Oblastní odbočky Kraje Vysočina

Každá jsme jiná, vlasy, postavou, očima, jmény,

ale všechny přeci jen jsme jedno, jsme ženy.

Co že to máme za krásný den?

A nevíte, proč se slaví jen jeden den?

Je, je to prý náš den.....den žen.

Takže děvčata, oslavit jej jdem,

v klubu, v kruhu rodinném.....

nebo si někde spolu sraz dáme

a s kávou si něco dobrého ochutnáme.

I když Maruška umí bezvadný kafé

a Adélka, ta jaké dobroty upéct umí.....

kdo jednou ochutnal, ten mi porozumí!!!!!

Knihy

Knihy nám dveře do jiných světů otvírají,

kouzla, tajemství, lásku, přátelství, to všechno znají. I tobě, když budeš si cokoliv přát,

i tobě mohou plnou náruč všeho dát.

Minulost našich předků i tu skrytou v sobě mají,

i touhu po poznání i tu ti rádi dají

a ty pak jednu knihu dočteš

a pro druhou se zvědavostí dítěte si půjdeš,

abys věděla, co i ona v sobě tají

                                                                             Báseň napsala Mária Šmejkalová

   Loňského léta tato úžasná, statečná žena, nevidomá pěvkyně, klavíristka, hudební pedagožka, básnířka a spisovatelka strávila několik dní ve mlýně Poštolka u manželů Georgievových ve Vísce u Chotěboře. Při té příležitosti byl uspořádán malý komorní koncert, kde paní Olga Anna zpívala, hrála na klavír a vyprávěla o svém životě. Toto setkání na všechny účastníky hluboce zapůsobilo. Požádala jsem paní Olgu o rozhovor pro náš časopis.

   V pondělí 5. února po jednání oblastní rady nás v kluku navštívila paní Mgr. Jana Kudlová, odborná lektorka Českého červeného kříže. Velmi srozumitelnou a zajímavou formou nás seznámila se současnými zásadami a způsoby poskytování první pomoci. Zopakovali jsme si, co dělat v nejrůznějších situacích, od nepříliš závažných drobných zranění až po ty nejzávažnější. Připomenuli jsme si, jak postupovat, co je nejdůležitější udělat ihned, nezpanikařit, jak komunikovat s dispečerem záchranné služby a podobně.

V únorovém čísle už je opět oblíbená rubrika "Povídáme si s.." 

S kým jsme si povídali tentokrát? Nahlédněte do našeho časopisu!

Vyjet si na pár dní po vánocích do hor, nebyl můj nápad. Soňa předla jako kotě. Hele, budeme venku chodit na túry. Hned zhubneme, co jsme nabraly přes svátky. Vždyť jíš jako vrabec a nenabrala jsi ani deko. Řekni, už jsi byla na horách přes zimu a ještě po svátcích? Byla a nechtěj vědět, jak to dopadlo. Tohle bude lepší. Bude to půjčená chata, takže nic za nocleh. Jen něco na zub a na sebe. Takže vypůjčit si rohačky? Co blbneš. Pánové si něco na zub a na sebe ponesou sami. Nedala pokoj, ještě o půlnoci mi zvonil mobil, jestli mám náhradní rukavice a ponožky a další oblečení. Vybrala jsem zásoby jídla tak na týden a byla jsem ráda, když jsem zapla kufr. Na nádraží jsme se sešli tak pěkně zřízení všichni. Jen jsme na sebe koukli a vybuchli jsme smíchem. Pánové vedli. Co do objemu zavazadel i věcí, které zapomněli. Nějak to dopadne. Nasedli jsme do rychlíku a začali rozebírat večerní program. No to ještě podle toho, v kolik na chatu dorazíme. A pak si zatopíme v krbu a bude pohoda. Rychlík si dával načas, a tak nám autobus nestihl ukázat ani zadní světla, protože byl dávno pryč. Honzo, jede vůbec ještě něco? Snažili jsme se zjistit ze zamrzlého, zasněženého jízdního řádu. No, autobusem je to jen patnáct minut, tak to nebude daleko. Jen se musíme držet cesty, na ní je odbočka k chatě. Kluci dotáhli spadené větve, naložili jsme zavazadla a jelo se. Šlapali jsme hodinu, když se pod lampou ukázal kousek cedule. Tak a za chvíli jsme určitě tam. A byli. Neřekl jsi, že je ta chata tak veliká. Já už se těším na oheň a na čaj, předla Soňa zase jako kotě. Honza hledal klíče pod květináči i na verandě a nakonec zjistil, že je odemčeno. Že bychom tu nebyli úplně sami? To jsi ale neříkal, že tu budeme mít společnost, vrněla Soňa. V chatě bylo příjemně teplo, oheň praskal a široká sedačka zvala k odpočinku. Že by nás Libor překvapil a zatopil? Z vedlejší místnosti vyšel vysoký, ramenatý kluk. Já sice Libor jsem, ale žádný rande tu domluvený nemám. Sedli jsme si a začali vysvětlovat. Nakonec jsme zjistili, že jsme v cizí chatě a ta naše je tak ještě o půl hodiny dál. Víte co? Já jsem tu sám a pomoc a společnost se mi hodí, co vy na to? Pánové si oddechli, neboť táhnout dál naše zavazadla se jim už vůbec nechtělo. A dámy hostitele málem udusily radostí. Jdeme hned připravit něco dobrého na zub. Jo v kuchyni už něco je, tak si taky vezměte. Bylo z čeho vybírat. Páni kluci se zmátořili a šli naštípat a nanosit dřevo, aby se nemuselo ven hned z rána do mrazu. Dali jsme si věci do pokojíků a sešli se zase dole u krbu. Byli jsme tak zabraní do povídání našich, životních příběhů a mlsání, že se nám ve tři ráno ještě nikomu nechtělo do postele. Konečně jsme si popřáli dobrou noc. Libor zůstal dole a za pár minut byl všude klid, jen oheň praskal v krbu. Ráno, nebo spíš před polednem jsme se sešli v kuchyni a až pak jsme se dozvěděli, proč Libor chtěl trávit svátky i Nový rok sám. Po nehodě, která se mu stala před časem, přestal vidět. Snad proto, že se s ním rozešla i jeho dívka, tak se snažil zpřetrhat všechny vazby na rodinu i staré přátelé. Chtěl se srovnat sám se sebou, jak řekl. A my jsme ho nečekaně přepadli a byl rád. Zůstali jsme. Brali jsme ho na túry, hodnotili kulinářské výrobky jeho i děvčat. Chtěl dělat všechno jako dřív a byl dobrej. Dost dobrej. My jsme se zase seznamovali s neviditelným písmem, ale takovou výdrž, jakou měl Libor, jsme neměli. Život by vás přinutil, řekl nám tiše. Nezbylo než souhlasit. Ale slíbili jsme, že se polepšíme. Máme se od něj co učit. Nový rok jsme oslavili v chatě s přáním, abychom se aspoň jednou za měsíc všichni sešli a užili si výlet, který vždycky jeden z nás připraví. A jelikož začal Libor, byla teď řada na nás. Přibrali jsme do party nového kamaráda a doufáme, že napořád. Byl to úžasný týden. A jak se to říká? Jak na Nový rok, tak po celý rok. A proč né díl...

                                                                                            Článek napsala Mária Šmejkalová.

Vážení čtenáři, 

musíme vám oznámit smutnou zprávu. Bohužel nám pan Janeček už žádnou pověst z našeho kraje ani vzpomínky na školu nenapíše. Článkem o Vánocích se s námi rozloučil.

Pan Mgr. Vladimír Janeček zemřel v pátek 29. 12. 2017 ve věku nedožitých 78 let. Bude nám všem moc chybět.

Věnujte mu, prosíme, tichou vzpomínku spolu s námi.

oblastní odbočka SONS HB

Zajímavé čtení o dění v naší odbočce, luštění, vtipy.. 

Odbočka Havlíčkův Brod pořádá Den otevřených dveří společně s výstavou kompenzačních pomůcek.

V úterý 24. října od 9 do 15 hodin v prostorách Senior Point na Rubešově náměstí v Havlíčkově Brodě.

Těšíme se na vás.

   Je poklidné letní odpoledne, neděle 13. srpna. Otevřenými okny mlýna POŠTOLKA ve Vísce u Chotěboře zní tóny klavíru a zpěv, melodický a výrazný ženský hlas. V přízemní mlýnici, provoněné sušenými bylinkami a vonnými tyčinkami sedí za stařičkým klavírem štíhlá černovlasá žena. Její ruce hbitě běhají po černobílých klávesách a zpívá národní písně ze souborů Leoše Janáčka, z moravskoslovenského pomezí, z Čech. Před sebou nemá žádné noty. K některým písním přidává malou poznámku, proč právě tu či onu tak ráda zpívá, jaká vzpomínka se k ní váže. Posluchačů není mnoho, setkání vskutku komorní, sedíme tiše jako pěny a to, čemu nasloucháme, vnímáme nejen sluchem, ale i srdcem, jako bychom hudbu i dýchali.

   Klavír utichl, poslední tóny v nás ještě doznívají, pěvkyně Olga Štěpánová a spisovatelka Anna Markowitz v jedné osobě začíná vyprávět o svém životě.

                                          V Lípě 21. srpna 2017

        Ti z vás, co dobře pamatují padesátá léta minulého století a žili na vesnici, měli na vesnici rodiče, nebo jiné příbuzné, si určitě dobře pamatují, že některé Místní národní výbory zřizovaly na tu dobu pokroková opatření, takzvané žňové útulky, a to na pomoc rodinám zemědělců, kteří v době žní od božího rána až do stmívání v potu tváře pracovali na polích.

Přinášíme vám červencové číslo našeho časopisu, které je plné aktualit z naší odbočky, vyprávění a vzpomínání našich členů, luštění a kvízů... 

   Na návštěvu se obyčejně chodí s lahvinkou dobrého vína, bonboniérou, balíčkem kávy či čokoládou. My jsme ale v pondělí 29. května ve svých taškách měli dětské piškoty, mrkev, kočičí granule, suché pečivo a chléb.

   Co nás v Záchranné stanici zvířat v Pavlově u Ledče nad Sázavou čeká, to jsme tak trochu věděli. Pan ředitel Zbyšek Karafiát si s námi v loňském roce o své práci popovídal do našeho časopisu. Těsně před cílem nám cestu trochu zkomplikovala rekonstrukce silnice, ale řidič pan Vítek neohroženě projel staveništěm a ve správnou chvíli odbočil směrem, kam ukazovala slaměná vydra.

K záslužné činnosti Senior Pointu patří mimo jiné také pořádání přednášek pro veřejnost na různá témata ze zdravotnictví. Ve středu 10. května 2017 přišel na řadu zrak a oči.

   „Dnes tu máte šestou a sedmou třídu, snad budou hodní“, pravila paní ředitelka, když nás zavedla do velké třídy s mnoha okny. V lavicích se postupně usadilo dvaadvacet žáků.