Když divadlo rozmlouvá

Téma dnešního setkání je divadlo. Je tedy na místě abych vás seznámila se svými zkušenostmi s divadly.

Musím hned na začátku přiznat, že nejsem častý návštěvník divadel, ale tuto sporadičnost mám plně vynahrazenou zážitky.

První mírně zamlžené vzpomínky jsou z raného dětství, kdy jsem se svými dvěma sestrami provozovala doma ochotnické divadlo. Vděčnými diváky byli maminka s tatínkem a babička. Oděny v bílá trička, bělounké sukýnky z krepového papíru a na hlavách kloboučky červeno puntíkaté, běhaly jsme po pokoji a říkaly text. Ten si samozřejmě již nepamatuji, ale protože jsme předváděly muchomůrky, bylo to asi něco jedovatého, přesto jsme byly odměněny potleskem.

Když jsme trochu povyrostly, stala se vítanou kostymérnou maminčina skříň, která úplně vzadu obsahovala kostým z jejích mladých ochotnických časů. V Sokolu hráli představení o sultánovi a maminka představovala jednu z dívek v harému. Tento atraktivní kostým si pečlivě uschovala a my tři sestry jej ještě pečlivěji zkoušely a nadýchané nohavice efektně ploužily po zemi.

Další setkání s divadlem se uskutečnilo na základní škole, kdy jsem byla při školních představeních obsazována do role vypravěče.

V nažehlených šatičkách jsem stála v rohu jeviště kulturního domu a ve správný čas doplnila dění na jevišti naučenou replikou.

Spolužáci přicházeli a odcházeli dle potřeby na scénu a já jsem staticky setrvala v přiděleném prostoru.

Veliké kamenné divadlo jsem navštívila později, ale o to významnější příhoda to byla.

V představení totiž vystupovala má sestřenice, absolventka DAMU, a my jsme ji s maminkou a sestrami jely podpořit.

Událost nejvyššího významu!

Co si vzít za šatičky, jakou kabelečku a hodí se k ní tyhle botečky? Naštěstí pomohly kamarádky a tak slavnostně vyšňořeny jsme vyrazily do chrámu múz ve Šternberku. Oslavná atmosféra představení úžasná a na pódiu SESTŘENICE ALICE! Menší zádrhel nastal s květinami, kdy jsme byly paní biletářkou ujištěny, že nikoho pro předání květin na pódiu nemají.

Ovšem bratranec se nevzdával a umluvil, možná i mírně podplatil, mladíka, který měl ten den požární dozor.

Tento se svěřeného úkolu zhostil na výbornou a zakoupenou kytici předal i s mírnou úklonou. Poté následovala tradiční školní divadelní představení, jako jsou Rusalka a Naši furianti.

Ve čtvrtém ročníku gymnázia jsme v rámci výuky českého jazyka odjeli do Prahy.

Součástí programu byla i dvě divadelní představení, která mě pravděpodobně moc nezaujala, neboť mi téměř neutkvěla v paměti mimo toho, že jsem viděla na vlastní oči herce, které jsem znala z televizní obrazovky.

Pak jsem se bohužel s divadlem dlouho nesetkala, nepočítám-li loutkové představení, které jsem absolvovala s nadšenou čtyřletou dcerkou.

Ta je nyní již sama maminkou a se svým manželem navštěvuje divadlo pravidelně.

Rozhodla se tedy, že svým rodičům zpestří slabý kulturní život a darovala nám lístky do divadla.

První byly do Moravského divadla Olomouc na hru Vzpoura nevěst.

Hra výborná, vtipná, svěží a moc jsme se nasmáli.

Patrně opojena úspěchem, který dárek vyvolal, zakoupila nám dcera vstupenky na letní olomoucké hry, které mimo jiné uvedly Cyrana z Bergeracu.

Toto představení se odehrálo pod širým nebem v amfiteátru Korunní pevnůstky.

Nádherný letní vlahý večer, plné hlediště, herci běhali, děla střílela a hlavně nepršelo. Uchvácena výkony herců tleskala jsem ze všech sil. Nakonec jsem povstala ze židle a s hlasitým zvoláním bravo jsem se snažila strhnout přítomné publikum k potlesku ve stoje neboli „standing ovations“.

Co myslíte, povedlo se mi to? Nechám vás jednou hádat?

ANO POVEDLO - nakonec celý amfiteátr povstal a dlouho tleskal vestoje.

Když už jsme s manželem začali kulturně žít, nemohli jsme ustrnout na místě, i vybrala jsem z nabídek zájezdů odpolední představení v Praze, v samotné Goja Music Hall aréně. Nejednalo se o nic menšího než slavného Fantoma opery.

Tento velkolepý muzikál dorazil po všemožných úskalích i do Prahy.

Pohodlně usazeni v moderním prostoru užívali jsme si dechberoucí podívanou.

Efekty, kdy vám nad hlavami padá lustr, na jevišti pluje loďka a mezi sedačkami pobíhají vojáci, ve mně zanechaly hluboký dojem.

Záměrně nezmiňuji provedení herců a zpěváku, neboť na jejich výkony nemám slov. Jedním slovem čarokrásné.

Do závěrečného potlesku jsem vložila všechny své síly.

A opět nikdo nevstával, no to není možné, takový výkon a potlesk nebude vestoje, běželo mi hlavou.

No to bych se na to podívala, ať Pražáci vidí, co umí Morava!

Rázně jsem povstala a donutila k tomu manžela i sousedy z autobusu.

Tleskali jsme vestoje ze všech sil.

Opět Vám položím kontrolní otázku: podařilo se nám zvednout na nohy celou pražskou Goja Music Hall arénu? Anebo se tentokrát standing ovations nekonaly?

 Petra Mazáčová