Roušky, roušky a zase roušky

Naši milí, 
 zdravíme vás, tentokrát opravdu z domova, protože v kanceláři býváme úplně minimálně - máme tzv. home office - jinak řečeno, sedíme doma a vymýšlíme, co bychom aktivně mohly dělat. No kancelářskou práci, tu my ale máme... Ale co dělat mimo ni?
Průběžně kontaktuji naše členy, zda jsou v pořádku, píšeme, voláme. A tuhle mě tak napadlo, zda vůbec mají všichni ty roušky. Zjistila jsem, že ne.

On je totiž nedostatek i těch, co lidé šijí. Lidé zhruba kolem té padesátky, někdy nepoužívají internet, sotva tak mobil, nemají důchodový věk - aby roušky dostali a ještě jim je dovezli a tak se stane, že nám chodí zahaleni do šátku, či šály... - které jak víme, lze výtečně vyvařit a mají senzační gramáž 
A teď tedy, co s tím?

Protože já opravdu jsem švadlena za "všechny prachy", tak jsem poprosila moji úžasnou sousedku paní Holubkovou, která šije roušky do nemocnice, zda by pro naše členky, které nemají, také nějaké neušila...

No úžasná jako vždy, darovala do odbočky asi 20 roušek. A moc paní Holubkové za to děkujeme, jelikož je dala zcela nezištně..

Další roušky nám následně darovalo sdružení ŽBB - jejich zaměstnanci šijí pro lidi... Dali nám jich pár, ale i tak děkujeme, protože oni mají na roušky prostě pořadník...

No a když jsem to viděla, tak jsem usoudila, že bych taky něco zvládla, přeci rovně - rovně - rovně - to dám  

A tak jsem asi pět hodin šila čtyři roušky, málem jsem o nervy přišla...

V pátek večer už jely roušky k novým majitelkám..

Osobního řidiče a distributora dělal můj muž - díky ti..

A tak, když už ty dámy, co neměly vůbec nic, mají zásobu a já se nemusím o ně tolik bát, mohu se zabývat výrobou jedné roušky za hodinu  Kdyby ještě někdo chtěl...