Povídání...

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, 

máme zde dobu, která není pro velkou část lidí lehká. Omezení pohybu obyvatel, zavřené obchody, omezené fungování úřadů, služeb aj. 

I na naší odbočce je vše jinak. V pondělí držíme úřední dny, ale společné aktivity se nekonají. Není možné, je dokonce zakázané, sdružování osob. Právě ta činnost, která dělá náš spolek tím, čím je. 

Naštěstí máme dobu pokročilé techniky a máme možnost neomezeného telefonování, téměř v každé domácnosti se nachází počítač s internetem, nebo krásná veliká televize. Máme skype, facebook, e-maily, kamery... Ale i přes to nám chybí osobní kontakt. 

Musíme využívat všeho toho, co máme. Máme domovy, blízké lidi, rodinné příslušníky. Otevřeno mají nejdůležitější obchody - tedy potraviny, lékárny a ještě několik dalších. Položme si otázku "Nestačilo by nám to? " Opravdu potřebujeme již po měsíci kadeřníky a kosmetiku? Skutečně tak moc potřebujeme otevřené restaurace, nebo jsme jen líní vařit a nebo to dokonce neumíme? Ano, samozřejmě by bylo moc fajn jít dítěti koupit jarní boty, jelikož má již o dva centimetry větší nohu než loni. Ale přeci jen, nějaké botky se doma ještě najdou a holínky to jistí. 

Nakonec mně osobně ze všeho nejvíc chybí lidé. Ti lidé, které jsou mi milí, kteří nás zde na odbočce navštěvují. Pak samozřejmě širší rodina, kterou prakticky také nenavštěvuji z obavy, abych je náhodou nenkazila - člověk nikdy neví. 

Prozatím jsme uklidily s kolegyní prostory odbočky, včetně řádné desinfekce i společných prostor. Chystáme se umýt okna. Plánovat se zatím moc nedá. První aktivity budou pozvolné, pokud možno venku, jelikož za tu dobu se budou lidé bát přiblížit k sobě. Věřím však, že najdeme zase společnou cestu a přestaneme se bát. A budeme si o to více vážit toho, co nám právě teď schází - blízkost těch, se kterými je nám dobře.