JAK JSME SE VYVEZLI

   Mezi slavné, lidmi oblíbené a často citované výroky z českých filmů, jako například „Vy jste se zase kochal, pane doktore“ či „To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou“ atd. patří bezesporu také hláška „Se šípkovou- se zelím“ z filmu Slavnosti sněženek.  Ten byl natočen podle knihy Bohumila Hrabala a právem patří mezi nejlepší.

   Kersko je netypická obec poblíž Nymburka. Je vybudováno podle amerického vzoru, silnice a ulice na sebe navazují kolmo v pravých úhlech. Právě zde Bohumil Hrabal dlouhá léta žil, psal knihy, chodil do oblíbené hájenky se sousedy na pivo, všechny dobře znal a oni znali jeho. Není divu, že se film natáčel tady a že mnohé z postav byly „šity“ podle skutečných obyvatel. Hrabalův svébytný humor, plný laskavosti, vynikající herecké obsazení a zajímavé prostředí Kerska, jsou důvodem nejen k oblibě filmu, ale také lákají mnoho turistů k návštěvě tohoto místa.

   I my jsme se nechali nalákat a v úterý 31. května jsme naším oblíbeným bílým minibusem vyjeli na výlet. Krátce před desátou hodinou jsme již projížděli Kerskem po hlavní silnici, lemované vysokými stromy a keři, za nimiž bylo možno spatřit vily a vilky, chaty a chaloupky různých stylů a velikostí. První zastávka patřila keramickému ateliéru Kuba. Ve svěže zelené, deštěm umyté, perfektně udržované zahradě vonící kvetoucími stromy, nás přivítaly keramické kočky s korálky kolem krku, také keramický půllitr postřižínského piva v „nadživotní“ velikosti a jiné výtvory z rukou pana Kuby. Připomněl žíznivým turistům, na co se mohou těšit.

   V ateliéru nás mile přivítala paní Kubová. Zavedla nás i do dílny, kde hučel hrnčířský kruh, na kterém z obyčejné hrudky hlíny vznikají krásné věci. Seznámila nás s historií obce, která sahá až do raného středověku. Viděli jsme i několik archeologických nálezů, které byly vykopány v lese. Poutavě nám vyprávěla o panu Hrabalovi, jeho životě v Kersku, o jeho kočičí smečce, o natáčení filmu, o postavách filmových i skutečných. Představila nám i knihu, kterou její manžel napsal, jsou v ní fotografie, vzpomínky herců, obyvatel obce, rozhovory a podobně.

   Prohlédli jsme si množství keramických koček, hrnečků, zvonečků a drobností pro radost. Pro mlsné jazýčky byly k dostání i hořické trubičky..

   Potom jsme opustili ateliér a přejeli kousek dál k autobusové zastávce, nazvané po panu Hrabalovi, kterou bedlivě střeží dvě velké dřevěné kočky. Nedaleko od ní stojí v zahradě chata, ve které Bohumil Hrabal žil. Druhá zastávka nese jméno dalšího spisovatele, který zde žil- Adolfa Branalda.

   Další zastavení bylo u pramene svatého Josefa, ze kterého vytéká poměrně vydatný proud osvěžující minerální vody. Pravda, nevoněla právě po fialkách, železo a trochu síry… Ale všichni odvážlivci ochutnali. Přiblížilo se poledne a tím i slibovaný oběd v hájence, ve které se odehrával nemilosrdný boj o způsob přípravy uloveného divočáka a pozici trofejní hlavy. Útulná místnost nás přivítala příjemnými vůněmi a pan hostinský nabídkou lahodného moku i jídel. U někoho vyhrála kančí se šípkovou, u jiného se zelím, zvěřinový gulášek, štěpánská pečeně… Na chvíli jsme i mluvit přestali.

   Po příjemně strávené hodince odjezd do nedalekého Přerova nad Labem a prohlídka skanzenu, který je- podle slov paní průvodkyně- nejstarším muzeem v Evropě. Obsahuje více než čtyřicet objektů, přibližujících život lidí v Polabí ve druhé polovině 18. století. Světnice s kachlovými kamny, začouzené černé kuchyně, expozice nářadí, nástroj a zařízení ze zemědělství a mnoha řemesel. Skanzen se velice oblíbili filmaři a natáčeli zde mnoho pohádek.

  Přítomní pánové se velmi těšili na prohlídku muzea motocyklů a bicyklů. Bohužel, návštěvu objektu s nablýskanými dvoukolovými krasavci s motorem i bez, jsme museli zkrátit vzhledem k rychle ubíhajícímu času a stejně rychle se přibližujícím mrakům a sílícímu větru. Bylo by se dalo ještě dlouho obdivovat stroje, které s láskou a nadšením opravuje a hýčká již třetí z generací majitelů.

   Na zpáteční cestě jsme s úlevou dopřáli odpočinek našim unaveným nohám, vyjedli poslední zbytky zásob a postupně se vraceli do svých domovů. Počasí přálo, my jsme nezmokli, jen autobus.

   Až se zase někdy budeme dívat na Slavnosti sněženek, můžeme hrdě ukázat prstem- tam jsme byli a bylo to fajn!