Nevidím, neslyším, necítím smrad

V minulosti jsme párkrát mluvili o tom, jak by bylo fajn zaměřit se na nějakou osvětovou činnost. Jak laické veřejnosti přiblížit svět nevidomých a slabozrakých. Jak je upozornit na možnost setkání s nevidícím člověkem třeba na ulici. A jak by konec konců mohli být náhodní kolemjdoucí nápomocni při řešení pro většinu zdravých lidí běžných situací.

Jak už jsem někde v minulosti psala, u nás na odbočce pracujeme tři. Jedna vidí dobře, jedna blbě a jedna vůbec. Jsme proto doslova ideální parta na nějakou veřejnou prezentaci. Kolegyně má navíc i vodicího psa jako vítaný doplněk.

V této čtveřici jsme nejprve uskutečnily setkání v dětském oddělení příbramské knihovny jenom se zaměstnankyněmi. Ve čtvrtek 13. dubna následovalo setkání s celou třídou prvňáčků z jedné z příbramských základních škol.

Přidali se k nám ještě manžele Miklášovi a vodicí pes Charlie.

Místnost, ve které jsme se s pětadvaceti dětmi sešli, je docela velká, obdélníková a světlá. Na kratších stranách má okna, na delších regály s knihami. Doprostřed se dají připravit stolky s židlemi, nebo malá barevná sedátka pro mrňavé zvědavce. Využili jsme oboje. Nejprve nám paní knihovnice rozesadily děti do takového „účka,“ takže jsme se všichni dokonale viděli a slyšeli.

Když se děti usazovaly, slyšela jsem z chumlu taková špitavá upozornění: „budou tady slepí lidi,“ povídali si děti. Takže jim bylo trochu jasné, do čeho jdou. Doufám, že z našeho setkání neměly následně noční můry. Pamatuji, že jako malá jsem každou odlišnost vnímala jako něco podivně monstrózního, neuvěřitelného a skoro až mystického.

Hned ze začátku jsme se zeptali, jestli někdo z nich zná někoho, kdo nevidí.

Přihlásil se chlapeček a povídá: „Moje máma má kamarádku a ta nevidí.“ My tak zadumaně pokývali na souhlas, že jako „ahá, zkušenosti.“

Pak další chlapeček na to: „A můj děda blbě slyší.“ To už jsme si říkali, že je vlastně jedno, co lidem v okolí je, hlavně že děti to vnímají. Tím pádem by mohly vnímat i potřebu pomoci. Takže „ahá, všímavost, empatie a souznění.“

Dobře, tušíte asi, že až tak dopodrobna jsme to zrovna v tu chvíli nerozebírali, ale tvařme se, že jo.

Korunu tomu nasadila holčička, která pravila: „A já necítím smrad,“ což, opět jsme si pomysleli, se může někdy hodit.

Tolik k vysvětlení titulku a našemu ne prvnímu a ne poslednímu pousmání.

Kolegyně Andrea, která nevidí, vedla debatu. Vyptávala se na všemožné věci, všetečka jedna. A děti skoro vždycky dokázaly odpovědět, nebo tipnout, co chtěla vědět.

Například:

Jaké překážky může člověk potkat na ulici? Doma? K čemu je bílá hůl, nebo takový pes? Co asi umí? Kolik stojí výcvik a jak dlouho trvá? Týýýjo!

Ukázali jsme i nějaké pomůcky, jako hladinku a mincovku, již zmíněnou hůl a vlastně i pes je pomůcka. A děti s radostí poznávaly a udiveně hltaly náš výklad.

Děti uvyklé každodennímu školnímu pravidlu hlásit se, když chtějí něco říct, to u nás dělat nemusely. Mohly na nás pokřikovat a skákat si do řeči, protože my přeci nevidíme a nevíme, kdo se hlásí. Bylo ale vidět, že tak rychle se to odnaučit nedokázaly a chovaly se úplně suprově.

Jak jsem psala, pejsci se nám sešli dva: Prada a Charlie. Ti dva, když se normálně potkají, se většinou tak rádi vidí, že se potřebují přivítat po psím – trochu si poskotačit a okousat se. Většinou to skončí u společného pobíhání a přetahování se o nějakou hračku a přátelského vrčení. V knihovně jsme jim to zakázali a zdálo se, že psi byli naštvaní. Jenomže labradoři, na kteroužto rasu se také děti ptaly, jsou tak hezcí, že naštvaně vypadat nedovedou, takže se mohli tvářit, jak chtěli.

Do první půlky našeho setkání se vešly ještě tři scénky, které jsme si na děti připravily.

Ve stručnosti: V první se Andrea snažila přejít přes přechod a já hrála kolemjdoucí, která na ni neměla čas a nevšímala si jejích potřeb.

Následovala druhá možnost, když pro změnu Radka Andreu správně převedla.

Pak jsme se ocitly v autobuse, kdy jsem opět představovala hnusnou semetriku a nevidomé cestující ukazovala místo k sezení se slovy „tady je to místo, tady si sedněte.“ A ona pochopitelně tápala.

Pak pro změnu Radka, celá říčná a ochotná pomáhat doslova jakkoli, násilím nacpala Andreu do sedačky.

Nemáte tušení, jak děsivé dokážou pro nevidícího běžné situace být. Když vás někdo najednou popadne a vy nevíte, co se děje.

A třetí scénka se odehrávala na ulici, kdy jsme já a Radka potkaly Andy s Pradou. Pochopitelně nás nezajímala panička, ale pejsek. Hrnuly jsme se k nim, pejska si pohladily, nakrmily a Andy se divila, cože to děláme, kdo jsme, co vůbec chceme a proč otravujeme.

Děti měly za úkol vždycky hádat, co je dobře, co je špatně. Co jsme měly udělat jinak a proč… A byly opět hrozně vnímavé a všechno uhodly.

Pak jsme si dali pauzu a děti se najedly. Pytlíky se sýry a šunkami, namazanými chleby a různými dobrotami provoněly místnost. A psi se ani nehnuli. Všimli si, to jo, určitě i sliny se jim sbíhaly, ale jako správně vychovaní vodicí psi, neloudili.

Až potom místnost vyluxovali od drobků… to se musí.

Druhá hodina náležela hrám a poznávání. Hmatovému „Člověče,“ procházkám s bílou holí a čichovému a zvukovému pexesu, které dětem také šlo.

Často se stalo, že si někdo nasadil klapky na oči, popadl hůl a tápaje ve vzduchu volal na spolužáky: „Potřebuju průvodce!“

S klapkami na očích poznávali koření, špiclovaly uši ve snaze najít druhou část zvukového pexesa.

Někdy věděly. Někdy ne. A sem tam dělaly, že nekoukají.

Například mě rozesmálo děvče, které při očichávání skořice váhalo. A pak povídá: „Je to skoř…,“ nedořeklo. No protože se nám nápis na skleničce trochu osahal a ze skořice zbývalo jen „skoř.“ Na otázku, jestli to čte, zarputile odmítla a já jí to nevyvracela, i když jsem se musela smát.

Nebo u kokosu či rozinek postřehy typu: „to dává máma do buchty, ale nevím, jak se to jmenuje.“

„Fůůůj, to smrdí!“ – kmín.

Celé setkání se nám velmi líbilo. Další určitě budou následovat. Na podobných akcích je přitom fajn jedna důležitá věc – u malých dětí bezprostřednost, se kterou přijímají nové vědomosti hrou a tak si je možná lépe zapamatují. Třeba si v budoucnu vybaví nějaké dopoledne v knihovně, nějaký postřeh nebo vjem. A uvidíme, co z nich vyroste.

Za příbramskou odbočku

Jana Dvořáčková