SONS a odstraňování bariér – Viktor Dudr - 3. část historie

SONS a odstraňování bariér – Viktor Dudr - 3. část historie

Historie spolků pokračuje

Je tu únor 1991. Přecházím z poměrně vedoucího místa v SNS na místo řadového pracovníka do ČUNS. Následuji tak po několika měsících Dr. Cerhu s jeho kolegyní Kozákovou. Občas nám bylo předhazováno, že jsme byli přelanařeni. Není to pravda, přešli jsme z vlastní vůle. Důvodů bylo víc, jeden z nich byl fakt, že tehdejší ústřední výbor SNS vůbec neprojednal již tehdy podrobný návrh Dr. Cerhy na zřízení Tyfloservisu. Dr. Cerha na to pochopitelně reagoval okamžitou výpovědí, já jsem ještě „uklízel stůl“, aby po mně nezůstaly nedodělky a pak ho následoval. Krédo ČUNS, že se musíme snažit řešit si své specifické problémy sami, protože je veškeré vidící okolí nemusí chápat, nám bylo bližší.

Tehdejší prostředí v ČUNS operativně řešilo financování začínajících aktivit, tedy i Tyfloservisu a následně i rodivšího se útvaru „odstraňování bariér“, jež si dával za cíl usilovat o zlepšení podmínek při samostatném pohybu na veřejném prostranství a ve veřejné dopravě. Projednávání případné státní podpory takových a podobných aktivit bylo tehdy jednodušší, než je tomu v současnosti. Žadatelů bylo tehdy ještě málo, takže vedení ČUNS projednávalo své žádosti na příslušných ministerstvech osobně. Útvar „odstraňování bariér“ zpočátku podpořilo ministerstvo práce a sociálních věcí, od roku 1994 to přešlo na ministerstvo pro místní rozvoj.

Akustická signalizace na semaforech

Prvním krokem zmíněného útvaru odstraňování bariér ještě během roku 1991 byl počátek snahy o zavádění akustické signalizace na semaforech na přechodech pro chodce. Tehdy takto byly vybaveny v celé tehdejší ČSSR, pokud je mi známo, celé dva přechody v Praze. Jeden přes Karmelitskou ulici na Malé straně v blízkosti Konzervatoře J. Deyla; ; který byl ten druhý si již nepamatuji.

Moje tehdejší nezkušenost a naivnost mě nejprve vedla na pracoviště, které pražské semafory tehdy provozovalo. Tam mě poučili, že semafory pouze provozují, ale o ničem nerozhodují. Zdaleka však ta moje návštěva nebyla marná, naopak. Seznámil jsem se zde podrobně s technickými i provozními  záležitostmi kolem semaforů. Především jsem se tam ale sblížil s několika muži, kteří projevili o naši věc jak věcný, tedy technický, ale i lidský zájem. S některými jsem pak dlouhodobě spolupracoval.

Ohlásil jsem se tedy na odboru dopravy pražského magistrátu. Tehdejší vedoucí odboru mě velmi důrazně vysvětlil, že akustické signalizace se netýkají žádné předpisy a že tedy není co řešit, žádná signalizace nebude. A bylo to...

Nebylo. Náhoda je blbec. Co jsem neprovedl... Několik dní po neúspěšném jednání na odboru dopravy si kráčím ráno před osmou do tehdejšího sídla ČUNS. Z Revoluční třídy podchodem, přejdu ulici Hradební a krátkou ulicí K Haštalu do ulice Haštalské. Vozovka je úzká, chodník na mé straně poměrně široký, takže auta polovinou šířky parkuji na něm. Slyším, jak právě jeden na chodník najíždí. Tak jsem se zastavil, abych mu nepřekážel a nezdržoval. Motor zmlkl a tak pokračuji v chůzi. Ale ouha – mezi autem a zdí domu je velice úzká mezera. Asi jsem se špatně vyspal, či co, zkrátka jsem hlasitě řidiči sděloval, co si o jeho bezohlednosti k chodcům myslím. Také moje bílá hůl na bok auta ťukala důrazněji, než na zeď. V tom jsem se konečně zastyděl – proboha, co to dělám!! (Stydím se dodnes.) Pokračoval jsem rozpačitě a již potichu v chůzi. Nějaký chodec mne dostihl a oslovil. Byl to vedoucí odboru dopravy. Šel také do práce, sídlo odboru bylo tehdy za rohem. Přivedl mě do ještě větších rozpaků. Ale při loučení mě vyzval k jednání o akustické signalizaci. Neodvážil jsem se ho zeptat ani teď ani později, co ho vedlo ke změně názoru.

Na několika krátkých poradách malé skupinky odborníků, v níž jsem zastupoval uživatelskou stranu, byly formulovány vlastnosti akustické signalizace. Například, že  půjde o akustické tepy a ta jejich pomalejší frekvence bude znamenat „červená-stůj“ a jejich rychlejší frekvence pak „zelená-volno“. Žádný předpis akustickou signalizaci nezakazoval, takže její veškeré součástky i jako celek musely splňovat pouze příslušné technické normy, jako ostatní části semaforů.

Výběrové řízení pro dodavatele zařízení vyhrálo elektromechanické „klepátko“ tehdejší Tesly Kolín (nyní TECO Kolín), elektronické „pípátko“ (výrobce si nepamatuji). A také SAN od VDN Spektra.

SAN měl z našeho uživatelského pohledu velice zajímavé vlastnosti. Ale také nedostatky, bohužel. Tak je stručně popíši. Především jím musely být osazeny všechny sloupky semaforů na přechodech celé křižovatky. To jako dodatečná instalace na většině tehdejších křižovatek nešlo, protože chyběly kabely spojující jednotlivé sloupy semaforů. Uživatelsky by to však bylo skvělé. Tlačítka na sloupcích pískala sice tichým, ale velice vysokým tónem, tedy i v okolním rámusu dobře slyšitelným. Podle toho pískání nevidomý chodec sloupek našel (tedy i přechod, o hmatných úpravách se teprve uvažovalo), stiskem tlačítka sdělil zařízení své přání přejít vozovku. Ze skříněk upevněných na vrcholech všech sloupků vedle světelných ampulí se začal ozývat zvuk, sdělující, že SAN vzal chodce na vědomí. Jakmile naskočila zelená, ozvalo se ze skříněk nad hlavou chodce a hlavně ze skříňky na druhé straně přechodu, periodické charakteristické houkání. Zkrátka pomáhalo chodci udržet směr přecházení. V praxi se však projevily další nedostatky SANu. Především velká cena proti těm dvěma druhým zařízením. Ale hlavně po instalaci a nastavení se po pár dnech nastavení rozladilo a bylo nutno seřizovat znovu. To bylo nepřijatelné. Zkrátka SAN se ukázal z technického hlediska zatím nedokonalý.

Další problém: na „klepátka“, „pípátka“, popřípadě SANy a na jejich instalaci nejsou v rozpočtu magistrátu peníze, nikdo s tím přece nepočítal. Pražské pracoviště tehdejší České pojišťovny však z fondu pro zábranu škod po tři roky instalaci akustických zařízení finančně podporovala.

Finance byly omezené, zdaleka nestačily na osazení všech vhodných semaforů. Ejhle, dvě na pohled znepřátelené organizace najednou opět  úzce spolupracují při určování přechodů, které mají být upraveny přednostně.

Informace o tom, že v Praze se instaluje na semafory přechodů akustická signalizace se rychle šířila. Z iniciativy místních složek ČUNS i SNS se začínalo v dalších městech. Jak léta ubíhala, podařilo se prosadit předpisy, které instalaci akustické signalizace ukládají jako povinnou - ovšem jen na nové a rekonstruované přechody. A také se začínají objevovat problémy, související s narůstajícím automobilovým provozem a tedy s hlukem, který způsobuje nespolehlivou slyšitelnost signalizace. O tom později.

(Pokračování příště)