SONS a odstraňování bariér – Viktor Dudr - 1. část - historie
SONS a odstraňování bariér – Viktor Dudr - 1. část - historie
Třetího prosince 1989 byla založena Česká unie nevidomých a slabozrakých (ČUNS) – a postupně i některé další, tedy samostatné organizace těžce zrakově postižených lidí v Čechách a na Moravě. Byl to projev snahy o řešení specifických problémů spojených s omezením zrakových schopností vlastními silami. Opět se projevila tendence této skupiny známá již z historie slepeckého hnutí.
Jedním z více směrů aktivit ČUNS a dalších spolků tehdy vzniklých bylo zlepšit podmínky pro podporu samostatnosti a bezpečnosti při pohybu na ulici a při využívání veřejné dopravy. V únoru 1991 ČUNS založila Tyfloservis – službu, kde mohl a dodnes může těžce zrakově postižený člověk, který se rozhodl v mezích svých možností být co nejsamostatnější, získat, mimo jiné, potřebné dovednosti a návyky pro samostatnou mobilitu. Současně byl v rámci ČUNS založen útvar existující dodnes v SONS, nyní pod názvem Metodické centrum odstraňování bariér. Jeho cílem bylo a je usilovat o takové úpravy veřejných prostranství, budov, podmínek ve veřejné dopravě atd., aby jejich užívání nevidomými a slabozrakými bylo co nejvstřícnější. Výsledkem naznačeného dlouhodobého úsilí o „bourání bariér“ je, že v České republice ukládají od r. 2001 příslušné stavební předpisy (na úrovni stavebního zákona) pro nové stavby a přestavby jednoduchý a účinný systém úprav. Jednoduchý a účinný je i pro nevidomé a slabozraké – tedy pokud projektanti a investoři předpisy dodrží.
Záležitostí, kterým se ono centrum SONS věnovalo a věnuje – většinou s dobrými výsledky – je však daleko více. Většina doporučených úprav a služeb se v praxi zcela přirozeně vžila a je využívána. Podrobné informace o nich jsme postupně našimi informačními kanály šířili. Můžeme si je též připomenout na webových stránkách SONS.
Centrum odstraňování bariér jsem zakládal a mnoho let i vedl. Svoje zážitky volně související s mojí prací jsem občas líčil některým kolegům a známým. Dostával jsem návrhy, abych to sepsal, že by to mohlo zaujmout víc lidí: co všechno se může přihodit a jak nestandardně mohou probíhat některé akce při „bourání bariér“ pro nevidomé a slabozraké. Je to sice občas osobní, ale zas to může ilustrovat zásadní význam existence našich vlastních aktivit v naznačených směrech.
A o čem to bude? Například se pokusím vylíčit pozadí toho, jak to bylo se vznikem šablonek na rozlišování bankovek. Také jak jsme iniciovali zavedení akustické signalizace na semaforech, i jak jsme zpočátku „střelili kozla“ při zavádění dálkově aktivovaných akustických orientačních majáků. A proč se většina průvodčích Českých drah k nám nevidomým a slabozrakým chová s pochopením a profesionálně vstřícně, a proč se s takovým přístupem nesetkáváme u ostatních dopravců? Proč se setkáváme se špatně projektovanými a špatně provedenými hmatovými úpravami na chodnících, když jsou příslušné předpisy tak jednoduché, atd., atd.
Kdo jsem a jak jsem se dostal k „bariérám“
Pocházím z okresního města na Českomoravské vysočině. Že mám vážnou oční chorobu, to zjistil místní vyhlášený oftalmolog v mých deseti letech. Navíc se potvrdilo, že to je choroba dědičná – zkrátka teprve nyní se zjistilo, že dědeček ze strany matky, matka, několik jejích sourozenců a jeden z mých bratrů jsou na tom podobně. V paměti mi pak utkvěl zážitek, ilustrující přístup onoho zmíněného oftalmologa k takovým a podobným situacím: když mi psal lékařské doporučení na přihlášku ke studiu na vysoké škole, zeptala se ho moje matka, zda mému zraku nevadí a nebude vadit, když mnoho čtu a budu číst. V paměti mi utkvěla jeho odpověď a hlavně gesto. Řekl: „Nechte ho studovat...“ a mávl podivně rukou. Až později jsem si uvědomil, že tím myslel „...vždyť je to jedno, ať si studuje, stejně oslepne.“
Vystudoval jsem, oženil se a stal se ze mne středoškolský učitel v Praze. Problémy se zrakem se vystupňovaly, poslední dva tři roky jsem už učil poslepu a pouze fyziku. Po pětadvaceti letech jsem tedy s kantořinou skončil. Naprosto neznalý, nezkušený a naivní jsem se na tehdejším ústředí Svazu invalidů vyptával, co bych mohl jako nevidomý dělat. Kupodivu mi nabídli místo přímo tam. Přijal jsem, podmínky pro práci se mi zdály dobré a snad jsem se i brzy jakž takž zapracoval.
Postupně jsem zjistil, že se tu dějí zajímavé a důležité věci pro později osleplé. Například koncipují osnovy výuky mobility (tedy pravidla pro výuku samostatné chůze s bílou holí). Školí se pro to první instruktoři a pořádají první kurzy pro zájemce. Tvoří se slabikáře pro výuku braillova písma na základě moderních metodických poznatků A další a další.
Navíc jsem zjistil, že v rámci Svazu invalidů již několik let pracuje skupina, která usiluje o celostátní zavedení stavebních předpisů, ukládajících na nových stavbách a přestavbách bezbariérové prostředí. (Podotýkám, že jsme na konci roku 1988 a na počátku roku 1989.) Dva pracovníci, určení zastupovat v této skupině zrakově postižené, se ale jednání již dlouhodobě nezúčastňují. Projevil jsem zájem a do skupiny jsem byl jmenován. Že by to byl začátek? Tedy, on byl, ale poněkud nestandardní...
Doporučení pro Metro
Mezitím se stalo, že na ústředního sekretáře Svazu invalidů se obrátilo vedení tehdejšího Pražského dopravního podniku se žádostí, jaká opatření učinit, aby nevidomí cestující nepadali do kolejiště tehdy dost nového metra. Problém zákonitě padal shora dolů, až tehdejší vedoucí druhého oddělení, kam spadali i zrakově postižení, svolala čtyři pracovníky a uložila jim: „Kluci, udělejte s tím něco!“ Tuto čtveřici tvořili Dr. Ján Jesenský (tyflolog), Dr. Josef Cerha (prakticky nevidomý, pozdější zakladatel a dlouholetý ředitel Tyfloservisu), Dr. Přemysl Donát (nevidomý) a já, slepec začátečník. Nedalo nám mnoho práce stručně sepsat, jaká opatření by v metru pomohla zvýšit samostatnost a bezpečnost zrakově postižených cestujících – vždyť se to každého z nás přímo týkalo. Odpověď z dopravního podniku byla stručná a důrazná. Plynulo z ní, že jsme se asi zbláznili. Nic z námi navržených opatření nelze realizovat…
(Pokračování příště) ...