VÝLET NA ZÁMEK DOUDLEBY

Vydali jsme se na cestu - kupodivu opět v úterý - 16. července v sedm hodin ráno. Sešlo se nás dvacet sedm a tak bylo v autobuse o zábavu postaráno. V devět jsme již byli na místě, a protože do objednané prohlídky zámku zbývala celá hodina, využili jsme nabídku zámecké kavárny a usazeni v pohodlných křesílkách ve stínu zámecké budovy popíjeli kávu, čaj nebo výborné víno ze zdejší vinice. V přilehlém parku zpívali ptáci a všude panoval klid a pohoda. V deset hodin se naší výpravy ujal mladý sympatický průvodce a odvedl ji do prvního patra. Seznámil nás s historií zámku a panství a s osudy majitelů, šlechtického rodu Bubnů z Litic. Zámek vybudovali koncem šestnáctého století a kromě let 1949 - 1990 jej vlastnili stále. Péče socialistického státu se málem stala pro doudlebský zámek osudnou, byl již vydán demoliční výměr. Naštěstí odpadla část vnější omítky a pod ní se objevil dlouhá léta skrytý poklad - originální sgrafita. Objektu se začali věnovat památkáři a restaurátoři, v péči o památku pokračuje nyní rodina Petra Dujky, syna hraběnky Eleonory, které byl majetek vrácen v restituci. Procházeli jsme pokoji, obdivovali stropní výzdobu (ke konci prohlídky se ozývaly hlasy, že už bolí za krkem) s mytologickými výjevy. Na mnoha zámcích nám vycházejí vstříc a můžeme si některé exponáty osahat. Tak tomu bylo i zde. Potěžkali jsme si velký cínový talíř - služebnictvo muselo mít asi dobrou fyzičku ... Rukama jsme si mohli prohlížet vyřezávané židle, povrch stolu z rozdrceného hlazeného kamene, tapety a obrovská kamna. Ta jsou druhá největší v Čechách, služebnictvo do nich zvláštním vchodem z ochozu naskládalo tři kubické metry polen a kamna topila celý týden. Uprostřed jedné komnaty nás zaujal známý předmět. „To je relikviář svatého Maura“, vážným hlasem pronesl průvodce. Moment, to je nesmysl, ten je přece v Bečově nad Teplou! Vysvětlení přišlo vzápětí. Děti z páté třídy zdejší školy v hodinách výtvarné výchovy vyrobily kopii vzácné památky, a to z papíru a plastelíny. Skládaly, lepily, barvily. Skutečné drahokamy nahradily vskutku originálním způsobem - ocucanými barevnými ovocnými bonbony a nastříhanými gumovými medvídky ... Kopie je sice mnohem mnohem mladší než ten skutečný relikviář, ale interiér zámku tato zajímavost zdobí už 14 let. Kdyby někdo z nás uměl hrát na klavír, mohl si zahrát na zámeckého muzikanta ... Nahlédli jsme do malé kaple, která ukrývá evropský unikát - sbírku dvaceti sedmi malovaných Madon v ručně vyřezávaných a pozlacených rámech z lipového dřeva. V největším sále, v němž se konají koncerty, svatby a společenské události, jsme si na chvíli odpočinuli usazeni na zámeckých židlích. Před postelí v dámské ložnici nám průvodce ukázal dětskou kolébku. Kdo s ní prý třikrát zakolébá, dočká se v rodině do roku přírůstku - v našem případě by šlo o vnoučata. Marie si objednala dvojčata, zakolébala šestkrát. Mezi některými pokoji se nacházely prahy a schodky, na ně nás průvodce vždy upozornil, a pokud tam byla zešikmená podlaha, bezpečnost zaručovala madla. Konstatovali jsme, že prostředí zámku je k handicapovaným lidem přívětivé, o zaměstnancích platí totéž. Sympatické je, že na prohlídku mají přístup i vodicí psi.

Když jsme vystoupili opět na ochoz, ze zámecké střechy se ozývalo ťukání nářadí. Majitelé nechávají vyměnit krytinu, protože tašky „bobrovky“ jsou příliš těžké a narušují statiku. Místo nich bude střechu krýt měděný plech. Našemu průvodci jsme poděkovali, předali sluníčko a vydali se na prohlídku bývalého špýcharu. V něm je umístěné muzeum venkova, přírodovědy a trempingu. Vystavené jsou tu zemědělské nářadí a nástroje, řemeslnické potřeby, kuchyňské náčiní, sbírky minerálů a dalších přírodnin, například vycpaných ptáků a dalších živočichů. Nevěřili byste, jaké pozdvižení může vyvolat již dávno mrtvý pavouk vystavený za sklem vitríny. Pravda, tělo měl asi tak velké jako lidská dlaň. Brouci a motýli, na ně byla naopak radost pohledět. Vzpomínky v nás vyvolaly staré učebnice včetně červeného slabikáře, který kdysi nosila v aktovce většina z nás. Zažloutlá vysvědčení z počátku minulého století, školní potřeby a tak dále. Jana strávila asi nejvíc času u vitríny s krajkami a textilními doplňky. Kdo vyšlapal ještě dřevěné schody do dalšího patra, mohl si v jedné části prohlédnout expozici trempingu. Stany a kotlíky, ešusy, kytary a banja, popsané cancáky, ... Skoro byste řekli, že cítíte vůni hořícího dřeva a opékaných buřtů ... V druhé části je prostor, kde se lidé setkávají na posezení s hudbou. Začátkem září zde vystoupí například Robert Křesťan se skupinou Druhá tráva.

Z muzea zpátky na sluníčko, volná místa před kavárnou čekala jen na nás. Kdo měl zájem, mohl si koupit láhev vína ze zámeckého vinařství s sebou nebo jen ochutnat, neodolali jsme. Posledním lákadlem v Doudlebách byl „babiččin dvoreček“. V ohradě oslíci, pod přístřeškem spokojeně chrochtali čuníci, vedle odpočívaly husy a králíkárně ušáci, kousek dál ovečky a kozy. Na sluníčku si nerušeně hrála čtyři koťata a sama si chodila pro pohlazení. Prostě idyla ...

Organizátorka a vedoucí našeho zájezdu Mančina byla za své zásluhy velmi hezky odměněna. Když si u stolku v kavárně všimla sedícího staršího pána, díky zhlédnutí příslušného dílu seriálu Modrá krev v něm poznala současného pána na panství, Petra Dujku. Oslovila ho a požádala o podpis do turistického deníčku. Nejen že to udělal, ale ještě sáhl po knížce vzpomínek, kterou napsala jeho matka hraběnka Eleonora. Nalistoval stránku se svou fotografií a s vlastnoručním věnováním podal žadatelce. Tak si Mančina odvezla z Doudleb kromě hezkého zážitku také milou památku.

V Doudlebách jsme strávili pohodové čtyři hodiny. Původně jsme na zpáteční cestě neplánovali zastávku na oběd, ale Mirek, který to v okolí dobře zná, nám poradil zastavit se v nedalekém Potštejně. Poslechli jsme ho a nelitovali. Restaurace sice měla volná místa pouze na kryté zahrádce a nejprve nás zaskočilo upozornění, že na zahrádce se neobsluhuje, ale Mančina požádala servírku a ta ochotně vyhověla. Za chvíli jsme si už objednávali, co žaludek ráčil, někdo jídlo, někdo jen pití. Velký úspěch sklidil rohový koláč, plněný mákem a povidly. Po uspokojení chuťových pohárků jsme se prošli a zjistili, že také místní zámek, vojenské muzeum a dva kostely jsou důvodem k plánování bližšího poznání tohoto města. Hospůdku jsme si již vyzkoušeli.

Přesně o půl třetí pan řidič přistavil autobus a my se - lehce unaveni a spokojeni - vydali na zpáteční cestu. Počasí nám opět přálo a věříme, že tomu bude stejně i v úterý 6. srpna, kdy se vydáváme do Jaroměřic nad Rokytnou.