11/2019 Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS

Publikováno 14.10.2019 14:41 Zajíc Luboš


Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 11/2019

V článcích z naší poradny se obvykle věnujeme informacím, jejichž pramenem jsou právní předpisy. Normy právních předpisů každý z nás v životě realizujeme v podobě výkonu různých práv a povinností v konkrétních situacích. V případě konfliktu však může dojít až k tomu, že spor o realizaci práv skončí u soudu, který pak obecné právní předpisy aplikuje na konkrétní individuální případy. V rámci odůvodnění svých rozhodnutí soudy provádějí výklad práva, který sice v našem právním systému (na rozdíl např. od práva anglosaského) teoreticky nelze považovat za výklad závazný a aplikovatelný na všechny další obdobné případy, nicméně je neoddiskutovatelnou skutečností, že samy soudy se s ohledem na právní principy, kterými jsou také právní jistota a předvídatelnost rozhodování, snaží a mají snažit o soulad nových rozhodnutí s rozhodováním obdobných případů v minulosti. To platí dvojnásobně, jde-li o rozhodování soudů nižších stupňů, kterým v případě odchýlení se od již existující judikatury a názorů vyšších soudů hrozí změnění jejich rozhodnutí nebo vrácení konkrétních případů zpět. Stručněji řečeno, je určitě zajímavé a užitečné sledovat soudní judikaturu, chceme-li radit nebo doporučovat, jak v určitých situacích postupovat. A právě pro tuto užitečnost bych vás dnes rád seznámil se dvěma judikáty, které mají a v budoucnosti mohou mít praktický dopad na výklad práva pro nevidomé či slabozraké osoby.

Konkrétně jde o právo na osvojení dítěte a právo na příspěvek na pomůcku.

Právo nevidomých být zapsáni do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli

Mnoho let uplynulo od doby, kdy dva nevidomí manželé podali žádost o zapsání do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli, než o věci rozhodoval Nejvyšší správní soud České republiky. Pro náš účel není důležitý samotný verdikt vynesený tříčlenným senátem, ovšem za důležité naopak považuji některé pasáže odůvodnění rozsudku, protože se mohou stát jakýmsi vodítkem pro potencionální těžce zrakově postižené zájemce, kteří o osvojení také uvažují. Během procesu totiž i správní orgány, které o vhodnosti žadatelů rozhodují, byly donuceny dojít ke změnám kritérií a nalezení určité metodiky aplikovatelné na posouzení žádostí osob se zdravotním postižením. Jak formuluje samo Ministerstvo práce a sociálních věcí, byla vytvořena metodika, která zjednodušeně řečeno směřuje od ryze medicinského modelu, v němž se posuzují schopnosti žadatele prostřednictvím lékařsky zjištěného zdravotního stavu a zdravotní způsobilosti, k modelu sociálnímu, v němž správní orgán sleduje sociální dopady zdravotního stavu žadatelů na jejich každodenní život a jejich schopnosti zajišťovat péči a výchovu eventuálně osvojeného dítěte.

Metodika vychází z toho, že v případě zprostředkování osvojení není účelem osvojení toliko „řešení právního statusu dítěte a vytvoření právní fikce rodinných vazeb“, ale také zajištění náhradního pečujícího prostředí pro dítě. Představuje tedy jeden z nástrojů zvláštní ochrany dítěte, které bylo trvale zbaveno své přirozené rodiny. Přitom však musí stát zabezpečit, aby se bral v první řadě do úvahy zájem dítěte.

Zprostředkování osvojení je především službou osvojovanému dítěti, a nikoliv službou případným zájemcům o osvojení. V tom se postavení dítěte a žadatele o osvojení liší od postavení státu a jeho závazků, které má ve vztahu k přirozeným rodičům a obecně přirozeným rodinám dítěte, podle nichž musí ctít požadavek proporcionality zásahu do autonomní sféry rodiny a vyvarovat se tak jakéhokoliv „sociálního inženýrství“.

V případě zajištění náhradní rodinné péče jde o závazek, v němž je prioritní zájem dítěte, přičemž nejlepší zájem dítěte je zde dokonce hlediskem nejvyšším.

Naopak na straně žadatelů neexistuje žádné základní právo na to stát se náhradním rodičem či pěstounem, a toto právo v daném případě nemůže být dovozováno ani ze základního práva na ochranu rodinného života.

Existují-li pochybnosti o schopnosti žadatele naplnit účel osvojení, pak stát musí rozhodnout v neprospěch žadatele (tedy uplatní se zde zásada v pochybnostech v neprospěch žadatele).

Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že by se nevidomí (zejména příjemci příspěvku na péči) nemohli nikdy stát úspěšnými osvojiteli, ale z metodiky MPSV, s níž se Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ztotožnil, plyne i následující:

stát musí vytvořit prostor pro přijetí nezbytných přiměřených úprav a případně též specifických opatření, která umožní kompenzovat faktickou nerovnost osob se zdravotním postižením. Takový závazek vůči těmto osobám však má hranice tam, kde by taková podpůrná opatření vyústila v zásadní změnu povahy systému náhradní péče. Tyto úpravy či opatření, které by měly být zájemcům o některou z forem náhradní rodinné péče poskytnuty, nesmí svým rozsahem převracet smysl náhradní rodinné péče tak, že před uspokojení oprávněných potřeb eventuálně přijatého dítěte předřadí otázku uspokojení potřeb samotných zájemců.

Stěžejní bude posoudit, zda jsou zájemci o náhradní rodinnou péči schopni uspokojit potřeby dítěte v souladu s požadavky na její kvalitu v podobě dostupnosti, přístupnosti a především přijatelnosti pro dítě a přizpůsobitelnosti dítěti, a to případně i za poskytnutí podpory, ať již neformální ze strany širší rodiny či komunity, nebo profesionální v podobě poskytnutí odborných služeb. Touto podporou však nesmí dojít k popření povahy náhradní rodinné péče jako služby dítěti, jejímž hlavním poskytovatelem musí zůstat náhradní rodič.

Jako vždy i při žádostech o osvojení samozřejmě záleží na tom, jak bude teorie v praxi realizována, nicméně se domnívám, že výše uvedené zásady jsou správným východiskem pro posuzování žádostí zrakově postižených o zapsání do evidence zájemců vhodných pro osvojení.

Judikát o nároku na příspěvek na zvláštní pomůcku

Žadatel o příspěvek na zvláštní pomůcku se rozhodnutí Krajského soudu jako soudu správního dočkal v porovnání s předchozím případem o pár let dříve, ovšem jeho případ tímto rozhodnutím ještě nekončí, neboť správní soud jeho žalobě v několika žalobních bodech vyhověl a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu rozhodnutí.

Většina sporů mezi žadateli o příspěvek a Úřadem práce, popř. Ministerstvem práce a sociálních věcí, se dotýká ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, které je upraveno v § 9 odst. 10 větě první, a obsahuje dle textu odůvodnění soudu tři kumulativní kritéria:

  1. příspěvek lze poskytnout jen na pomůcku v základním provedení,
  2. které žadateli o příspěvek plně vyhovuje vzhledem k jeho zdravotnímu
    postižení a
  3. které splňuje podmínku nejmenší ekonomické náročnosti.

 

Soud dále tato tři kritéria podrobně rozebírá, my se spokojíme s citací následujícího bodu:

„Všechna tři výše rozebraná kritéria jsou kumulativní a nezávislá (základní provedení není tzv. typový pojem, u něhož by bylo přípustné nahradit nedostatek intenzity jednoho prvku jiným). Musí být současně naplněna, což znamená, že jedno kritérium nelze upozadit na úkor jiného. Výši příspěvku proto nelze stanovit např. na základě ceny pomůcky, která je sice nejlevnější, avšak žadatel ji může užívat jen v omezené míře nebo ji nemůže plně využít k požadovanému účelu po celou dobu pěti let. Stejně tak nelze vycházet z ceny pomůcky, jejíž některé součásti nejsou nezbytné k řádnému využití pomůcky k danému účelu, byť by třebas žadateli lépe vyhovovala.“

 

Podíváme-li se již na konkrétnější aplikaci tohoto ustanovení, soud např. rozhodl, že externí optická mechanika je nadstandardním vybavením, je-li již notebook, na který je příspěvek poskytnut, optickou mechanikou vybaven.

Žadatel naopak uspěl s žalobní námitkou, že součástí digitálního čtecího přístroje pro nevidomé s hlasovým výstupem by měla být možnost dalšího Upgrade odečítače obrazovky o dvě verze, resp. že pokud se správní orgán s touto námitkou nevypořádá řádným odůvodněním, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a tudíž je soud nucen vrátit mu je k dalšímu řízení; jinými slovy, zde dal soud žadateli za pravdu.

Žadatel také uspěl v tvrzení, že potřebuje nákladnější notebook, než na který byl správní orgán ochoten přispět, a to vzhledem k jeho potřebě využívat jej při výkonu svého povolání. Neshledal jako dostatečné blíže neodůvodněné tvrzení správního orgánu, že žadateli postačí notebook o několik tisíc korun levnější.

Soud se v závěru odůvodnění – v části obiter diktum (řečeno na okraj) zabývá z hlediska zrakově postižených žadatelů také možností přispět na instalaci a nastavení pomůcky. Z této části vybírám:

„Bez instalace softwaru na hardware a jeho nastavení se proto ještě nejedná o plnohodnotné čtecí zařízení, jehož pořízení je teprve předmětem příspěvku. Jinak řečeno, příspěvek není poskytován na pořízení jednotlivých samostatných komponent pomůcky (hardwaru a softwaru), ale až na kompletní zařízení jako fungující celek. Z hlediska kritéria, podle něhož musí pomůcka žadateli plně vyhovovat, by se tedy měl správní orgán zabývat i tím, zda je nevidomý žadatel schopen sám instalaci a nastavení softwaru provést (de facto vlastními silami pomůcku zkompletovat). V případě, že ne, nebyla by zvláštní pomůcka způsobilá k řádnému užívání žadatelem: slovy zákona by mu plně nevyhovovala vzhledem k jeho zdravotnímu postižení. Za těchto okolností by proto bylo potřebné poskytnout příspěvek i na instalaci, nastavení a další činnosti, které jsou potřebné k tomu, aby pořízená pomůcka byla kompletní a plně funkční.“

V samotném závěru rozsudku se soud zabývá i tím, že není zcela v pořádku, porovnává-li správní orgán samostatně ceny různých komponent pomůcky od různých dodavatelů a přitom nebere v úvahu, že pokud by žadatel od zvolené dodavatelské firmy odebral jen některé komponenty, byla by výsledná cena možná vyšší. Cena uvedená zvolenou dodavatelskou firmou se týká pomůcky dodané jako celku; jednotlivě zakoupené komponenty by pak měly souhrnnou cenu vyšší, na což ostatně dodavatelská firma ve své cenové nabídce otevřeně upozorňuje.

 

Co nejhladší správní řízení, bez soudních doher, přeje

 

Luboš Zajíc