O ŘEMESLU A LIDECH

   Paní Rejhonová nám přišla naproti téměř až k zastávce MHD a dovedla nás k cíli naší výpravy - k zahradní brance, otevírající vstup do pohádky… Pastevecký pes s nastraženýma ušima hlídal několik oveček, pod stříškou stál zadumaný poustevník, společnost mu dělala moudrá sova a zvědavě vykukující vydra, vedle lesní víla a dobře vykrmený, spokojeně vyhlížející dravý pták. Včelí klát se šindelovou stříškou a plastikou svatého Ambrože, patrona včelařů, naštěstí nebyl obydlen. Ale jak nám pan Rejhon řekl, někteří včelaři si objednávají kláty pro opravdový chov medonosných pracovitých včeliček. Také nám vyprávěl, jak se k řezbářství vlastně dostal, které dřevo rád opracovává a na co musí dávat pozor, co všechno už vytvořil a co si lidé objednávají.

   O kousek dál pod stříškou jsme si prohlédli další hotové sochy a figurky různých velikostí a tváří, anděly a Pannu Marii, vílu, zvoničku s kovovým zvonkem, a také jeden rozpracovaný kus - na voňavém kmeni topolu se pnul stylizovaný stvol lučního zvonku s listy a květem. K němu právě přilétla hladová včelka ve vskutku nadživotní velikosti (cca 40 cm), opravdu realisticky vyvedená. „Dárek pro včelaře“, vysvětlil pan Rejhon. Dřevo nebylo ještě povrchově upravené, bylo velmi příjemné na dotek, jako jemný samet.

   V dílně jsme se potkali se svatým Josefem, Marií a Ježíškem, třemi mudrci od východu, pasáčky a dalšími postavami z Betléma, s anděly. Ve vydlabané misce odpočívaly drobné ovečky a roztomilý beránek s krásně zatočenými rohy. Kdyby byl větší a živý, asi by nebyl tak roztomilý… Stály tam i další figurky řemeslníků, kovář, muzikant s trubkou, bábinka s nůší, pastýř s jehňátkem v náručí. Obdivovali jsme ještě další výtvory šikovných rukou mistra řezbáře, který dokáže vycítit ve dřevě jedinečný tvar a něco jako duši a z kusu špalku vyjmout novou, originální podobu.

   Velice milí a ochotní Rejhonovi nás provázeli zahradou, neustále dbali na to, abychom někde nezakopli, neupadli a neublížili si. Dveřmi, u kterých byla připevněná zvonička s uvítáním „Pojď dál, kdo v dobrém přicházíš“, jsme byli přivedeni k pergole a usazeni u prostřeného stolu. Domácí šípkový čaj, minerálka, slané dobroty a nádherně vonící perníčky, které ráda peče a zdobí paní Rejhonová. Vedle nás jako stráž stáli Mikuláš, anděl a rohatý čert s pořádnými vidlemi, v životní velikosti. Vchod střežil další dravý pták a ze stěny shlížela hlava osla, pozůstatek jednoho z prvních betlémů, do kterého se naprosto neuctivě a drze pustil červotoč.

   Poseděli jsme v milé společnosti, popovídali si a ochutnali dobroty, poděkovali za všechno - to jsme ještě kromě perníčků dostali pletená srdíčka z papíru od paní Rejhonové - a rozloučili se.

   Nejen, že jsme si mohli podrobně a zblízka prohlédnout krásné dřevěné výtvory, ale navíc jsme poznali dva úžasné, skromné a milé lidi. A z toho máme velkou radost, dobrý pocit a budeme rádi vzpomínat.

   PS: Až budou obyvatelé obce Lípa slyšet v noci houkat sovu, bude to ze zahrady Fikarových. Jedna se tam totiž z Brodu přestěhovala. A také by bylo zajímavé vědět, jaké dojmy a pocity se honily hlavou vodicímu psovi Woodymu po seznámení s tak zvláštními tvory…