Výprava na Severní pól - 7. Etapa ( Návrat )
Univerzitní město Tampere (má 225000 obyvatel) se významně zapsalo do politických a průmyslových dějin Finska. Nás mohlo přilákat muzeum Muumilaakso (finsky Údolí muminků). Proč zrovna to? Muminci jsou skřítkové (trolové), kteří se stali námětem pro mnoho animovaných televizních seriálů. Jsou bílí a chlupatí a mají velké čenichy - to by byli plyšáci na hraní pro naše pejsany!
Nejznámější firmou sídlící v Tampere je Nokia, pocházející ovšem z nedalekého průmyslového a lázeňského města Nokia (má 33000 obyvatel). Název města vychází ze starofinského slova nois (množné číslo nokiit), což je pojmenování sobola asijského. (Kdoví, jak by reagovali na setkání s touto šelmou naši psi?)
Pokračovali jsme pak asi 180 km na jihovýchod do Helsinek, které byly založeny až v polovině 16. století z rozhodnutí švédského krále a staly se hlavním městem Finska teprve před 210 lety, pro změnu z rozhodnutí ruského cara. Nejznámější turistickou atrakcí a oblíbeným místem na procházky je bývalá námořní pevnost Suomenlinna, památka UNESCO. Naši pozornost mohl přilákat i olympijský stadion, na kterém před 70 lety manželé Dana a Emil Zátopkovi vybojovali 4 zlaté medaile.
[Máme se vydat do Estonska přes Finský záliv? Skupina Värttinä varuje písní Meri (moře) - o tom, kolik už moře uchvátilo a utopilo lidí:
https://www.youtube.com/watch?v=x3l04oDG5Uw&ab_channel=kasiaaa131 ]
Na přání a doporučení další z účastnic naší výpravy jsme se vydali na východ do Petrohradu čili Sankt-Peterburku. Než překročíme hranice Ruska, můžeme říct Nekemín Suomi (na shledanou, Finsko).
[A dopřát si od Loitumy píseň Eriskummainen kantele (Podivuhodné kantele - což je finský tradiční 5 až 32 strunný nástroj):
https://www.youtube.com/watch?v=87xMMM_u3fA&ab_channel=reindeerdreams ]
Cimrmani při dobývání Severního pólu poněkud zakufrovali do petrohradské Ermitáže. Ovšem ta by pro nás nekoukavce moc nebyla (a pro naše psy tuplem ne). Zato tamní Slepecké muzeum, které pracuje při Všeruské organizaci nevidomých, má ve svých sbírkách mimo jiné unikátní slabikář, který sestavil Louis Braille. Slabikář vyšel v roce 1852 (tedy právě před 170 lety) a popisuje, co se má dělat na zahradě v jednotlivých ročních obdobích.
[V roce 2018 tam muzejnice Eliška vlastnoručně onen slabikář opsala do počítače, nechala přeložit do češtiny a díky ní se s jeho obsahem můžeme seznámit v Oddělení dokumentace slepecké historie Technického muzea v Brně.]
V Petrohradu, který je čtyřikrát lidnatější než Praha a oplývá mnoha zajímavostmi, jsme se dostali už pod 60. severní rovnoběžku. Nebylo však radno se v Rusku zdržovat...
Podél jižního břehu Finského zálivu Baltského moře jsme doputovali na západ do Tallinu (dříve Revel), hlavního města Estonska. Letos si tam připomínají 25. výročí zařazení staré části města do světového dědictví UNESCO.
Obrázky
Adélka si putování očividně užívá. (Sněhovou plání běží černá kníračka v reflexní zelené vestičce; sluníčko svítí, pejsek vrhá stín, v pozadí zasněžené kopce)
„Paničku dovedu na kterýkoliv konec světa a zase se s ní bezpečně vrátím domů!“ Chlubí se Valinka. (Světlá fenka v zelené vestičce stojí u nohy paničky Karly ve fialové bundě; za nimi je horská chata s nápisem CHATA NA KONCI SVĚTA)
„Dovádění ve sněhu mě baví! Rychle foťte, ať zase můžu běhat!“ Domlouvá svým lidem Deminka. (Černá labradorka sedí na zasněžené louce, jazyk vyplazený; kolem ní je spousta stop – je vidět, že tu před chvílí se svými lidmi dováděla)
„Když je Finsko zemí tisíce jezer, byla by ostuda, kdyby si jeden aspoň pacičky nesmočil,“ rozumuje Charlie. (Černý labrador v oranžové vestičce stojí ve vodě, ale jen tak, aby si ani bříško nenamočil)
Feebee je sice ještě mladá, ale už ví, že při cestě severními krajinami se „něco na zahřátí“ vždycky hodí. (Světlé štěně sedí u nohy svého vychovatele před obrovskou maketou lahve Becherovky)
Z Finska do Estonska (mapka další části pochodu)