Velké Losiny 2021

Publikováno 21.07.2021 22:18 Odbocka Brno


.
Tak přišel den D - neděle 20 června. Sešli jsme se na brněnském nádraží, nasedli do vlaku směr Šumperk a vyrazili. Cesta ubíhala celkem bez problémů, a proto jsme v Šumperku, prakticky bez čekání, přesedlali na objednaný autobus. Ten nás odvezl až do Velkých Losin, sotva 2 minuty volné chůze od penzionu Horinka, v němž jsme byli ubytováni. Tak rychle vybalit a jde se na mimořádný oběd. Ten pro nás připravili, jakož i všechny následné, teplé a chutné večeře, v restauraci u Mrázků, vzdálené cca 5 minut volné chůze kolem horského potoka.
A po obědě už mohl svůj čas dovolené začít trávit každý podle svého vlastního uvážení a chutí. Společně byly organizované a časově omezené jen snídaně v 9 hodin, nepovinné hodinové louhování v termálním bazénu o půl čtvrté odpoledne a večeře v 18 hodin. Zbývající čas mohl užívat každý dle vlastního uvážení. Přesto jsme většinu času trávili víceméně všichni společně. Vycházkami do parku, posezením na zahrádkách okolních restaurací, kaváren, cukráren a vináren, kterých bylo v blízkém okolí Horynky víc než dost.
Také z domluveného výletu na Červenohorské sedlo se prakticky nikdo neomluvil. Vyrazili jsme na něj objednaným autobusem ve středu dopoledne. Nahoře sice bylo celkem chladno a mlha jak na blatech, ale i tak jsme si užili svěžího vzduchu a krásných panoramat. Bohužel, jen do vzdálenosti cca10 metrů, protože dál přes mlhu vidět nebylo. Ale nešť, i tak to bylo příjemné osvěžení, korunované společným obědem v tamější restauraci.
  
Jeden den jsme se se třemi kamarády - jedním z nich byl i vodicí pes Steeve - a kamarádkou Veronikou domluvili na delší vycházce. Jako cíl nám byl doporučen hotel Diana. Ta prý vždycky naloví nějakou tu zvěřinu a umí ji pro své hosty výborně připravit. "Je to asi dva kilometry po cestě parkem, trochu do kopečka, na první odbočce doleva, pak mírně z kopce a za chvilku jste tam. Nemůžete zabloudit.," Ujišťuje nás Zdeněk Hluší, jako hlavní organizátor pobytu a největší znalec místního prostředí. "Jo, to je jednoduchý," přízvukuje Pepa, "to nemůžeme minout." A tak vyrážíme volným krokem po asfaltové silničce parkem do mírného kopce. Na jeho konci obejdeme zavřenou kovovou bránu, zabraňující vjezdu aut do parku. Můj návrh na její přelezení, nevím proč, nebyl nikým z naší party akceptován. No, asi nemají náladu na nějaké akční aktivity.
Asi po půl kilometru odbočuje doleva poměrně široká lesní cesta. "To bude asi ta odbočka" soudí Pepa. "Jo, tady je velká cedule se šipkou, jdeme dobře," potvrzuje Tomáš, který na to ještě jakž takž dokoukne, což jej pasuje na onoho, pověstného "jednookého krále" a tím automaticky i na vůdce výpravy. Tak pokračujeme po lesní cestě. Ta je sice po pár krocích čím dál zarostlejší a užší, ale, byla tam přece ta cedule. Tak jdeme dál. Z cesty už je jen úzký, nášlapem už prakticky nehmatný chodníček. Z větví keřů si za krk setřásáme kapky vody z noční přeháňky. "NO, je to nějaký divný, ale fakt tam byla ta šipka. Počkejte, jdu to napřed trošku omrknout," navrhuje Tomáš. A za chvilku už slyšíme jeho volání: "Tady je plot! Asi se budeme muset vrátit!" No, co dělat?
Tak se pomalu vracíme. Tomáš opět jako první. A už z dálky nám hlásí: "Ta cedule tady fakt je, ale je tady ještě jedna cestička. To bude nejspíš ona.“ Tak znovu vyrážíme. Cestička vede do kopce, a ani na ní nejsme ušetřeni dávek vodních spršek z listů okolních keřů. Tomáš jde zase jako první, pro jistotu si dělá větší náskok. Po deseti minutách chůze na nás volá: "Tady je nějaká skalka." Pepovi a Veronice trošku zatrne. "Ale je nízká. To půjde zdolat. Jo a hned nad ní je silnice dolů k hotelu," povzbuzuje Tomáš. "No, Jak komu," bručí Pepa. Ale představa, že by se měl ještě jednou vracet, jej dožene až ke skalce. S menší dopomocí se vydrápe po kameni asi dva metry nahoru a spokojeně oddychuje. Veronika Nabízenou pomoc odmítá a po kameni se raději vyškrábe sama po čtyřech. Asi se nechce nechat zahanbit bohyní lovu, ke které máme namířeno. Nahoře potkáváme nějaké turisty. Ti nás ujišťují, že Diana je opravdu už jen malý kousek. A dál je to jen po rovné a široké silnici z kopce. To bylo radosti. Tak na co čekáme? Honem na tu zvěřinu. Ten daňčí hřbet byl fakt výborný a za tu trošku dobrodružnou cestu opravdu stál.
Další organizovanou vycházku jsme si dopřáli ve čtvrtek, kdy jsme se zašli podívat na Velko-Losinský zámek, který je průběžně rekonstruován. Po prohlídce jeho přístupných částí si jej mohli prohlédnout i nevidící účastníci rekreace. Mohli jej vnímat tak, jak jej asi vidí ptáci ze svého pohledu. Ano, mám tím na mysli krásný model celého zámku, který jsme si mohli dopodrobna prohlédnout i rukama. A nakonec, ani prohlídka zámku nemohla skončit jinak, než návštěvou místní cukrárny se skvělou ledovou kávou a spoustou dalších dobrot.
 
Tak šel den za dnem a najednou tu byla sobota, týden nicnedělání utekl jako voda v Losince - to je ten horský potok který teče hned vedle našeho dočasného domova a kolem nějž jsme denně chodili na večeře. Tak rychle sbalit, nasednout do připraveného autobusu a zpátky přes Šumperk do Brna. No, to už nebylo tak veselé, ale, holt, nic netrvá v světě věčně, jak se zpívá v jedné zlidovělé. Aspoň se o to víc budeme těšit na příští rok, na který nám pořadatelé opět slibují podobné krásné zážitky.
Josef Konečný

Obrázky

Výlet do Šumperka Výlet do Šumperka
Zámecká cukrárna Zámecká cukrárna
Prohlížíme model zámku Prohlížíme model zámku
Mlha na Červenohorském sedle Mlha na Červenohorském sedle