Bodové písmo ve Visegradské čtyřce
Nedávno jsme psali v Zoře i na našich internetových stránkách o tréninkovém soustředění před mezinárodní soutěží v práci s přenosnými brailskými zobrazovači a hle, 30. Duben, den soutěže, máme za sebou. Kromě našich tří borců přijeli čtyři soutěžící z Polska, tři ze Slovenska a pozorovatelka z Maďarska. O organizaci se postarala hostující SONS.
Soutěž zahájil krátce po půl desáté prezident SONS Václav Polášek, kterého jsme tentokrát povolali v trojjediné funkci: jako představitele hostitelské organizace, jako člena poroty a v neposlední řadě jako tlumočníka mezi češtinou a polštinou.
Po desáté se soutěžící rozešli do tří oddělených místností podle zemí a připravili se k první disciplíně. Než se do ní pustí, zabrousíme do nedávné historie:
Letošní soutěž je již čtvrtá v pořadí. První mezinárodní soutěž podobného typu se konala v Praze v roce 2010. Sponzorovaly ji tehdy pouze komerční společnosti, jejichž záměrem bylo propagovat jimi vyráběný a prodávaný produkt. Na rozdíl od častého prosazování podivných výrobků byl EasyLink12 výtvorem vskutku podařeným – něco jako elektronická tabulka a bodátko: tichý, rychlý a ultralehký.
Další soutěž se konala v roce 2011 a třetí o dva roky později – stále pouze s podporou komerčních subjektů, jakoby nikomu nezáleželo na brailské gramotnosti. Teprve letos se podpory soutěže chopil Mezinárodní Visegradský fond, jehož projektová komise pochopila nutnost uchování ohrožené gramotnosti nevidomých. Kdyby se však její členové přišli osobně na naši soutěž podívat, nejspíš by svoji podporu odvolali, ježto všichni soutěžící byli v Braillově písmu natolik zběhlí, že jim negramotnost věru nehrozí. Své schopnosti prokázali ve všech čtyřech soutěžních disciplínách.
V první disciplíně „hlasité čtení“ měli soutěžící za úkol přečíst text o délce 100 slov. Z papíru by to bylo jednoduché a na první laický pohled se zdá, že na krátkém řádku o 12 znacích budou čtenáři s rychlostí na štíru. Opak je však pravdou. Stačí dobře zkoordinovat pohyb ukazováků obou rukou po řádku a rychlé stlačování rolovací klávesy. Nejlepší se dostali téměř na minutu a půl.
Diktát vyžadoval schopnost psát na osmibodové klávesnici a pak text pečlivě opravit. Na vrub se počítala i sebemenší chybička – například chybějící mezera či mezera navíc.
Třetí a čtvrtá disciplína kvalifikovaly soutěžící na zdatné administrativní pracovníky. Seřadili správně neuspořádané řádky textu a výsledek odeslali elektronickou poštou na centrální počítač porotců.
Vyhodnocení všech desíti soutěžících trvalo mezinárodní porotě přibližně 45 minut. Daleko déle jsme si povídali o tom, jak soutěž napříště zdokonalit, jaké nové disciplíny zavést, co zlepšit na bodování. To už však bylo vrcholné odpoledne a hlavní organizátor nás autoritativním hlasem pobídl, abychom si pospíšili, že pan senátor nepočká. A tak jsme se za nějakých čtyřicet minut octli v prostorách senátu Parlamentu České republiky, kde se nás ujal školený průvodce (pan senátor promine) senátor doktor Milan Pešák. Provedl nás sály, chodbami, salonky a podal nanejvýš zasvěcený výklad plný odkazů na antické básníky, hrdiny a bohy. Při tom se nejvíc zapotil náš dvorní tlumočník do polštiny, prezident Václav Polášek. Nikdy se jako tlumočník neškolil a přesto se svého úkolu zhostil s bravurou houslového virtuosa. Nakonec si ale zhluboka oddechl s pro něj typickým humorným dovětkem, že by raději byl rubal uhel.
S blížícím se večerem napětí narůstalo a na rozdíl od hlášky ve filmu „Adéla ještě nevečeřela“ nikdo nic předčasně nevykecal. Po slavnostní večeři však nezbylo než přinést ceny a vyhlásit výsledky.
K výsledkům je třeba podotknout, že nejvyšší dosažitelný počet bodů byl 660 a desátá Andrea Migacová ze Slovenska získala 523 bodů. S ohledem na skutečnost, že slovenská skupina byla oproti českému a polskému týmu znevýhodněna příliš krátkým zácvikem, se jedná o výsledek velmi dobrý. Podobně na tom byli devátá Dominika Pozdechová s 584 body a Peter Nedorost (oba ze Slovenska) se 647 body. A pak už se střídají odvěcí rivalové: sedmý Zdeněk Bajtl (Česká republika) se 649 body měl tentokrát smůlu, jindy bývá mnohem lepší. Od šestého místa už to šlo za sebou těsně po jednom bodu: Šesté místo patří náctiletému polskému borci Macieji Kapczyńskému s 655 body; pátá byla rovněž polská soutěžící Małgorzata Wiecha s 656 body; čtvrtý Jiří Sádovský získal 657 bodů. O medaile se rozdělili Mariusz Koczorowski z Polska na třetím místě s 658 body, Luboš Zajíc z ČR s 659 body a vítězka Aneta Pińkowska z Polska s plným počtem 660 bodů. Nedokázal jsem si při blahopřáních vítězům postesknout našemu stříbrnému Lubošovi: „nebýt té přidané čárky v diktátu …“. Ale hra je hra a všichni soutěžící si odnesli hodnotné ceny. Prozradím, co si vybojovali první tři, protože se jedná o ceny natolik hodnotné, že by mohly motivovat k účasti na podobné soutěži i mladé brailsky a počítačově gramotné kluky a děvčata. Tři medailisté si jeden jako druhý odnesli brailský elektronický řádek EasyLink12 Touch, tedy čtecí a zapisovací přístroj se senzorovým naváděním kurzoru v hodnotě téměř 35 tisíc korun.
Právě skončená mezinárodní soutěž je pouhým kamínkem v mozaice, kterou pracně skládají stoupenci brailské gramotnosti, tedy lepšího a úspěšnějšího uplatnění nevidomých na trhu práce. S plynoucími léty pozoruji, že nejzavilejším protivníkem nám není počítačový hlas, nýbrž předsudek, pověra, ba mýtus o obtížnosti Braillova písma; kdyby jej šířili jen neznalci, amatéři, diletanti a jim podobní, žilo by se nám líp; tato pověra je však šířena i takzvanými odborníky, kteří bodové písmo rozmlouvají hlavně osobám se zbytky zraku s falešně, leč rajsky znějícím: „vy přece nemusíte číst hmatem, vždyť vy ještě vidíte.“ Dokud se tito lidé nevzpamatují, dokud nezačnou jimi ovlivňované osoby používat vlastní rozum a dokud nebude Braillovo písmo v povinném vzdělávání postaveno na roveň písma běžného, budeme se s nízkou gramotností nevidomých a tedy se ztíženou konkurenceschopností i nadále potýkat.