VÍTE, CO JE, NEBO LÉPE ŘEČENO, CO BYL ŽŇOVÝ ÚTULEK?
Také i dalším rodinám s několika malými dětmi, jejichž rodiče museli chodit oba do práce, aby uživili rodinu a v jejich dosahu nebyli žádní prarodiče či jiní příbuzní, kteří by se o děti v době školních prázdnin postarali. Dnes se zase k dávno zapomenutým a mnohdy zatracovaným praktikám našich rodičů vracíme a mnozí „osvícení“ této doby to vynášejí jako svůj „vynález“ a jejich nepostradatelnost v politice to má jen utvrdit. Ale jinak to je v naší „Vesničce střediskové“ - obci Lípa u Havlíčkova Brodu. Tady se až na několik krátkých období tzv. žňové útulky provozují dodnes. Jen se tomu říká jinak, v souladu s moderním trendem naší doby „Přívesnický denní dětský tábor“. Jsme vesnice, a tak přívesnický, nikoliv příměstský, jak je dnes zvykem takováto zařízení provozovaná městy nazývat.
Využili jsme jako zástupci naší Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých - Odbočky Havlíčkův Brod pozvání provozovatele denního tábora spolku TILIA v Lípě k návštěvě a dostali jsme i prostor, během dnešního odpoledne k presentaci naší organizace SONS ČR, z. s. Také jsme si mohli popovídat s dětmi ve věku osm až dvanáct let o činnosti naší odbočky formou besedy na téma, kdo je nevidomý a kdo slabozraký, jak se to pozná, jak takoví lidé žijí a jak se vůbec mohou pohybovat a orientovat v tak složitém prostředí, ať už na vesnici, nebo pak ve městě a v dopravě vůbec.
A jaké vlastně mohou a používají pomůcky? Jak se k nim chovají ostatní spoluobčané, copak na vsi se známe, ale co ti ve městě? A jak je to s dopravou, chůzí v nepřehledném terénu, co na úřadech? Po krátkém úvodním vysvětlení a předvedení některých kompenzačních pomůcek pro osoby se zrakovým postižením došlo na praktické ukázky. Velký zájem vzbudila tzv. hladinka, hlavně její použití při nalévání vody do kelímku a potom zpět do lahve, digitální lupa, tlačenice byla u podpisové tabulky, nebo minutky. Mluvicí hodinky se tak velkým zájmem „zadýchaly“, že začaly blekotat a posléze uvádět i nesprávný čas, jak moc rychle od nich děti požadovaly aktuální hlášení. Nakonec i hladinka po pádu na zem vypověděla službu. Ve žluté vestě s nápisem NEVIDOMÝ - BLIND se naparovali ti starší žáci a už si představovali, jako že vystupují z auta a žádají ostatní řidiče o pomoc. Informaci o mluvicím telefonu, počítačích s hlasovým výstupem a různých tabletech vzali na vědomí, ale to už je přece pro ně dávno stará informace - to má dnes každý. A tak nám spadl hřebínek, telefon pro nevidomé za několik desítek tisíc je nakonec to, co je nejméně zajímalo - kupodivu.
Bylo to krásné a užitečně prožité odpoledne jak pro nás, tak hlavně pro děti. Absolutní špičkou ovšem byla chůze se slepeckou holí v členitém terénu. Nevidomost nahradil šátek na očích a ani znalost místního terénu (beseda a ukázky se odehrávaly v prostorách hřiště mateřské školky) nic nepomáhala „těm hrdinům“ při zavázání šátku. Náhlá tma, okolní hluk dětí, co prožívaly napjatě další ukázky, ty hrdiny tak zmátl, že po pár krocích netrefili ani k lavičce, kde začínali. Hrdinství bylo to tam a mnohdy z jejich úst zazněla slova obdivu k lidem, kteří se musí pohybovat s poškozeným zrakem, nebo lidem úplně nevidoucím. Hodně z nich si to muselo vyzkoušet ještě jednou, někteří i dvakrát, ale stále se jen divili a divili.
Našli se i takoví, kteří se zavázání očí šátkem bránili a měli viditelně panickou hrůzu ze tmy. Přiznali se, že se také tmy bojí. O to víc jsme jim připomínali, ať si na své oči dávají pozor, ať už při sportování, hraní, nebo v běžném životě.
Závěrem nám vedoucí paní Marta Vencovská poděkovala za besedu i ukázky kompenzačních pomůcek, za trpělivost a spolupráci při vzdělávání dětí v této oblasti. Určitě se vynaložený čas a úsilí vrátí v přístupu těchto dětí k seniorům a zvláště k zrakově postiženým.
Zpracovali: Hana a Václav Fikarovi