Článek od členky

Kniha – přítel člověka

V minulých dnech se mi stala taková malá příhoda, skoro by ani za řeč nestála, ale mě přece zaujala. Seděla jsem v autobuse č.30 a naproti mně seděla paní, v rukou docela objemnou knihu a zaujatě četla. Nebyla ani typ intelektuálky, spíše „obyčejná“ paní kolem čtyřicítky. Zvědavě jsem ji pozorovala, ale ona nevnímala ani mě, ani nic ze svého okolí. Vidět v MHD někoho s knihou v ruce není tak častý jev. Většinou vidíme mobily, tablety, esemeskování. V nejlepším případě u pánů noviny, ale i ty spíše na sportovní rubrice.

V době mého mládí to nebyl úkaz nijak ojedinělý. Sama se pamatuji, že jsem vláčela rozečtenou knihu přes půl města a doufala, že si budu moci sednout a pokračovat ve snění. Pamatuju se dokonce na situaci, kdy jsme si na Remarquovými Třemi kamarády nenápadně utírala slzičky. Bylo to dojemné čtení.

Ve veřejném prostoru se hovoří o tom, že mladí lidé málo čtou, i knihovny mají větší návštěvnost starší generace. Jistě se dají dnes veškeré informace a zajímavosti získat z médií, z internetu a dalších vymožeností dnešní doby, ale přece jen knihy jsou knihy a jejich úloha je nezastupitelná. Sama jsem vyrůstala ve čtenářské rodině a láska ke knihám mi zůstala dodnes. A jsem šťastná, že máme knihovnu pro nevidomé, kterou pravidelně navštěvuji.

Až sem mne zavedl pohled na paní s knížkou v MHD, k těmto myšlenkám a vzpomínkám.

Marie Procházková – SONS Plzeň