JAK TO TENKRÁT BYLO S ČETNÍKY

   Ukázky výzbroje a výstroje byly součástí přednášky o vzniku a historii četnictva za Rakousko-Uherské monarchie a v období První republiky Československé.

   Již po několika úvodních slovech bylo jasné, že pan nadstrážmistr je opravdu zapáleným a nadšeným badatelem, sběratelem materiálů, dokumentů a informací.

   Nejprve nás stručně seznámil s historií a okolnostmi vzniku četnictva v polovině 19. století, k němuž přispěla nedbalá situace v pořádku a bezpečnosti v zemi. Nastínil nám rozdíly v postavení a organizaci četnictva v různých oblastech monarchie.

   Poté se podrobně rozhovořil o změnách, které nastaly po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí o struktuře a rozmístění četnických velitelství - například v roce 1928 sloužilo celkem 19.000 četníků na 2.800 stanicích. Někteří z nich byli původní příslušníci četnictva z Rakousko-Uherska, k nim se přidali legionáři, kteří se vrátili z fronty (jak jsme mohli vidět i v seriálech České televize Četnické humoresky a Četníci z Luhačovic).

   A jak tomu bylo, když se mladý muž chtěl stát četníkem? Musel být bezúhonný, starší 21 let, projít proškolením a zavázat se nejméně na tři roky neustále nosit uniformu (civil pouze v případě pobytu v nemocnici), bydlet v kasárnách, během služby pravidelně obcházet příslušný rajón a další a další. Oženit se směl až po dosažení věku 30 let, jeho nastávající musela předložit potvrzení o bezúhonnosti a finančním zajištění (aby si milého nebrala pouze ze zištných důvodů). Pravda je, že po odsloužení (nejprve v 50, později v 55 letech) měl četník právo na penzi, která jemu a rodině zajišťovala relativně spokojený život. Když přišel během služby o život či byl vážně raněn, dostávala rodina také peněžitou pomoc.

   V kasárnách se o četníky starala hospodyně, vařila, prala a uklízela. Na rozdíl od půvabné mladé Andělky v Četnických humoreskách to musela být „žena vyššího věku a nevábného vzhledu“, aby nenarušovala morálku mužstva. Říkalo se jim četnické babičky a nováčkům tak trochu nahrazovaly maminku.

   Příslušníci četnictva měli i další omezení, například nesměli hrát divadlo, být členy nebo sympatizanty některé politické strany atd. Služba byla i fyzicky náročná, pochůzky po rajónu, deportace provinilců, utužování kondice. Pokud se četník něčím provinil, byl převelen na Slovensko či na Podkarpatskou Rus.

   Těžké časy nastaly četnictvu se začátkem druhé světové války, kdy byli absolutně podřízeni Němcům a služba byla velice nebezpečná. Po skončení této války bylo ještě v létě 1945 četnictvo zrušeno a přeměněno na sbor národní bezpečnosti.

   Pan nadstrážmistr údaje, příklady a letopočty doslova „sypal z rukávu“, nebylo možné si všechno zapamatovat. Poslouchali jsme doslova jak vzorní školáčci a divže jsme se ukázněně nehlásili, když jsme se na něco chtěli zeptat.

Po části teoretické jsme obstoupili pana Laudu a stoly s ukázkami četnické výzbroje a výstroje. Prohlédli a osahali jsme si ji zmíněné zbraně, kožené holenice, plechovou helmu (ke které přimrzaly uši) i měkkou plstěnou (která muži zákona nezaručovala prakticky žádnou ochranu, když například při uklidňování hospodské rvačky dostal půllitrem do hlavy) a další. Měli jsme spoustu otázek, na které pan nadstrážmistr ochotně odpovídal, předváděl a vysvětloval.

   Přednáška se opravdu vydařila, bylo to zajímavé ohlédnutí do dějin našeho státu. Je skvělé, že jsou mezi námi takoví zapálení nadšenci, jako byl náš host, kteří se historii věnují a udržují ji v povědomí ostatních. Panu Laudovi patří naše poděkování za čas a ochotu, které nám věnoval a není vyloučeno, že se zase někdy nesejdeme.

                                                   připravila Marie Heilandová