O Českém ráji

opět jedno nádherné povídání, abychom stále nečetli pouze o COVIDu a katastrofické, stresující scénáře, kterými v současnosti masmédia přetékají ....

Pavel Paldus.

Moje milé a moji milí!

Odpusťte, že se zase po roce vracím do Českého ráje. Věděl jsem to od chvíle, kdy jsem začal psát svá povídání o místech, která mám u nás, v Čechách, rád. A Český ráj mám rád přímo niterně. Vždyť, zkuste si vyjít od lestkovského kříže silničkou na Kozákov. Až projdete okolo statku páně Votrubcova a obcí, která se také jmenuje Kozákov, dostanete se do takových zákrut silnice, odkud je krásný rozhled dolů, do kraje. Ale jděte pěšky, autem se to jen mihne a na kole byste byli pěkně unavení. Vím to a znám to z osobní zkušenosti. A zastavte se a rozhlédněte se. Ten pohled nikdo lépe nepopsal, než pan Karel Václav Rais ve svých Zapadlých vlastencích. A tak mi dovolte, abych pana Raise ocitoval: „…v malé chvíli spatřil jsem dol jičínsko-turnovský, lemovaný až v dáli na východě šedavou, rozlehlou Zvičinou a Chlumy, blíže Velišem, Lorettou, hvozdy prachovskými a Hrubou Skalou a Valdštejnem, za nimiž vyskeřská kaplička svítila v záři východu – naproti čemuž stál tmavolesý Kumburk, Tábor, Kozlov; v klíně té krásné doliny se vypínal homolovitý, hnědý Zebín na východě a dvojzubé, černé Trosky uprostřed; k západu byl dol otevřen, pouze mírné pahorky se tam modraly…“.

A za nimi, v dálce se vypínaly oba Bezdězy a Ralsko a od nich severním směrem Ještěd a jeho hřbet, který mizel za úbočím Kozákova. Temena všech těch vrchů byla osvícena prvními ranními paprsky, jež od Zvičiny sršely do kraje a zapadaly do lesů a v půvabném údolí Libuňky směrem k Jizeře bylo zdánlivé ticho. To je ten kraj, který miluji a do kterého se snad jednou vrátím.

Přeji vám všem hezký a klidný prosinec beze strachu z nemocí, válek a neštěstí, vždyť naděje je nedaleko!

Váš Václav Zieglerů

(doc. RNDr. Václav Ziegler, CSc.)