V BOROVSKÉ ŠKOLE

Program, se kterým přicházíme mezi děti, je podobný jako minule. Povídáme si o důležitosti zraku, jak jej musí nevidomí nahrazovat pomocí ostatních smyslů, dobrovolníci (někteří trochu nedobrovolně) chodí ke stolku a zkouší udělat, najít, poznat… Poslouchají, ptají se, prohlíží si pomůcky, dívají se na svět brýlemi s rozjasňujícím filtrem - jé, to je fajn, jako kdyby pořád svítilo slunce! Zaujala je učebnice Braillova písma, osahávají vystouplé body a nevěřícně kroutí hlavou. Ještě ukázka, jak správně nabídnout pomoc zrakově postiženému, potom pod dohledem paní učitelky zkouška orientace s bílou holí. Ve třídě není dost volného prostoru, na chodbu raději nejdou - rušili by ostatní spolužáky. A už zvoní, sklízíme předváděné pomůcky a ukázky. Děti tleskají, paní ředitelka děkuje a předává dárkovou tašku - něco na památku - knížka s fotografiemi starých pohlednic obce, ve které stále žije odkaz jejího rodáka Karla Havlíčka, a také tenký sešit s obrázky. To je brožura, kterou v rámci soutěže Poznej Havlíčkův kraj vydala Havlíčkova Borová. Jsou v ní kresby žáků místní školy spolu s Havlíčkovými epigramy. Pamatujete si některé ještě ze svých školních let?

Tak třeba:

Českých knížek hubitele lítí: plesnivina, moli, jezoviti!

Nebo ten asi nejznámější:

Nechoď, Vašku, s pány na led, mnohý příklad známe,

že pán sklouzne a sedlák si z něj nohu zláme!

A vzkaz „mnohým českým básníkům“:

Věčná vaše píseň: jaká slast milovati českou vlast!

Má-li však mít z vaší lásky zisku, nedávejte písně své do tisku!

A dvě školní:

Výklady kantora Doubravy snadno chápe hned

každý žák, i třebas bez hlavy, má-li jenom hřbet.

Co sám nerad, nečiň jinému! Žáku pravil kantor kdesi,

třepaje ho za pačesy.

A nakonec „originálnost“ - monolog velikého muže před vynalezením nového pravopisu:

Není nad původnost, každý po ní touží,

lidé chodí přes most, to já půjdu louží!