Miniseriál Orlando 2
Týden v Orlandu
Miniseriál střípků z 9. valného shromáždění Světové unie nevidomých
Část druhá
Autor: Rudolf Volejník
Amerika je pro nevidomého člověka, který se po ní pohybuje sám jen se svou bílou holí, natolik bezbariérová, až je paradoxně nebezpečná. Už při svých dřívějších návštěvách jsem si povšiml, že opravdu pohodlně, bez nadbytečného stresu a pekelného soustředění se dá chodit jen ve městech, která se alespoň trochu podobají staré nostalgické Evropě. Tak třeba v New Yorku stačí jít pořád rovně po chodníku, počítat ulice, opatrně obcházet lidi odpočívající, kde je zrovna napadne, a člověk zpravidla nezabloudí. Jenomže tentokrát se procházím po městě, kde znají pravé úhly snad jenom v centru. Všude jinde to vypadá tak trochu jako na našem moderním sídlišti: jen chodníky jsou mnohem širší (nebo vůbec žádné), struktura povrchu chodníku a silnice je stejně hladká, takže na silnici zabloudíte, ani nevíte jak; občas se objeví nepovedená napodobenina Dudrových vodících a varovných pásů či spíše uzoulinkých proužků; a zvukový semafor, řinčící jako prastarý telefon, jsem v Americe kdysi objevil jen jediný – v blízkosti bostonské Perkinsovy školy pro nevidomé.
Uvnitř moderních budov je to stejné jako v našich polomrakodrapech: velké prostory bez jakýchkoli signálů, že se například blíží zákeřné točité schodiště na galerii, o které se můžete udeřit do hlavy. A co teprve tlusté koberce: ty ztlumí echolokaci, takže správný směr udrží snad jen zajíc polní stříhající dlouhýma ušima.
Shrnuto a podtrženo: architektonická bezbariérovost po nás žádá, abychom pojali prostorovou orientaci nějak nově a hledali dosud utajené signály, které nám pohyb v prostředí bez úzkých chodeb, pravých úhlů, dveřních výklenků, častých změn povrchu a nerovností usnadní.
Shora popsanou bezbariérovost nám, nevidomým, nepřísluší zatracovat: slouží nadmíru užitečně velké skupině lidí - rodiči s dětskými kočárky počínaje a těžko pohyblivými seniory (mezi které mnozí z nás také patří) konče. Ve veřejných budovách se myslí hodně na vozíčkáře – třeba i speciálními vstupy do bazénů – ale tohle už vídáme i v méně civilizovaných zemích.
S bezbariérovostí zaměřenou přímo na nevidomé se taky setkáváme dost často: brailské popisky výtahových tlačítek jsou samozřejmostí, třebaže už není tak samozřejmé poznat, do kterého poschodí že jsem to právě ve třicetipatrové budově dorazil; některé výtahy nám to řeknou, jiné v každém patře pípnou a ty, znavený cestovateli, počítej pípance, abys nezabloudil; jiné nevydají návěstí žádné. I dveře hotelových pokojů mají brailská i reliéfní označení. Mimochodem dodávám, že po řadu let měli nevidomí hosté problém s otevřením svého pokoje elektronickou kartou – nevěděli předem, kterým koncem a kterou plochou směrem vzhůru mají kartu vložit do štěrbiny zámku; dnes tento problém odpadá díky bezkontaktnímu otvírání dveří.
V Americe nás Braillovo písmo provází – ne-li na každém kroku – tedy v mnoha situacích – zvláště když se člověk octne na slepecké akci. V informacích vytištěných na papír (např. jídelní lístky v restauracích, informační materiály o výstavách apod.) si ale moc nepočtete, pokud neumíte číst anglický zkratkopis. Tohle omezení naštěstí neplatí, pokud čtete na elektronickém brailském řádku informace z internetu či odjinud – na řádku si nastavíte, zda chcete zobrazovat brailský převod černotisku znak na znak nebo brailský zkratkopis, který zobrazí jedním brailským znakem několik černotiskových písmen najednou.
V první části tohoto miniseriálu jsem se už zmínil o Národní federaci nevidomých USA. Kromě ní existuje ještě druhý celostátní spolek nevidomých – Americká rada nevidomých -, která se od Národní federace odštěpila počátkem šedesátých let. Byl to tehdy velký třesk, kterému říkali „občanská válka nevidomých“, ale to je jiná historie sahající nad rámec mého povídání. Národní federace a Americká rada se nemají rády dodnes, ale musí spolu nějak koexistovat, zvláště když jde o přijetí hostů z celého světa; a tak si tiše - bez velké reklamy a vzájemného okusování – rozdělily role: Národní federace valné shromáždění WBU hostí a Americká rada vysílá průběh jeho zasedání svým rádiem.
Na závěr dnešní části svého miniseriálu doporučuji všem, kdo by se chtěli pocvičit v mluvené angličtině a španělštině a kdo chce nasát atmosféru jednání valného shromáždění WBU nezprostředkovaně skrze moje neumělé líčení, nechť si najdou na stránkách www.acb.org příslušný archiv a zaposlouchají se do čehokoli, co je může zajímat.