Jak proběhnul první ročník Tyflozabijačky?

Neuvěřitelné se stalo skutečností a nám se podařilo zorganizovat první ročník Tyflozabijačky. Z názvu už jistě tušíte, o co šlo.

Akce, kterou jsme několik let neúspěšně plánovali, se zrodila takříkajíc naprostou náhodou. Dlouhé měsíce a roky se nám totiž nedařilo najít nejen vhodné místo, ale také řezníka, který by do toho s námi šel. Při jednom z rekondičních pobytů, který jsem pořádal s lidmi z Uherského Hradiště, jsme při posezení u stolu a ochutnávce vína přišli na to, že „náš člověk“ sedí přímo mezi námi. Byl to majitel penzionu, kde jsme byli ubytováni, a myšlenka se mu natolik zalíbila, že jsme si hned plácli. Jeho nabídka byla tak velkorysá a zajímavá, že nebylo třeba nad ničím dlouze uvažovat.

Začali jsme tedy plánovat, jak se všichni z různých koutů republiky dostaneme do Mušlova u Mikulova, do oblasti fantastické Pálavy. Nebylo to, bratru, snadné vše sladit, ale podařilo se zařídit dodávku i svoz ze Sedlece, což byla nejlepší volba, a plánování tak začalo dávat smysl.

Přeskočme tedy dopravu, která ovšem v našem pojetí bývá většinou tou největší výzvou. Na místě se šestadvacítka „zabijáků“ sešla v odpoledních hodinách a připravila se na zítřejší dění. Naladili jsme nejen chuťové buňky ochutnávkou místních vín, ale také hlasivky za doprovodu harmoniky a kytary – vše samozřejmě ze záloh našeho Aktivklubového členstva. Přijel za námi Radim Vojtek s harmonikou a já jsem, doufám, zdatně sekundoval s kytarou. Páteční večer se protáhl do pozdních hodin, ale ráno všichni zvládli být na značkách.

Samotnou zabijačku a přípravu všech možných, tušených dobrot snad ani není třeba podrobně popisovat. Všichni jsme si ale vše vyzkoušeli poslepu, takže zážitky byly vskutku fantastické. Plnit jitrnice, jelita a tlačenky si běžně doma nevyzkoušíme, že ano. A míchání škvarků, které někomu voní a jinému zase ne, také nezažijete dvakrát do roka.

Co je však na akcích tohoto typu nejúžasnější? Atmosféra a velmi přátelské klima. Všichni si tak nějak dokázali poradit sami a na místě nezazněl jediný nářek typu „kdo mi jako pomůže“. Vše probíhalo přirozeně a samovolně a každá potřebná pomoc přišla právě ve chvíli, kdy byla skutečně potřeba.

Druhý večer dorazil další harmonikář. Zpočátku jsme ho nechávali hrát samotného, jelikož nebyl z naší party. Postupně se ale „infiltroval“, takže večerem opět zněla harmonika i kytara. Posléze však musel pan harmonikář odjet, a tak zůstalo jen u kytary. Písně, které zněly, byly natolik všeobjímající a všem známé, že se večírek rozhodně neuzavíral brzy.

Bříška jsme měli naplněná skvělými zabijačkovými specialitami a vše završil fantastický zabijačkový guláš. Výdrž tedy, jak je zřejmé, musela být dlouhá – a také byla.

Poslední den se opět nesl ve znamení luxusních pokrmů z vlastní výroby, takže jsme rozhodně neodjížděli hladoví. Každý si navíc v batůžku odvážel nějakou tu výslužku, takže se zabijačková vůně linula i v prostředcích hromadné dopravy, kterými jsme – až na pár jedinců – společně odjížděli domů. Pravda, ve vlaku už nám trochu klimbala očka, ale to u nás „zrakáčů“ přece nic neznamená.

Každopádně to byla akce plná zážitků, krásných setkání, ještě krásnějších gurmánských prožitků a muziky.

Na závěr záměrně přidávám několik vět o tom, že celkový servis, který jsme velmi důkladně plánovali a ladili dlouho před odjezdem, byl pro všechny – řekl bych – opravdu „blind friendly“, protože právě to je základem každé správné akce Aktivklubu. Zmiňuji to až na konci schválně. Smyslem a posláním Aktivklubu totiž není starat se o nás všechny, ale podpořit každého z nás v tom, aby se mohl cítit jako samostatný a soběstačný člověk – člověk, který je za pomoc rád, ale nevyžaduje ji.

Moc se těšíme na další ročník a jistě doladíme další detaily, které z letošní zabijačky vyplynuly.

Za aktivklub vás  zdraví zabiják a šéfaktivista Vojta.