Přednáška o Dolomitech

Ve čtvrtek 17. července odpoledne se v naší klubovně konala cestovatelská přednáška o Italských Dolomitech.

Dolomity, významný horský masiv Jižních vápencových Alp, se rozkládají v severovýchodní části Itálie, konkrétně východně od Bolzanské kotliny. Tvoří ho řada menších, rozmanitých horských skupin a zasahují do italských provincií Trento, Belluno a Bolzano. Rozloha: Asi 4 750 km².
Dolomity mají 18 vrcholů vyšších než 3000 m.
Dolomit je chemicky uhličitan vápenato-hořečnatý. Vyskytuje se jako minerál i jako hornina. Vyskytuje se v různých barvách, od bílé a šedobílé po narůžovělou, hnědavou až černou. Proces vzniku se nazývá dolomitizace usazených vápenců. Do vápencových hornin se dostává hořčík z okolní mořské vody a reaguje s vápencem, čímž vzniká dolomit.

Do Dolomit jsme se vydali jako čtyřčlenná skupinka v létě roku 2023. Naše poznávací cesta trvala asi týden, jeli jsme s veškerou naší batožinou, zásobami jídla a stany jedním autem, abychom ušetřili co nejvíce. Jeli jsme přes Rakousko kolem známého města Salzburg a v Rakousku jsme také udělali naši první zastávku s přenocováním. Zastavili jsme se u jezera Attersee, které patří k mnoha ledovcovým jezerům v Rakousku. Jezero má nádherně čistou tyrkysovou vodu.

Cestou do Alp jsme projeli mnoha tunely, nejdelší z nich byl 6 km dlouhý Taurský dálniční tunel. Z auta se nám nabízely krásné scenérie, špičaté skalnaté vrcholky hor, vodopády z horských říček tekoucí po strmých stěnách, rozlehlé zelené lesy.

Navštívili jsme turisticky velmi vyhledávané jezero Braies, které jsme obešli dokola. Jedná se o další nádherné tyrkysové alpské jezero lemované horskými masivy.

Za zmínku určitě stojí i skalní věže Piramidi di Terra, které vznikly erozí méně odolného materiálu. Zastavili jsme se také u jezera Dobbiaco, kterému se říká „vstupní brána do hor“. V pozadí se skutečně klenuly skalní stěny vymodelované ledovcem do písmene „U“ a připomínaly bránu.

Cestou dál do hor jsme se zastavili u pevnosti Fort Landro. Pevnost leží v nadmořské výšce 1500 m, byla postavena roku 1880 a bývala součástí rakousko-uherského opevnění na italských hranicích.

Další známé a turisticky velmi navštěvované místo je jezero a stejnojmenné městečko Misurina, ležící v nadmořské výšce 1754 m. Toto byl náš výchozí bod pro další z našich horských výšlapů. Vydali jsme se do průsmyku Forcella di Misurina ve výšce 2391 m. Postupovali jsme kamenitým terénem, který byl stále prudší a cesta se pomalu měnila v kamenitou suť. Kluci se rozhodli, že vylezeme až nahoru a po opačné straně horského masivu se vrátíme k autu. To už jsme ale doslova prolézali po skalních stěnách, kde byly připevněny řetězy, aby se tam dalo vůbec vylézt. Když jsme vylezli nahoru, pod námi se otevírala propast, kterou jsme zrovna zdolali. Na druhé straně, kterou jsme se měli vracet, nás nečekal o moc lepší terén. To už padlo i pár peprných slov na tento „skvělý nápad“, protože jsme samozřejmě neměli odpovídající vybavení. Cestu jsme ale zdárně přežili a ze shora jsme se mohli pokochat nádhernými výhledy na okolní hory a malebná údolí pod nimi. Jak se později ukázalo, během naší dovolené nás podobných výšlapů čekalo ještě několik.

Navštívili jsme italské město Cortina, které je velmi známé horské letovisko a středisko zimních sportů. V roce 1956 se zde konaly 7. zimní olympijské hry, později také mistrovství světa v krasobruslení. Tady jsme dokoupili zásoby jídla a samozřejmě jsme se nevyhnuli pravé italské dopravní zácpě.

Následující výšlap, který jsme naplánovali, byl k nejznámějšímu symbolu Dolomit, tříčlenné skupině skalních štítů zvaných Tre Cime. Všechny tři štíty mají výšku necelých 3000 m. Vydali jsme se autem k parkovišti u horské chaty Refugio Auronzo, odkud už jsme museli po svých. Dostat se sem šlo jen brzy ráno, protože kvůli velkému množství turistů už později nebylo na parkovišti místo a počet návštěvníků je tak regulován. Postupovali jsme po turistické cestě až k úpatí Tre Cime, odtud se vydali dále po pěšině ve srázu kolem horského masivu Monte Paterno. V tomto horském masivu byly za 1. světové války vyhloubeny rozsáhlé tunely. V současnosti jsou tyto tunely přístupné pro turisty, my jsme jimi také procházeli. Na konci tunelů už pokračoval jen strmý horský masiv, přes který se dalo přelézt jen s horolezeckým vybavením a tato cesta byla opravdu pro zkušené. Proto jsme se rozhodli pokračovat boční cestou, které vedla přes strmé suťové pole. Odtud se nám nabízely skutečně krásné výhledy po okolí, všude kolem byly horské vrcholky a na pláních níže se pásly ovce a krávy. Dole pod námi se také rozprostíralo malé ledovcové jezírko sytě modré barvy. Cesta to ale byla náročná, nakonec jsme museli obejít celý horský masiv a několikrát sejít horským terénem nahoru a dolů. Na druhé straně masivu nebyla vůbec žádná civilizace, jen horská louka, další jezírko a skalní stěny všude kolem. Pozdě odpoledne jsme se doslova doplazili k autu, došla nám cestou i voda a byli jsme hodně unavení.

Navštívili jsme také Cascate di Fanes, vodopády na řece Fanes, které se nacházejí cca 8 km od Cortiny. Řeka tu vyhloubila mohutný kaňon, na jehož dno dopadá v kaskádách vodopádů. Největší z vodopádů má asi 90 m. Prošli jsme nejprve údolím, kudy se vine už mírný tok řeky. O něco výše už údolí přešlo v kaňon, nad kterým v některých místech byly pro turisty vybudovány mosty. Mohli jsme odtud vidět strmé skalní stěny a dole se vinoucí světle modrou říčku, která si prořezávala cestu skalnatým terénem. Terén byl stále prudší, došli jsme tak až k vodopádům, které opravdu stálo za to vidět.

Ještě jsme absolvovali výšlap z průsmyku Paso Falzarego ve výšce 2105 m přes horský masiv na vrchol Piccolo Lagazuoi ve výšce 2762 m. Opět jsme šli náročným horským terénem a dali zabrat své fyzické kondici. Nahoře byla vybudována horská chata s občerstvením a bylo zde velké množství turistů. Měli jsme odtud výhled do všech světových stran. V dálce byl vidět známý, ledovci pokrytý masiv Marmolada nebo o kus dále skalní útvar Cinque Torri, kam jsme se později také chystali. Dole, hluboko pod námi byla vidět maličká turistická chata a parkoviště, odkud jsme se sem vydali.

Poslední větší výšlap, který jsme absolvovali, byl na již zmíněný skalní útvar Cinque Torri. Nebyl už tolik náročný, jako ty předchozí. Stoupali jsme nahoru krásným modřínovým lesem a postupně se před námi otevíraly horské scenérie. V jednom místě se nám otevřel velmi hezký výhled na ostře špičaté vrcholky v pozadí, před nimi se postupně zvedala jakási náhorní plošina, která na konci strmým srázem padala do údolí. Před tím vším se táhly rozlehlé zelené lesy. Byl to opravdu zajímavý pohled. Když jsme se blížili ke skalnímu útvaru, lesy ustupovaly nižší vegetaci a kamenitému terénu. Samotné Cinque Torri je soubor skalních útvarů různých velikostí, které výrazně vyčnívají v okolní krajině. Toto místo je ráj horolezců, turistů a v zimě samozřejmě lyžařů.

Odtud už jsme se pomalu začali otáčet na zpáteční cestu. Cestou jsme se zastavili na vyhlídkovém místě u horské chaty Passo delle Erbe nebo míjeli dřevěný srub Pfeifer Kofel. Nad srubem se zelenal les a nad ním ještě vynikal bílý skalní masiv. Místy byly cesty tak úzké, že zde projelo jen jedno auto, takže pokud jel někdo v protisměru, nastal problém. Takto jsme při vyhýbání se protijedoucím odřeli naše auto. Poslední naší zastávkou byla horská vesnička Santa Maddalena, která je známá pro svou polohu v malebném údolí, nad kterým se tyčí pás špičatých vrcholků.

Během naší cesty jsme spali na nejrůznějších místech. Vždy jsme museli všelijak překládat batožinu a stavět stany. Spali jsme na krásném místě u řeky s výhledem na okolní hory, dále například na louce po horou Tofana di Roses. Tady jsme viděli krásnou duhu, která zářila nad lesem a šedo-bílými vrcholky hor. Naopak v průsmyku Paso Falzarego jsme spali hned vedle parkoviště na kamenitém podloží, což bylo nic moc.

Cestou domů jsme měli v plánu ještě přespat někde v Rakousku, ale nakonec jsme se rozhodli kvůli nepříznivé předpovědi počasí jet na jeden zátah rovnou domů. Zastavili jsme se pouze na rakousko-italských hranicích na pizzu a pokračovali dál. Cestou nás zastihli silné bouřky, viděli jsme, jak se z vrcholů hor nad silnicí valí vodopády dešťové vody. Kluci se vystřídali v řízení a během noci jsme se tak vrátili domů do Čech. Byl to nabitý a náročný týden, zážitky z cest nám však zůstanou v paměti napořád.