Z pera našich členů: Bílá hůl aneb můj překonaný blok

Bílá hůl aneb můj překonaný blok

Byly doby, kdy vzít do ruky slepeckou bílou hůl pro mě znamenalo velmi, po psychické stránce, náročný úkon. Většina nevidomých tento blok musí na začátku překonat a nesmí se obávat reakcí svého okolí. Právě zmíněné obavy mohou z větší části za to, že spousta lidí, co bílou hůl potřebují,  ji nepoužívá. Také jsem k nim patřila, a to několik let. Ani nevíte, jak jsem ráda, že mám toto období za sebou. Bílá hůl se stala součástí mého každodenního života a pohyb po venku si bez ní neumím představit.

Od chvíle, co s hůlkou vyrážím do světa, jsem sice někdy „Ta nevidomá paní“ nebo „Ta slepá“, ale to mě už dávno netrápí. Zato si užívám, že odpadla řada nedorozumění a trapných situací, se kterými se chtě nechtě špatně vidící potkávají. Moc dobře si vzpomínám, jak nepříjemné je objímat sloupy, narážet do popelnic a zakopávat o patníky na ulici. Dnes se tomu jen usmívám, protože z pohledu kolemjdoucích to muselo být hodně vtipné, někdy možná i zvláštní. Ani nechci vědět, co si tenkrát všichni mysleli.

Teď vycházím z domu bez stresu. Nemusím trnout v obavách, kam zase spadnu nebo o co zakopnu. Bílá hůlka mi pomáhá většinu nástrah včas objevit. Navíc každý hned ví, jak na tom se zrakem jsem a nabídky pomoci se ke mně hrnou ze všech stran.

Často mě také zastavují lidé, které zajímá, jak se dá s tímto handicapem žít. Nedělá mi problém se s nimi na dané téma pobavit. Proč taky ne? Pokud jim to pomůže pochopit svět slabozrakých a nevidomých, je to jen dobře. Díky bílé holi člověk přijde do styku se zajímavými lidmi a mnohdy se i ze srdce zasměje. Někdy dokonce zůstávám v úžasu stát a přemýšlím, co se to vlastně stalo. A bylo to zrovna nedávno. To si takhle vykračuju po chodníku do práce, trasou jako obvykle, když tu zaslechnu z okna volat paní: “Dobré ráno, hrdinko!“ V tu chvíli mi hlavou prolétlo všechno možné, než jsem si uvědomila, že je to na mě. No dobrá, ale jakápak já jsem hrdinka, zavolala jsem zpátky. Od té doby paní na mě povykuje z okna pravidelně. Naposledy to bylo: “Já vás vidím, já vás sleduju!“ Hned jsem byla klidnější. Pocit, že na vás někdo dává pozor, je přece k nezaplacení. J

Bílá hůl v ruce není to, za co by se měl člověk stydět. Je to pomůcka, která nevidomému pomáhá vkročit do světa vidoucích a zažít tam mnohdy opravdu hezké chvíle.                                                                     -Libuška-