SONS a odstraňování bariér – Viktor Dudr - 5. část historie

SONS a odstraňování bariér – Viktor Dudr - 5. část historie

Spolupráce s DPP pokračuje

Dálkově ovládanými akustickými orientačními majáčky a dalšími službami VPN - úzká spolupráce s DPP začala.

Nastolili jsme další závažný problém – jak řešit samostatný a bezpečný pohyb, zvlášť nevidomých, na nástupištích metra, na nichž nejsou přirozené vodicí linie ve formě masivních sloupů, které jsou od sebe vzdáleny jen několik málo metrů.

Předem bylo zřejmé, že umělé vodicí linie v dlažbě nástupiště stanice metra musí být spolehlivě zjistitelné bílou holí, ale nesmí v žádném případě omezovat nebo dokonce ohrožovat, ostatní cestující. Například i dámy v botičkách s vysokými úzkými podpatky.

Díky již zmíněné vstřícnosti pracovníků DPP a realizátorské firmy se to zkusilo „za pochodu“. Právě se razil tunel posledních pěti stanic linky B, jak je známe z dneška: Hůrka - Lužiny - Luka - Stodůlky - Zličín. Dohoda zněla, že se to zkrátka zkusí. Vždy podél poloviny délky nástupní hrany bude v dlažbě 40 cm široký pruh mělkých úzkých drážek. Praxe pak ukáže.

Ukázalo se, že z naší strany stačí tři drážky, ale po celé délce obou hran nástupiště. A také, že takové vodicí linie by byly vhodné i na některých dalších místech metra, například v podchodech apod. K realizaci těchto vodicích linií na nástupištích stanic metra, kde bychom to nutně  potřebovali, však pak docházelo postupně po několik let. Opět šlo o potřebné finance.

Popsaný, poněkud „partyzánský“ způsob vývoje vodicích linií v metru, byl, jak nyní víme, úspěšný. Standardní postup měl být totiž takový, že se zformuluje požadavek, najde výzkumné pracoviště a přesvědčí jeho vedení, aby se věci ujalo, napsalo žádost o dotaci na takový výzkumný projekt. Pokud by byla dotace poskytnuta, hledala by se plocha, upravila se pro zkoumání různých typů vodicích linií. Možná by k tomu sehnali dostatečně početnou skupinu zrakově postižených (aby statistické zhodnocení bylo dostatečně průkazné) a nakonec by byla zpracována závěrečná zpráva, doporučující vhodné provedení linií. Uplynulo by několik let, utratilo by se opravdu mnoho peněz, ale vodicí linie v metru ani jinde by nebyly.

Tehdejší spolupráce s DPP na zlepšování podmínek při využívání městské dopravy byla pochopitelně bohatší, než jen řešení vodicích linií v metru. Dovolím si vylíčit další příhodičku, která ilustruje, jak důležitá je úzká spolupráce se stranou uživatelů při řešení jejich tak specifických problémů, jako jsou problémy nevidomých a slabozrakých. Jedním z našich podnětů při dokončování zmiňovaných pěti stanic linky B také bylo označení velkých prosklených ploch vhodně umístěným kontrastním proužkem. Již ve stávajících stanicích se stávalo i dobře vidícím, že se snažili projít sklem, jehož ohraničení po stranách i dole si nevšimli. To by právě ten kontrastní proužek ve výši hlavy chodce řešil. Nu a co se nestalo: Den před slavnostním otevřením nových stanic, které měl provést tehdejší premiér, nás přizvali k posouzení funkčnosti námi navržených opatření. Vodicí linie na nástupištích jsme s úspěchem prozkoumali a pak nám ukazovali i ony kontrastní proužky na prosklení velkých výkladů budoucích prodejen v podchodech. Budiž, šlo to řešit i jinak, ale funkční to bylo. Pak jsme přešli na WC. Krásné, prostorné, řada velkých umyvadel, nad nimi velká zrcadla. A na nich kontrastní proužky!?! Dlouho do noci je prý uklízečky žiletkami seškrabávaly.

Stavební a další předpisy a co s nimi

Od počátku činnosti pracovní skupiny, zabývající se problémem odstraňování bariér pro nevidomé a slabozraké, bylo zřejmé, že zásadním řešením je existence předpisů, které by „bezbariérovost“ definovaných novostaveb a přestaveb jednotně ukládaly na celém území ČR. Tomu předcházel z naší strany opět jeden poučný neúspěch.

Již dříve jsem se zmínil, že na ústředí Svazu invalidů pracovní skupina přes odstraňování bariér, zaujala odmítavé stanovisko k relevantní problematice zrakově postižených. Skupina se po r. 1989 transformovala na občanské sdružení a pokračovala ve své činnosti. Vedoucí tohoto občanského sdružení se navíc stal úředníkem na ministerstvu pro místní rozvoj. Odmítavý přístup k našim problémům si zachoval. V kombinaci s naší nezkušeností v jednáních na této úrovni je výsledek zřejmý. Stavební vyhláška, vydaná ministerstvem pro místní rozvoj v roce 1994 již na dosti vysoké úrovni, definovala, které novostavby a přestavby musí být přístupné, ale jen pro osoby s postižením pohybovým. Zrakově postižených se týkala jen spíše poznámka, než povinnost – že semafory na přechodech vozovky mohou být vybaveny akustickou signalizací. Mimochodem – jak už bylo zmíněno dříve, akustická signalizace se z iniciativy naší pracovní skupiny již zaváděla, nejprve v Praze, postupně i v celé ČR, nejprve jako dodatečné opatření, pak povinně na základě příslušných předpisů ministerstva dopravy.

Formulace uživatelských potřeb z naší strany byla jednoduchá, technické řešení bylo také nasnadě. Naše počáteční kiksy byly překonány a vedly k tomu, že jsme si postupně uvědomili nutnost profesionálního přístupu i z naší strany. To se v této době týkalo formulace našich potřeb směrem k technikům, kteří na jejich základě hledali technická řešení, neboť šlo o problematiku pro ně zatím zcela novou. Z téhož důvodu jsme to museli být opět my, kteří hledali výrobce potřebných materiálů a zařízení – s výjimkou už fungujících, vyráběných a v terénu se šířících akustických majáků a vysílaček k jejich ovládání. Relativně úspěšně se například dařilo oslovit v tomto směru některé výrobce dlažeb pěších komunikací, aby do svých programů zařadili dlažbu k vytváření umělých vodicích linií, hlavně signálních a varovných pásů.

Z  iniciativy Národní rady zdravotně postižených, konkrétně jejího předsedy Václava Krásy, nový stavební zákon (konečně zákon) v r. 2001 definoval, které novostavby a přestavby musí být bezbariérově přístupné pro všechny skupiny občanů s problémy. Příslušná prováděcí vyhláška tohoto zákona pak podrobně popisovala povinné úpravy pro jednotlivé druhy postižení, včetně, tentokrát již zcela z naší iniciativy,  postižení zrakového Naučili jsme se jednat i na této úrovni.

Samozřejmě jsme usilovali (a usilujeme) o doplnění předpisů technických, jako jsou české i evropské technické normy, atd.

(Příště o něčem jiném).