušili. Krkavčí krasavice Kuba si ochotně a noblesně brala z ruky piškoty, právě tak i její sousedky kavky a předtím i veverky. Kavek prý ubývá, ale Vysočina je výjimkou - v Brodě, Přibyslavi i v jiných městech se s nimi setkáváme celkem běžně.

   Na řadu přišly vydry Bárt, Fous a zatím bezejmenná, která poputuje do Holandska. Žijí ve výbězích s bazénky a rybníčky, kde se mohou dosyta vydovádět, trávu jim zde spásají ovečky. Piškoty přišly vhod i lišákovi Lukášovi, stejně jako páru bílých labutí, které spokojeně pluly po rybníku. Kousek dál byly vidět i labutě černé. I tyto tmavé krasavice mají zajímavý příběh. Hasiči z Trhového Štěpánova je pořídili jako okrasu obecního rybníka. Když ale samice zahnízdila, samec začal vehementně bránit - chránit svůj rajón a rodinu, že se místní obyvatelky nemohly bezpečně dostat do obchodu a zpět domů. Labutě byly deportovány do Pavlova a žijí zde velmi spokojeně…

   Jedním ze savců zde chovaných je také norek evropský. Program jeho záchrany před úplným vyhubením zavlečeným norkem americkým byl v určité době hlavní činností stanice. V přírodě se už téměř vůbec volně nevyskytuje, ale žije na jednom ostrově v Estonsku, který byl razantním způsobem vyčištěn od norka amerického.

   Vrátím se ještě k roztomilé malé srnečce ze začátku prohlídky. Náš průvodce ji chytil ve výběhu, choval ji a my si ji mohli zblízka prohlédnout a pohladit. Bylo to opravdu ještě mimino, krmené z lahve, samá noha, ale bystré a mrštné. Posledním pozdravem z ptačí říše bylo klapnutí zobáku čápa, který se na svých „chůdách“ procházel kolem rybníka a protože se již pomalu blížil čas oběda, jistě se poohlížel po nějakém chutném soustu.

   Areál Záchranné stanice se nachází v krásném koutu přírody, spousta zeleně, trávy, stromů, rybník a potůčky s dřevěnými mostky. Je vidět, že zdejší zaměstnanci zvířátkům rozumí, dobře se o ně starají a mají je rádi.

   Rozloučili jsme se s panem Kořínkem, vyptali jsme se, čím bychom mohli zvířatům ještě přilepšit při případné další návštěvě a pak už jsme nasedli do autobusu a odjeli. Bylo by se krásně sedělo v trávě a naslouchalo ptačímu zpěvu, tak snad někdy příště…

   A omlouvám se všem obyvatelům stanice, na které jsem zapomněla. Těm, kteří žijí v Pavlově dlouhodobě a do volné přírody se nevrátí, je v takové lidské péči dobře. A všem, kteří tu šanci dostanou, ať se na svobodě daří!