POVÍDÁME SI S ...
- Pane Větvičko, známe Vás jako botanika, jako znalce a milovníka stromů, květin, přírody vůbec. Jak to vlastně všechno začalo?
Poměrně jednoduše, přihodilo se to jako každému z nás. Tatínek s maminkou se poznali – a narodil jsem se. V genech jsem měl kus sedláka, kus mlynáře a další dva kusy kantorské.
Ty zemědělské geny mne vedly k tomu, že jsem začal strkat prsty „do hlíny“ – a už mi to zůstalo. Měl jsem ovšem zálusk i na zvířátka, zejména na ptáky, ale, jak už jsem někdy někde řekl: cherchez la femme! U botaniků měli dvě hezká děvčata a tak jsme za nimi přešli. Pak mne můj učitel, profesor Jan Jeník dohodil do Průhonic, do ČSAV. Tam jsem se stal asistentem doktora Klášterského (syna básníka Antonína Klášterského, co jsme se o něm učili a měli ho v čítankách), s ním jsem se dostal ke stromovědě, dendrologii - a to už mi zůstalo.
- Pracoval jste v parku v Průhonicích, byl jste ředitelem botanické zahrady. Jak na své působení vzpomínáte, co Vás nejvíce těšilo?
Ocituju klasika: Vším, čím jsem byl, tím vším jsem byl rád. Paradoxně jsem byl s prací nejspokojenější, když k nám vtrhla spřátelená vojska. Odjel jsem s jednou průmyslovkou na chmelovou brigádu, dělal jsem „šestnáctky“ pod kombajnem, a výsledky své práce jsem viděl hned. To mim zůstalo, nerad dělám „do šuplete“ Ze všeho nejpříjemnější je manuální práce. Je nám lidem nejbližší. Proto jsem asi všude dobře vycházel spíš s lidmi „od lopaty“ než s těmi „od pera!
- V současnosti pečujete o park Štiřínského zámku. Doporučil byste nám jeho návštěvu a mohli bychom se případně s Vámi setkat?
Rádi vás u nás ve Štiříně uvítáme, výpravy provádím osobně. Už v botanické zahradě jsem měl rád návštěvy nevidomých a slabozrakých, protože mne naučily „dívat se“ na rostliny a hlavně stromy jinak. Například hmatem, nebo čichem. Pokud máte skutečně zájem, ohlaste se (dlouho) předem na našem obchodním oddělení (např. u ing. Vodičkové na telefonu 606 612 701) a na termínu se dohodněte.
- Často jezdíte do arboreta Hamzovy léčebny v Luži - Košumberku. Proč právě tam? Je to Vaše „srdeční záležitost“?
Nemohu tomu uvěřit, ale Košumberští mi tvrdí, že příští rok oslavíme 20 let spolupráce. Pokud se ovšem toho dožiju, jsem „rok výroby“ 1937/1938! Uteklo to – ostatně, jako celý život. Jen si to uvědomte: dětství je kratinké – 6-8 let, mládí je jen o něco delší, zhruba 10-15 let. Pak už člověka čeká práce, povinnosti a než se zapracujete, tak je pryč i střední věk.
A pak už zeje ta poslední etapa. Do Hamzovy léčebny jezdím rád, a to nejen z ryze ješitných důvodů, že „tam na mne dají“. Je to léčebna, továrna, spíš umělecká dílna na vracení zdraví.
V Hamzově arboretu léčí i stromy a květiny. Když napíšu odborný článek, sem tam si jej možná někdo přečte. Když zpříjemním pobyt nemocnému, který alespoň na hodinu zapomene na své bolesti, je to nad všechna ocenění, nad všechny úspěchy. Proto tam jezdím rád.
- Můžu se zeptat, jestli a případně kterému stromu jste dal svůj hlas v anketě Strom roku 2016, kde zvítězila lípa z Lipky?
Mám za to, že hlasování bylo tajné... navíc se, bohužel, na to nepamatuju. Jen si co chvíli uvědomím, že někde na začátku jsem byl já se sochařem Martinem Patřičným a náš nápad vyhlásit Den stromů a dřeva. Pak se toho ujala organizace Partnerství, a už to jede. Připadám si, že jsem kdysi vylezl na kopec, tam uchmoustal malou sněhovou kuličku a tu rozkutálel dolů, ze stráně, do údolí. A ta se nabaluje, nabaluje a nabaluje...
- Jste znalec bylinek a léčivých rostlin. Používáte tyto dary Matky Přírody proti neduhům? Který bylinkový čaj máte rád?
Dovolte, abych o svém „znalectví“ pochyboval. Protože jsem tento obor nestudoval a nemám patřičnou aprobaci, mám dokonce zakázáno v tomto oboru radit. Nejlepší bylinkový čaj je pro mne z rostliny Thea sinensis (kdysi také Camelila sinensis) – ergo z čajovníku, třeba jako oolong.
A když si splácám žaludek, tak si udělám nálev zeměžluče, pěkně koncentrovaný, hořký. A druhý den si mohu žaludek pančat nanovo.
- Blíží se konec zimy, chybí zeleň, slunce, nastoupí jarní únava. Co nám doporučíte, abychom proti ní účinně bojovali?
Neporadím. Pámbu byl ke mně shovívavý a nedal mi poznat jarní únavu. Jedni radí intenzivní otužování, druzí neprochladnout. Já nedám dopustit na cibuli, česnek, med, skořici a zázvor – dostatek vitamínu C v jakékoliv podobě. Od tabletek po brambory.
- Vaše Dobrá rána (dříve Jitra) v Českém rozhlase 2 jsou posluchači velmi oblíbená, ať se věnujete kterémukoli tématu. Skutečně jste navštívil všechna místa, o kterých hovoříte?
Aby mé povídání bylo autentické, musel jsem ve většině míst být. Kdysi za kytkami, jindy za sportem atd. Mám-li dost času projedu si taková místa i před vysíláním, abych „nadýchl“ atmosféru. Jsou ale i jiná místa, kde dám na informaci kolegů, kamarádů i místních. Navíc mám rozsáhlou knihovnu o kdejakém koutu této země.
- A co naše Českomoravská vysočina? Která zdejší místa máte rád?
To je stejná otázka, jako třeba rozhodnout která z žen je nejkrásnější a která že z květin...
Za Parida to vyřešilo jablko. Já si nekoulím, já jen parafrázuju Coco Chanell a její výrok: „Není ošklivých žen“. Na Vysočině není ošklivých míst. Třeba lidské dílo, železniční trať z Brodu do Humpolce (a vice versa).
Před lety jsem s údivem stál mezi čtyřmi větrnými elektrárnami u Pavlova (jižně od Jihlavy) - kde navzdory negativním názorům „zelených“ o tom, jak vrtule ohrožují život - zpíval do daleka skřivan a z dálky šuměl les. „Hluk“ vrtulí se projevoval občasným ssssš, sssš, to jak list vrtule míjel dřík. Hučení lesa z dálky to nepřehlušilo, skřivana jak by smet. Elektrárna stojí v polích – a já mám pole rád. Jen mne mrzí, jak kukuřice a řepka vytlačuje tradiční plodiny, na Vysočině dokonce i brambory. A takové kvetoucí brambořiště... to je víc než kdejaká orchidea! V Opatově – to není daleko od Pavlova – pečou tak úžasnej chleba, že stačí jen trošíčku másla a je to moučník nad moučníky. Z kukuřice ani z řepky ho neupečete. Už pár let jezdím na kratinké prázdniny na kraj Humpolce, pod zříceninu Orlíku, do Vilémova. A taková cesta přes Herálec a Květinov, s výhledy až k Lipnici... nebo posezení za zdí svatého Víta v Borové, té Havlíčkově – to má dvojníka jen při pohledu ze silničky 129 z Humpolce do Želiva. Tam, když se podíváte k jihu, je to stejné, jako když se díváte od toho svatého Víta. Jen tam, mne napadá, že vzniklo pohádkové úsloví „Za devatero horami“.
- Navštívil jste jistě mnohé zajímavé země v zahraničí. S největší láskou a nadšením však hovoříte o naší vlasti. Čím Vám tak učarovala?
V jedné ze svých dobrojitrnických knížek jsem odpovídal na podobnou otázku: Jaké země jste už poznal. Má odpověď byla a je stereotypní: „Na ty je čas, až poznám vlastní zem“.
- Kromě vědeckých děl a publikací jste napsal i několik knížek pro nás, laiky a milovníky přírody. Je možné alespoň některé z nich si poslechnout ve zvukové podobě? Většina z nás totiž tištěné texty číst nemůže.
Nenapsal jsem žádné vědecké dělo ani dílo, i publikací bylo víc než poskrovnu. Vydavatelství Radioservis připravilo pod režií Roberta Tamchyny dvě CD (Václav Větvička čte z knihy Moje květinová dobrá jitra- Vydal Radioservis v roce 2007.
Večer s Václavem Větvičkou - Vydal Radioservis v roce 2010) a Svaz českých knihkupců a nakladatelů vydal (Viewegh, Denemarková, Trojak, Formánek, Pawlowská, Větvička, Kahuda, Soukupová, Šanda, Stančík: Autorská čtení- Pro nevidomé vydal Svaz českých knihkupců a nakladatelů, Nadace Leontinka a Světluška Nadačního fondu Českého rozhlasu v roce 2016 v rámci kampaně Kniha ti sluší, www.knihatislusi.cz)
- Na závěr Vás poprosím o Váš oblíbený citát, motto, vzkaz pro čtenáře.
Rozhlasová Dobrá jitra i rána končím výzvou: Mějte se rádi, žijte a nechte žít. Mým životním mottem, kredem a prokletím je Exupérovské liščino „Jsme odpovědni za všechno, co k sobě připoutáme“.
Děkuji za Váš čas a ochotu, přeji hodně zdraví a pohody, těšíme se na odpovědi i všechna další setkání s Vámi, v rozhlase a ve vysílání televize.
Za všechny čtenáře Vás zdraví Marie Heilandová
foto: Václav Větvička